1.11.2005 12:38:05 Evča, 2 neposedové
Děkuji...
Milá Věro, mockrát děkuji za opravdu pěkný článeK! Tvá povídání čtu ráda vždy, ale teď jsi mě "chytla za srdíčko". Souhlasím snad s každou větou Tvého článku. Moc mě dojal obrázek těch vnoučat.
Ano, smrt patří k životu a neměli bychom před ní utíkat. Až budu jednou umírat, taky bych si moc přála, abych při tom nebyla sama...
Když mi před lety umřel maličký synáček v nemocnici, byla jsem zrovna doma s prvním mrňousem. Do té nemocnice jsem chodívala přitom co nejčastěji, jak mi to dovolovala péče o toho druhého - babičky nebyly a manžel věčně pryč. Moc mě mrzelo, že jsem u něj nebyla, když umíral! Dodnes jsem se úplně nesrovnala s tím, že mě nezavolali. Když jsem u něj byla předtím, byl na tom relativně dobře a stabilizovaný. A najednou telefon, že zemřel. Dodnes mě mrzí, že jsem ho nedržela za ruku nebo spíš v náručí, byl tak maličký a bezbranný! Sice by mě asi nevnímal, ale co já vím. Rozumem asi ne, ale srdíčkem a dušičkou třeba ano...
Odpovědět