| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku O posledních věcech člověka

 Celkem 46 názorů.
 Borča 


Myslím, 

(1.11.2005 8:52:29)
že pokud to jde tak děti rozhodně do péče o umírajícího zapojit, protože "chránit" je nejde do nekonečna. Dřív nebo pozděj se se smrtí budou muset nějak srovnat. Takže čím dřív pochopí, že to patří k životu tím líp. Mím dětem ještě nikdo tak blízký neumřel (doufám, že to ještě nějaký čas vydrží). Nedávno nám umřela činčila a tak jsem se synem udělala rakvičku a šli jsme ji pochovat, myslím že křečci a podobná "havět" můžou udělat v této věci "dobrou službu".
 Jana F., dcera 5 let 
  • 

Posledni veci cloveka jsou dulezite 

(1.11.2005 10:54:55)
Dekuji za prispevek. Ja sama jsem pred tremi lety vyprovodila na posledni ceste sveho tatinka, nebylo to snadne, v te dobe nemela moje holcicka ani dva roky, takze jsem se citila rozpulena jako dcera-matka... Tatinek nebyl sam, sami se nerodime, sami bychom nemeli ani umirat. Nasi predkove se smrti nebali tak, jako my nyni v dobe, kdy vladne kult mladi a vykonnosti... Vsichni budeme jednou odchazet a bylo by pekne, aby tento zazitek byl v srdcich lidi, teri jsou umirajicimu nejblizsi, zapsan jako dustojna tecka za zivotem a nikoli jako trauma, ktere zazivaji casto lide, umirajici v peci ceskeho zdravotnictvi.

Venku sviti slunicko, takze od dusickove nalady vzhuru do zivota - vsem pekne barevne podzimni dny preje
Jana
 ajka 
  • 

Re: Posledni veci cloveka jsou dulezite 

(2.11.2005 0:51:39)
Nevim, kde se ve mne vzalo rozhodnuti rychle a jasne, kdyz onemocnel manzeluv otec. Tehdy jsem si rekla, ze az to bude horsi a nepůjde to, abychom se i pri chozeni do prace stridali, tak s nim zustanu doma. Rozhodla jsem se, ze s nim budu za kazdou cenu. Vzpomnela jsem si,ze jsem nekde pred casem cetla, ze lide maji umirat v kruhu svych blizkych. Citila jsem, ze tak je to spravne. Bylo to dlouhe v dobe prozivani. Bylo to kratke ve zpetnem pohledu. Jsem za to ale velmi vdecna, protoze jsem prozivala neco vyjimecneho. Bylo to i krasne obdobi - rec pohledu, gest, poseptana slova podekovani dva dny pred koncem, kdyz uz to neslo mluvit nebo prichazely jen chvilky projasneni. Tatinek byl s nami doma a my jsme byli s nim - manzel drzel sveho tatinka za ruku az do konce. Ja mu pak jeste podekovala do ucha tak, jak jsme si spolu povidali posledni dny. Za tohle vsechno jsem osudu vdecna. Stalo me to nekolik kil, hodne spanku, nekolik tydnu psychickeho vypeti. Svoje rozhodnuti neumim vysvetlit, nejak vice zduvodnit. Udelat to muze kazdy, jen to musi silne citit a pak to dokaze i za cenu nesnazi - ztratila jsem praci a to manzel nechtel touhle cenou platit. Dnes vim, ze jsem nic neztratila. To, co jsem mohla prozivat, citim jako dar. Citim to jako velky ukol v mem zivote, ktery jsem splnila. A.
 Bela a smečka 


Re: Re: Posledni veci cloveka jsou dulezite 

(2.11.2005 21:24:40)
Ajko, děkuji za Tvé řádky. To jsem potřebovala číst, že i někdo jiný řešil takové rozhodnutí (a zvládl to). Moc se mi líbí formulace, že to bylo velmi dlouhé v době prožívání a velmi krátké při zpětném pohledu.
 Jana F., dcera 5 let 
  • 

"Posledni veci cloveka" jsou dulezite 

(1.11.2005 10:58:13)
Dekuji za prispevek. Ja sama jsem pred tremi lety vyprovodila na posledni ceste sveho tatinka, nebylo to snadne, v te dobe nemela moje holcicka ani dva roky, takze jsem se citila rozpulena jako dcera-matka... Tatinek nebyl sam, sami se nerodime, sami bychom nemeli ani umirat. Nasi predkove se smrti nebali tak, jako my nyni v dobe, kdy vladne kult mladi a vykonnosti... Vsichni budeme jednou odchazet a bylo by pekne, aby tento zazitek byl v srdcich lidi, teri jsou umirajicimu nejblizsi, zapsan jako dustojna tecka za zivotem a nikoli jako trauma, ktere zazivaji casto lide, umirajici v peci ceskeho zdravotnictvi.

Venku sviti slunicko, takze od dusickove nalady vzhuru do zivota - vsem pekne barevne podzimni dny preje
Jana
 Evča, 2 neposedové 
  • 

Děkuji... 

(1.11.2005 12:38:05)
Milá Věro, mockrát děkuji za opravdu pěkný článeK! Tvá povídání čtu ráda vždy, ale teď jsi mě "chytla za srdíčko". Souhlasím snad s každou větou Tvého článku. Moc mě dojal obrázek těch vnoučat.

Ano, smrt patří k životu a neměli bychom před ní utíkat. Až budu jednou umírat, taky bych si moc přála, abych při tom nebyla sama...

Když mi před lety umřel maličký synáček v nemocnici, byla jsem zrovna doma s prvním mrňousem. Do té nemocnice jsem chodívala přitom co nejčastěji, jak mi to dovolovala péče o toho druhého - babičky nebyly a manžel věčně pryč. Moc mě mrzelo, že jsem u něj nebyla, když umíral! Dodnes jsem se úplně nesrovnala s tím, že mě nezavolali. Když jsem u něj byla předtím, byl na tom relativně dobře a stabilizovaný. A najednou telefon, že zemřel. Dodnes mě mrzí, že jsem ho nedržela za ruku nebo spíš v náručí, byl tak maličký a bezbranný! Sice by mě asi nevnímal, ale co já vím. Rozumem asi ne, ale srdíčkem a dušičkou třeba ano...
 iva a miminko 
  • 

Re: Děkuji... 

(1.11.2005 13:07:48)
evi, vypsala jsi muj nejhorsi strach - nedesi me ani tolik smrt mych zatim tolik mladych rodicu jako zdravi meho ditete a sobecky i me. Stokrat denne me napada jestli by mu nekdo dal tolik lasky jako ja, kdybych tady nebyla a desi me ma vlastni bezmocnost kdyby se mu nedejboze neco stalo. Mela bych si uzivat toho co ted mam, ale mam takovy strach, ze jsem az prilis stastna a aby to spatne neskoncilo:/
Obdivuji te jak jsi silna, pohlad za me ty sve kluky:)
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


To jsou (sebe)destruktivní myšlenky....! - Re: Re: Děkuji... 

(1.11.2005 22:20:55)
Ivo, promiň, ale neblbni....:-(
takové strachy nejsou dobré, možná to přichází "z hlubin podvědomí", ale s tím si nezahrávej...
zkus si občas říct: "Ne má, ale Tvá vůle se staň!" - občas mi to pomůže. strach je mentální jed. zvlášť pokud je iracionální /ano, skoro každej to občas mívá!/
neodsuzuji Tě, vůbec ne, taky občas mívám z něčeho strach... chci jen upozornit, abys tím tu situaci nepřivolala, nepřitáhla.
Prostě se NEBOJ, zkus si představit, že PánBůh ví, co je pro koho nejlepší, a kdy tě k sobě má povolat...
Odevzdej to nahoru. Tohle není tvoje starost... jsi tu od toho, abys žila a radovala se se svými dětmi, ne aby ses děsila možné budoucnosti!!!samozřejmě, člověku se může stát ledacos... Ale neměl by si dělat dopředu "černé vize" - s myšlenkami toho, cosi přeješ, a ne toho, čeho se děsíš, je dobré usínat!
Tak hodně štěstí. ať se nám všem daří!
mmch článek moc pěkně napsaný... a souhlasím.
"mudrc"
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Re: Re: Děkuji... IVO 

(1.11.2005 22:50:05)
Ivo, máš ode mě ještě mailík ;)
a neboj, máš "právo" bejt NORMÁLNĚ ŠˇTASTNÁ! ;) nedej strachům šanci.
pa est.
 Pavla3 


Zrovna jsem se vrátila z hřbitova, 

(1.11.2005 13:33:34)
Věro a nesu si sebou stále živou vzpomínku na svoji kamrádku, která zemřela v 33 letech a zanechala po sobě dvě děti dnes 12 a 9 let. Myslím, že v tomto věku je to opravdu brzy, chtít, aby se s tím srovnaly. Jinak Tvůj článek mě opravdu chytl za srdce, právě v tomto rozpoložení, jsem prostě celá naměko.
Dík za hezký článek.
 Evča, 2 neposedové 
  • 

Dva spolužáci už "nejsou" 

(1.11.2005 16:07:45)
Když už máme takové dušičkové téma, tak ještě přispěju. Letos na jaře jsme měli sraz od základní školy po 25 letech (strašně to uteklo!) - takže je nám kolem 40 let. Žiju už léta jinde, do rodného kraje jezdím sice na návštěvy, ale o řadě spolužáků nemám průběžně vůbec žádné zprávy.

Na srazu jsem se dozvěděla, že dva mí spolužáci už nejsou mezi námi!!! Řeknu Vám, že mě to dost vzalo a pořád se mi to vrací na mysl. Přitom jsme spolu nijak zvlášť nekamarádili... prostě "normální spolužáci". Naposled jsem je viděla, když nám bylo 15 let a končili jsme základku... a od té doby už ne :-( Z vyprávění ostatních spolužáků jsem se dozvěděla toto:

Jedna spolužačka zemřela násilnou smrtí (dodnes není jasné, kdo jí to udělal), i když byla relativně rychle přivolána pomoc, už se neprobrala a zemřela. Zůstaly po ní dvě malé holčičky... Jeden z podezřelých byl manžel, ale nic se neprokázalo, ačkoliv byl asi poslední, kdo ji viděl živou. O ty holčičky se tedy stará bývalý manžel... představte si, jak musí být rodičům té spolužačky...

Spolužák nejdřív zažil smrt své milované manželky (skrytá srdeční vada, její konec byl nečekaný a rychlý, umřela mu v náručí), pak zažil autonehodu (v protisměru se na něj vyřítila škodovka s opilými mladíky, jeden zemřel na místě, asi to taky muselo být hrozné)... a o pár let později dostal rakovinu tento můj spolužák a prý to šlo velmi rychle.

Tak je mi nějak smutno. Mně prostě připadá hrozné, že "už začali kácet v našem lese", jak tady někdo poeticky psal. Vždyť jsme ještě mladí...?! Sice tělo občas pobolívá, energie ubývá a vrásky přibývají, ale v srdci a v duši si pořád spíš připadám jako mladá ženská a spolužačky pro mě jsou pořád "holky" :-)
 MarkétaP + 4 dcerky 


Re: Dva spolužáci už "nejsou" 

(1.11.2005 16:19:55)
Evčo, mě je 30 a dvě spolužačky z gymplu (a to nás tam bylo holek jen deset) už taky nejsou ... jedna nehoda a jedna dodnes nevím, prý ji přejel vlak ... Jednu dobu, takhle po výšce, mi stále chodila svatební oznámení a najednou místo toho parte ... nikdy bych nečekala, že "v našem lese" se začne kácet už po pětadvaceti ...
 MarkétaP + 4 dcerky 


Re: Re: Dva spolužáci už "nejsou" 

(1.11.2005 16:20:35)
Omluva za to "mě", ach jo.
 ronniev 


Re: Dva spolužáci už "nejsou" 

(2.11.2005 10:36:34)
Já mám taky podobnou vzpomínku - hned po prváku na VŠ o prázdninách se zabil můj spolužák. Byli jsme mu na pohřbu - pravý venkovský pohřeb, kostel, průvod, družičky - dodneška jsem na to nezapomněla a to už je to pěkných pár let.
Jinak ten Věřin článek mě moc vzal za srdce; moje maminka bojuje s rakovinou, a ačkoli v první fázi zvítězila, vím, že při stavu, v jakém se na to přišlo, je to otázka času. Ona to ví taky a pořád naznačuje, že "toho chce ušetřit děti" a že si ani nepřeje, aby šly na pohřeb. Původně dokonce mluvila o tom, že si přeje rozptyl, "aby se nikdo nemusel starat o hrob". Je mi z toho hrozně, protože s ní nesouhlasím a mám tak dvě možnosti - buď ji poslechnout (a vyčítat si to), nebo jít proti jejímu výslovnému přání (a vyčítat si to). Myslím, že děti by měly vědět, co je smrt, měly by dostat příležitost se rozloučit a přebolet odchod blízkého člověka, a že by člověk měl mít svůj hrob - myslím ne ten, ve kterém bude ležet, ale nějaký, o který pečuje. Moje babička, která se o mě hodně starala, chodila na hřbitov a vodila mě s sebou (ležel tam dědeček, její manžel, který umřel za války v koncentráku). Když já byla malá, bylo to už přes třicet let, přesto tam chodila každý týden nebo čtrnáct dní. Ne okázale truchlit, docela věcně, jako na návštěvu k někomu známému. Já se na její hrob dnes tak často nedostanu, ale uvědomila jsem si nedávno, že kdykoli přijdu, automaticky v duchu vyprávím: "Ahoj babi, Bětka dostala k svátku kuchyňku a má z ní hroznou radost, a Vojta chodí skákat na trampolíně..." stejně jako ona si kdysi asi povídala v duchu s dědou. A přijde mi škoda o tenhle pocit kontinuity děti připravit z nějakých falešných ohledů.
 caira (Vojta1/03,Mates11/04) 


Re: Dva spolužáci už "nejsou" 

(3.11.2005 16:31:08)
prvni parte spoluzacky prislo pred mymi sestnactinami - skocila z okna
druhe parte .. spoluzaka a meho dobreho kamarada prislo pred mymi osmnactinami - autonehoda..
 Denisa 
  • 

KRASNY CLANEK 

(1.11.2005 17:05:41)
Jako vzdy od Very - krasny a pravdivy clanek ktery chytne za srdicko. Diky.
 Pawlí 


Rozloučení 

(1.11.2005 18:23:01)
Byla jsem se všemi drahými kteří obouštěli tento svět a i když to vůbec nebylo jednoduché pokud to bude jen trochu možné půjdu ke smrtelnému loži znovu.
A doufám že to jednou "někdo" udělá pro mě. Člověk by neměl být sám a když umírá už vůbec ne.
 Daja** 


Re: Rozloučení 

(2.11.2005 7:24:10)
Smrt v opuštění v nemocnici je určitě hrozná. Pamatuji si svého dědečka, který zemřel před 12 lety. Ležel v nemocnici po infarktu a i když jeho stav byl těžký, na poslední dny to nevypadalo. V té době řádila chřipka, tak byly v nemocnicích zakázany návštěvy. Já jsem ho z rodiny viděla v nemocnici jediná, protože jsem mu šla donést nějaké osobní věci a přemluvila jsem sestru, aby mě k němu aspoň na chvíli pustila. Ptal se na babičku-svou ženu, se kterou prožil skoro 40 let. Už se s ní ani nerozloučil, ani se svou jedinou dcerou (mojí mamkou), po několika dnech zemřel. Babičku i maminku to hodně dlouho mrzelo a možná mrzí do dnes, že jim lékaři vůbec neřekli, jak to s ním vypadá a kvůli zákazu návštěv ho ani jednou nemohly v nemocnici vidět.
Ještě hořší jsou případy, kdy nemocný dlouhodobě umírá, takže je všem jasné, že je u konce, a přesto zemře v odcizeném prostředí nemocnice a sám. Proto stejně jako autorka článku vítám hospicové hnutí, které umírání polidšťuje a usnadňuje ho nejen umírajícím, ale i jejich blízkým.
Myslím, že by si zasloužilo mnohem větší propagaci mezi veřejností, jenže toho se asi nedočkáme ve společnosti, která vyznává kult mládí a úspěchu a na smrt nechce vůbec myslet...
 8 


Diky 

(1.11.2005 18:15:15)
Diky za vskutku krasny clanek. Nevim jestli je to tehotenskymi hormony, ale brecim tady jako zelva. Moc vzpominam na svou babicku, ktera si moc prala, abych se s ni prijela rozloucit, nez umrela. Ziju v cizine a nestihla jsem prijet vcas - priletla jsem o tyden pozdeji. Je to uz tri roky a dodnes mam ten smutek v sobe. Jeste jednou diky.
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Moc pěkný.... 

(1.11.2005 22:34:20)
... a pravdivý...
Hlavně s těmi obrázky je to dost působivé...
Je fakt, že zrození a smrt jsou v posledních XXX letech tabuizovány a haleny do profesních a sterilních hávů...
Svojí smrti se (zatím!) vůbec nebojím, možná umírání. (Tojo, nebo těžké dlouhé nemoci, ale nemyslím na to.) Ale je pravda, že ze smrti svých blízkých strach mám, přecejen ta pouta blízkosti všichni máme...
Je to těžké téma, ale lidské. S babičkou, která mě vychovala, jsem se taky nestihla rozloučit. Umřela v nemocnici, když mi bylo 12. Te´d je to nahnutý s mým tátou, taky si nedovedu představit, jaké to je, být sirotek. A začíná nám do toho tak hezky dušičkově pršet!
Přeju všem teplo a světlo v duši, i pokud je venku tma, a našim blízkým, co už mezi námi nejsou, popřejme to světlo a lásku na cestu!
Určitě se jim bude hodit!! ;o)
est.
 Apolena. 


Re: Moc pěkný.... 

(2.11.2005 8:11:32)
NO ANO, přesně totéž si myslím taky. Že nám to skutečné zrození a skutečná smrt úplně zmizely ze života, dva zásadní okamžiky v lidském životě se odstěhovaly za plentu do nemocnic do cizícho sterilního prostředí.
Děda umřel doma, byla jsem u něj a s jeho smrtí jsem se vyrovnala mnohem snáz, než s babiččinou, která zemřela v nemocnici.
Hospic i porodní dům mi připadá jako výborné řešení.
 Petra II. 


Krásný clánek 

(2.11.2005 16:22:59)
Clánek se mi moc líbil, pokládám ho za nejlepsí clánek v poslední dobe tady na Rodine. Musím ríct, ze me úplne ohromila ta fotka umírajícího dedecka s vnoucaty. Vubec jsem netusila, ze je to takhle mozné. U nás v rodine byla smrt pro deti vzdycky tabu, ani na pohreb by deti nepustily. A kdyz jsem tak videla ty fotky, tak jsem si ríkala, ze takhle je to vlastne mnohem lepsí, nejenom pro toho dedecka (to je asi nesporné),ale i pro ty deti.
Ale ani dospelí v nasí rodine casto nemeli moznost se se svými blízkými rozloucit. Kdyz zemrela moje prababicka nebo tchán (jeste za socialismu), tak se z nemocnice vubec neobtezovali informovat príbuzné, ze se konec blízí a poslali telegram az po jejich smrti, ze dotycný zemrel. Já byla v dobe smrti obou jeste díte (tchán zemrel mnoho let pred nasí svatbou), ale vím z vyprávení, jak moc pozustalé mrzelo, ze nemeli moznost se svými blízkými v posledních chvílích být.
Je ale také fakt, ze v dnesní dobe, která oslavuje jen mladé, krásné a zdravé mnoho lidí nemá cas na staré a umírající a ani se vlastne nechce zabývat necím tak pochmurným jako smrt. Nedávno jsme na AJ probírali téma "co nám vadí na chování nasich spoluobcanu". Byla jsem hrozne prekvapená, kdyz moji spoluzáci (VS vzdelaní, vetsinou lékari) zacali ríkat, jak jim vadí duchodci v tramvajích... Schopnost vcítit se do stárí (které má své mouchy, ale kdo nemá, ze) nejak zmizela. Také znám prípad, kdy se zena chtela postarat o svého umírajícího otce doma, ale její manzel byl proti, protoze "moji rodice taky umreli v nemocnici, to je normální".
Nastestí uz existují organizace jako napr. Cesta domu, kterí lidem, kterí se chtejí starat o své umírající blizní doma, pomáhají.
Chce to proste spolecenskou osvetu, jako v prípade porodu. Kdyby se zeny nebourily, tak porád jeste rodíme jako za socialismu bez manzela a díte mu ukazujeme za oknem az druhý den...
 Rosie 


Dušičková nálada 

(2.11.2005 16:49:55)
Taky se k vám musím přidat, to počasí nedá a člověk musí vzpomínat. Nemám už nikoho z prarodičů, nemám už ani tátu. Máma bojuje s těžkou nemocí, manželovi rodiče jsou nemocní,prostě někdy je mi z toho všeho do pláče. Dneska jsem byla na hrobě zapálit svíčku a tak mě napadlo, že vlastně s nikým z nich jsem neměla možnost se rozloučit. Všichni - až na jednu babičku -zemřeli náhle - infarkty, mozkové mrtvice. Jen babička 2 roky žila s rakovinou, bohužel, v 82 letech asi není šance na úspěšnou léčbu. Zařizovali jsme pro ni hospic, nechtěli jsme, aby zemřela v nemocnici a péče doma? Já v té době měla roční dcerku, takže to by bylo velice těžko slučitelné, navíc babička byla po operaci téměř trvale odkázaná na lůžko a potřebovala neustálou odbornou péči. Bohužel v den, kdy byl s hospicem domluven termín převozu, nám z nemocnice volali, že babička zemřela.
Proč to vlastně píšu? Já ani nevím, asi ta nálada venku, ty svíčky na hrobě. Prostě si tak člověk uvědomí, že je najednou spousta věcí, které už nikdy neřekne. Že jsou drobná nedorozumění, která se už nikdy neobjasní. Že moje děti nikdy nepoznaly svého dědu (můj otec zemřel 12 dní po mých 20 narozeninách, tedy před mojí svatbou).
Smrt by neměla být tabuizována, pokud rodinu postihne ztráta blízkého, musí se o tom mluvit. Právě kvůli našim dětem, aby netrpěly podobným pocitem prázdna a nevyřčených slov...
 Simča, dcery *1988 a 1997 


Věruško díky 

(2.11.2005 20:52:44)
tvoje povídání je - jako většinou - chytající za srdíčko...
Připomnělo mi to, jak jsme se od roku 1981 do roku 1985 starali doma o babičku, která měla Alzheimra. Nemluvila, nechodila, sama se nenajedla. Proti dnešní době, kdy jsou alespoň jednorázové pleny pro dospělé jsme babičce skoro obden museli prát lůžkoviny, často i komplet oblečení během dne....
Měli jsme ji doma celé 4 a půl roku a 24 hodin denně s ní někdo musel být. A přesto nezemřela mezi námi. Když se jí jednou udělalo hůř, odvezli ji lékaři - přes naše protesty - do nemocnice. Babička byla z generace, která ještě doma i rodila (byla narozena v roce 1903) a tak byla přesvědčena, že do nemocnice se chodí jen umírat. Takže když ji tam v noci odvezli, během dne skutečně zemřela... Bohužel u sebe neměla nikoho blízkého, nikoho, na kom jí záleželo, nikoho, koho celý život milovala. Škoda, že tenkrát ještě nebyly hospiců.
Mým nejvroucnějším přáním je, až jednou – a doufám, že ještě za hodně dlouho, neboť mám pocit, že tu mám ještě hodně práce - přijde můj čas, abych umřela jako dědeček: večer si plánoval, co všechno zítra bude dělat, do čeho se pustí, co se musí o víkendu...... A ráno se neprobudil. Jó, to je dar. Je to šok pro ty okolo, ale pro toho, koho se to nejvíce týká je to skutečný dar...

S.
 10.5Libik12 


Re: Věruško díky 

(2.11.2005 23:30:56)
Je pravda, že se nám smrt(nejen ona, ale také stáří a nemoc) velmi vzdálila, ačkoliv patří k životu a proto také chválím. Zároveň se připojuji k těm,jejichž zkušenost zahrnuje péči o blízkého člověka v posledních chvílích. Mnohdy to není taková idylka jako na obrázku vnoučat, to víme. V naší společnosti, kde se málokdy žije několikageneračně, tím spíš. Navíc skoro nikdo nemá profesně tak vystaráno, aby se mohl na plno věnovat rodičům, kteří to potřebují a zaslouží si to. Snažili jsme se pomoci babičce a dědovi, kteří opustili šumavský domov a žili s námi ve městě(lékařská péče,) V našem bytě byli dezorientováni tak, že jim to asi všeobecně přitížilo. Mí rodiče byli zaměstnaní, nicméně ve věku, kdy lze těžko o práci zavadit, takže práci nepřerušili..Snažili jsme se všichni, jak se dalo a výsledek byl rozpačitý. Babička byla nervózní, v nepohodě a zcela mimo.Dědeček ztratil rozum nenápadně, pochopili jsme to, když se vloupal do jakéhosi zahradního domku a hovořil, jako by byl ve své kuchyni. Matka byla vyčerpaná , zadařilo se jí udělat vážnou chybu v zaměstnání a přišla o místo.
Nakonec staroušci zemřeli v péči zdravotnictví, jelikož se nám nechtělo pohlédnout pravdě do očí a stále jsme čekali "léčbu", takže jsme je nechali hospitalizovat. Moje máma se s tím do smrti nevyrovná.
Chci tím říct, že k péči o své drahé mnohdy odvaha nestačí, chce to informace, brát věci tak jak jsou a hlavně počítat včas se vším.
 hajdy 


dusicky 

(2.11.2005 21:19:38)
diky za krasny clanek.Vcera to bylo prave pet let,co zemrel muj tatinek.Rok bojoval s rakovinou a kdyz uz byl na tom opravdu zle,tak jsme ho nechali prevest do nemocnice.Vedela jsem,ze uz se odtamtud nevrati a presto jsem u neho nazustala.Byla jsem proste srab a nedokazala to.Za tri dny zemrel a ja si dneska vycitam,ze jsem s nim do posledni chvile nezustala. jenom doufam,ze az se do teto situace dostanu znovu,budu uz silnejsi,a budu tu ruku sveho blizkeho drzet az do konce.
 ajka 
  • 

Re: možnosti a pomoc 

(3.11.2005 1:19:13)
pročítám všechny články, protože toto máme nedávno za sebou. V době prožívání jsem si říkala, že napíšu článek na tohle téma v celé šíři, ale neudělala jsem to. Teď mohu alespoň částečně napsat. V tom čase jsem chtěla psát také o přístupu lékařů, jak je různý. Častěji se stalo, že byli odmítaví ve svém údivu, proč dědu chceme mít tak usilovně doma. Snad jim šlo o body a peníze? Stále s ním něco prováděli, co mu vlastně dělalo zle. I proto jsme ho chtěli mít doma. V jeho případě nešlo o léčbu, o které lékaři mluvili, ale o další trápení. Z léků zvracel. Potřeboval jen injekce proti bolesti. To jsem mu mohla poskytnout, tak proč by doma nemohl být. Nejlepším lékem pro dědu byl pobyt doma, ve svém prostředí. Byl šťastný z každé věci, kterou jsme pro něho zařídili. A to hodně také záleží na vstřícnosti všech institucí. Mně obvodní lékař vycházel i se sestřičkou maximálně vstříc. Nenechali mě čekat v ordinaci, když mě tam viděli. Lékař některé věci konzultoval telefonicky, aby to šlo nějak vyřešit a děda mohl být doma. Byly ale věci, které šly zařídit velmi složitě a zdlouhavě. Některé už byly zbytečné. Například invalidní vozík, ten už přišel pozdě v době, kdy byl děda jen ležící. Ale podařilo se půjčit z nemocnice postel - s kolečkama a s hrazdičkou, s odnímatelnými bočnicemi. Ptejte se na tuto možnost každý u vás. Moc vám to pomůže i ulehčí vaši těžkou práci. Kdo má průkazku invalidy, ten se může obrátit na Svaz invalidů, kde mívají půjčovny veškerých pomůcek: podložek proti proleženinám, stolečky, tato lůžka a spoustu věcí, které hned ani nenapadnou, že by se hodily. Také existuje zdravotní služba, která jezdí dělat převazy, pomáhá s rehabilitací, provádí potřebné náběry krve a další úkony tak, aby se nemocný nemusel převážet zbytečně v době, kdy už ho to obtěžuje a mnohdy i bolí. Na některé věci se ptejte u obvodního lékaře (toho v případě nespokojenosti můžete i změnit), na další věci se ptejte na sociálních odborech. Radu hledejte i u svých známých, kteří pracují třeba v nemocnici. Poradí vám s péčí, jak to dělají v nemocnici nebo co používají a vy si to můžete i koupit rovnou v lékárnách a nemusíte trávit (či ztrácet) čas v čekárnách lékařů. Stane-li se něco v noci, nelekejte se. Mnoho se dá vyřešit i telefonem do nemocnice. Tam vždycky slouží nějaký lékař a může poradit, když třeba není pohotovost (teď když se mnohde zrušila). Co se týká finančního zajištění, tak je také více možností. To není jednoduché, to je pravda. Vyhlášky a nařízení to opravdu neulehčují. Nejlepší je, když máte společné trvalé bydliště. Pak máte nárok na "ošetřování". Na sociálních odborech vám dají potřebné info. Bydlíte-li jinde a staráte se o svého blízkého v jeho domě nebo ve vašem, pak je také možnost - zažádat k důchodu o tzv. bezmocnost. Je to na základě potvrzení lékaře a je tam taky něco s věkovou hranicí 80 let. To jsme také nestihli vyřídit. Nejdříve nám to bylo hloupé a pak zase nespěchaly úřady. Co se týká vašeho zaměstnání, tak můžete zůstat na "dlouhodobě neplaceném volnu". To si požádáte písemnou formou svého zaměstnavatele, ale tam pozor na slovíčka, abyste si pojistili možný návrat. Tuto žádost lze prodlužovat do určité doby. Tady vám poradí každá dobrá mzdová účetní, kterých soukromě také pracuje dost. Už si všechno tak přesně nepamatuju. Co si vybavím, to je větší pocit únavy z tohoto zařizování, ne z dvacetičtyřhodinové těžké služby. Mnoho věcí můžete zařídit telefonem. Nechcete-li v místě z důvodu třeba strachu ze ztráty zaměstnání nebo z důvodu jakéhokoli strachu, pak se ptejte dál, třeba na okresních či krajských sociálních odborech. Info vám podají všude, hlavně se ptejte. A ptejte se včas! Také při té těžké službě myslete na sebe, abyste si tu těžkou práci dokázali maximálně ulehčit. Rozepsala jsem se možná příliš věcně, ale snad to dodá odvahu a sílu všem, kteří to třeba právě teď potřebují. Udělejte to pro své blízké a mějte s nimi trpělivost. Je to někdy moc těžké, ale taková služba netrvá věčně. Má svůj konec a tam na konci je sice smutek a slzy, ale o kousek dál je něco nepopsatelného, co si vy ponesete ve svém srdci navždy. Často vzpomínám a věřte mi, je to krásný pocit, který posiluje. A.
 Věra S. Clarisska, USA 
  • 

Praktické rady 

(3.11.2005 20:48:25)
Díky Ajko. Právě ta "věcná" stránka Tvého příspěvku je největším přínosem do diskuse. Lidé by mnohdy rádi udělali všechno, co je v jejich silách, ale nevědí kam se obratit o kokrétní pomoc. A bez té to opravdu nejde.Tvoje zkušenost jim může být vodítkem.
Pro všechny, kdo takovou pomoc hledají asi mohou pomoci webové stránky:www.hospic.cz nebo ty diskusní stránky, na které upozorňovala Kristina.
I všem ostatním díky za zahřátí duše... Věra S.
 Jana 
  • 

Re: Re:Cesta domů 

(5.11.2005 18:47:30)
Aktualizováno: pátek 04. listopadu 2005, 08:12 SEČ,BBC





Umřít doma


Ljuba Václavová
filmařka




Prosluněná návštěva hrobu mých dávno zesnulých předků mi letos o dušičkách přišla spíš jako výlet za pěknými vzpomínkami na lidi, kteří už tu nejsou, než jako přemýšlení o nezbytném konci života. Procházela jsem se po vyzdobeném hřbitově a uvažovala nad nápisy na starých pomnících.
Pod jmény babiček, dědů a rodičů, jejichž věk byl většinou podstatně nižší než je dnes věk můj, jsou i jména dětí. U některých z nich se život dal spočítat jen na měsíce nebo dny.

Umřít ve vlastní posteli bylo vždy opakem úmrtí na poli slávy. V dnešní době se na to ale už můžeme dívat i jinak



Protože se tenkrát rodilo i umíralo doma, museli lidé už odmalička spoluprožívat životy dalších členů domácnosti. Tehdy se ještě žilo v několikageneračních rodinách, a tak všichni od dětství znali i proces stárnutí.

Viděli jak vypadá odchod ze života - odchod náhlý, bolestný už jen pro rodinu, ale poznali i ten pomalý a těžký pro umírajícího i pro ty, kteří s ním žili.

Tohle my už většinou neznáme - čtyři z pěti lidí dožívají a umírají v nějakém nemocničním nebo ústavním zařízení. Mimo nás, mimo vlastní domov, odkázáni na pomoc profesionálů a návštěvy rodiny.

A pak náhodou uvidíte fotografie lidí, kteří se takovému osudu nepodvolili. Jsou staří, jsou nemocní a jasně už na konci života.

Většinou jsou to lidé venkovští, lidé ze sociálně slabých rodin, nebo z rodin, které ještě vyznávají staré hodnoty života.

Z jejich tváří, zachycených na černobílých fotografiích Jindřicha Štraita, na výstavě instalované v posluchárnách Theologické fakulty v Praze, bychom měli vyčíst, vycítit a poznat svět lidí, kteří už vědí, že končí, ale přesto nechtějí a nemusí zcela změnit svůj život.

Žijí dál uprostřed předmětů, které shromáždili během svého života a které vytvářejí jejich domov.

Není tu prostor pro falešné dojetí, jen místo k poznávání krásy v obyčejnosti věcí i lidí. Stařecká tvář, postava, ruce, které vítají přítomnost milého člověka, oslovují jedinečnou krásou. A je tu zaznamenána i reflexe pomáhajících.

Vidíte nejen tu těžkost lidského umírání, ale i jeho křehkost. Tváře lidí, kteří už cítí, že jejich čas je vyměřený, vám přímo vnucují pocit pomíjivosti času a života.

Zachycené okamžiky jsou tak intimní, že jsem se při pohledu na fotografie ptala, jak bylo možné u té chvíle být a zaznamenat ji.

Ty fotografie mně vybavují vzpomínky na lidi, které jsem znala a na které bych nechtěla zapomenout. Jedna z nich mi připomněla stařenku z Hrozenkova. Starala se o ni její rodina a s pomocí pracovnic farní charity ta babička mohla dožít ve svém pokoji.

Jejích devadesát šest let už jí nedovolilo chodit, těžko mluvila, ale zpívala. A tak mi při pohledu na fotografie zněla valašská písnička o jaru, lásce a pěkných ogarech.

A vzpomínám dál a uvědomuji si, že při vzpomínce na většinu lidí, kteří pro mne něco znamenali, si vybavuji vždy i místo, kde žili. Byli součástí prostředí, které si během života vytvořili, dali mu svou tvář a ta jejich se zase v něm odrážela.

Jeden udělal centrem svého života kuchyň, jiný pokoj s knihovnou, další zase zahradu. To prostředí se dalo stěhováním i přenášet, protože bylo závislé jen na jeho osobnosti.

A najednou přišlo stáří, nemohoucnost a jediná nabídka - sbal si své věci a odejdi dožít do kolektivního zařízení, kde už skoro nic není tvého a nic už sám nemůžeš ovlivnit.

Štraitovu výstavu fotografií lidí, kteří mohli dožít doma, instalovalo občanské sdružení Cesta domů.

To je skupina lidí, kteří pomocí dobrovolníků pomáhají desítkám lidí umřít ve své vlastní posteli.

Umřít ve vlastní posteli bylo vždy opakem úmrtí na poli slávy. V dnešní době se na to ale už můžeme dívat i jinak.


 Lemura 


O loučení 

(3.11.2005 22:38:05)
Svojí babičce jsem vděčná za hodně, a jedna z věcí, které jí nikdy nezapomenu, je, že mi ukázala, jak být stará a taky mi ukázala, jak umírat. Bylo jí skoro 92, což už je věk na umírání, ale stejně to nebylo lehké. Bohužel nakonec umřela v nemocnici, protože jsme se rozhodovali, jestli riskovat v jejím věku operaci anebo ji nechat umřít doma v šílených bolestech. Než odjížděla do nemocnice, sešli jsme se u ní celá rodina a ona se s náma všema rozloučila. Povídali jsme si, ptala se nás, jestli jsme rádi na světě a ať jsme hodně spolu a udělala nám to krásné, prostě pro jistotu jsme se rozloučili, kdyby už se náhodou neměla vrátit. Pak jsme za ní chodili na návštěvy do nemocnice a to bylo hrozné, protože na JIPku se nesmí a my tam mohli jenom po známosti a sestřičky nám ani neodpověděly na pozdrav, ale mohli jsme za ní, každý den na 10 minut, což je děsné, ale díky bohu za to. A ten poslední den, to byl zrovna štědrý den, jsme tam šly s mámou a babička už byla někde na cestě, jedním okem ještě hledala nás a druhým už vyhlížela druhý břeh. Když jsme odcházely, tušily jsme, že už ji asi neuvidíme. Umřela půl hodiny po tom. Tak si říkám, že na nás ještě počkala a pak šla. Máma si to vyčítala, že jsme tam nezůstaly až do konce, ale to k tomu asi patří, když vám umře někdo blízký, že se zdá, že jste pro něj mohli udělat víc. A tak to byly hodně blbé vánoce tenkrát, ale zase si říkám, že ten odchod byl asi dárek pro babičku.
 Petra + 3 


pěkné! 

(4.11.2005 14:53:29)
Moc pěkný článek a hlavně pravdivý! I já si myslím, že nejhorší je, když člověk zůstane při umírání sám, a myslím, že být s našimi nejdražšími při jejich odchodu je nejen morální povinnost, ale měla by to být samozřejmost. Sama jsem zatím v nejbližší rodině zažila smrt mé babičky a tatínka - ani jeden nezůstal sám. Oba zemřeli obklopeni svou rodinou, drželi jsme je za ruce a i když oba byli již v kómatu, věřím, že alespoň cítili, že jsme s nimi. A já jsem vděčná za to, že jsem s nimi oběma mohla být a rozloučit se. Přeju si, abych ani já nezůstala jednou v nejtěžší chvíli sama.
 Katrin,syn7/01+dcera7/04 


Syn se bojí umřít 

(6.11.2005 19:19:00)
Nevím, jestli můj dotaz patří zrovna sem, ale po přečtení článku mi to nedalo. Snad mi někdo poradíte.
Syn (4 roky) před týdnem mi po přečtení pohádky na dobrou noc položil otázku:"Mami nechceš umřít?" Odpověděla jsem něco jako - ne nechci, to bych tě potom už neviděla a ty bys neviděl už mě ... Načež mi řekl- "Já taky nechci umřít,já se bojím, že mi hlína bude padat do očí." Zůstala jsem jak opařená. Kde takovéto věci mohl vzít? Když k tomu přidal ještě že" mrtví jdou z hrobů do nebíčka", a rozplakal se mi, tak fakt nevím, co mu na to říct. Ve školce jsem se ptala, tam mi řekly, že něco takového rozhodně s dětma neprobíraly. Už ani nepátrám odkud to má, teď hlavně nevím, co mu mám říct, jak mu to vysvětlit. Každý den před spaním se k tomu vrátí a znovu strašně pláče.
Máme někdo podobnou zkušenost? Pora%dte mi, co mám dělat.
Díky Katrin
 irena (Míša5/00+Maruš3/03) 


Re: Syn se bojí umřít 

(7.11.2005 10:08:00)
ahoj Katrin,
tak já nevím, zda umím poradit... zkusím aspoň malinko ťuknout...
záleží asi hodně na tom, jak se k smrti stavíš ty... oni to ty potvůrky na nás všechno poznaj... Já se jako malá hrozně bála smrti svých blízkých, hlavně mámy.., pak i přátel... o svojí jsem tak moc nepřemýšlela.. časem se s tím nějak srovnala, aspoň soudě podle současný situace..
Taky o tom s Míšou občas mluvíme - např. někomu někdo umřel, v pohádce někdo umřel, zvířátko... tak to prostě v poklidu probrat, že už se pochová jen to tělíčko a to hlavní "já"=dušička už se má dobře, protože jde do nebíčka nebo prostě nějakýho jinýho světa... Takže se má dobře, a co se děje s tím tělíčkem, je jeho majiteli už docela jedno...
A co se strachem... někdy se ho asi děti těžko zbavují, obě naše holky měly období, (maruška ještě někdy má) kdy nechtěly jít spát, bály se odloučení a tmy, usnutí...
ASi to už sama dávno děláš: dlouho chovat, hladit, povídat - že jsme přece ještě mladý a zdravý a hodně dloooouho budem ještě spolu, že se toho nemusí bát, protože až vyroste, bude se na to dívat zase jinak...
prostě vysvětlovat a vysvětlovat, chovat, mazlit... Moc jsem asi nepomohla, ale určitě ty strachy musí jednou skončit, tak vydrž ;)
est.
 Marketa,  
  • 

Vere 

(8.11.2005 7:23:22)
Draha Vero, proc si neudelam vic casu a nectu Tvoje clanky pravidelne. Vzdycky me znova prekvapi, jak krasne pises, s ohromnym prehledem, moudrosti a nabytou uctyhodnou znalosti literatury a lidske duse.
Kde je ta dryacnice, ktera se obcas objevi? Ta je tatam, kdyz promlouva Tvoje jemna a uslechtila duse.
Diky.
Tvoje
Marketa, San Diego
 Lemura 


Re: Syn se bojí umřít 

(8.11.2005 22:17:44)
Já jsem jenom teoretik, jak pokud se týče smrti, tak i výchovy dětí, ale mám dojem, že to, co popisuješ, je přirozené a v pořádku. Někdy kolem třetího roku si totiž člověk uvědomí, že já jsem já a postupně si začne uvědomovat vlastní hranice. S tím souvisí i to, že jednou přijde také na to, že já jednou skončí, že umřu. Ten pocit vlastní smrtelnosti je jedna z nejtěžších věcí, se kterou se v životě každý z nás musí vypořádat a máme na to celý život, to první uvědomění si je ale pochopitelně hodně těžké a to je to, čím tvůj syn prochází. Na tobě teď je ho tím doprovázet, což nevím, jak se dělá (jsem ten teoretik, mám teprv osmiměsíční mimino) - jde o to nějakým přiměřeným způsobem synovi vysvětlit, že smrt je smutná, ale je přirozená, že je součástí života, že přijde vždycky až tehdy, když skončí život, a že se nemusí bát, že by přišla dřív, než na ni bude připravený. Že žít donekonečna by byla strašná nuda. No, já bych to asi udělala tak, že bych se ho hodně ptala, co se mu v té souvislosti honí hlavou a z čeho má obavy - na konkrétní věci se líp odpovídá - hlína člověku do očí nenapadá, protože je má zavřené a je bezpečně schovaný v rakvi apod. Což mi ještě připomíná, že někdy mají děti v souvislosti se strachem ze smrti strach usnout - spánek je taky takové nebytí. To tě teda nechci dopředu strašit, to mám jenom zabíhavé myšlení :-)
 10.5Libik12 


Re: Re: Syn se bojí umřít 

(8.11.2005 23:13:42)
Já osobně jsem to prožívala zhruba v tom věku a byl to děs běs, úplně jsem si na to vzpomněla, když jsi mluvila o tom, jak "jdou mrtví z hrobu do nebe", což pro mě bylo velmi nepředstavitelné.Zvlášť hrozné a mně přišly vyhýbavé a nejisté odpovědi rodičů, jasně jsem cítila, že mi tají nějakou šílenost:) Co mi pomohlo?Tak především "jiná zábava" a potom trochu metafyziky. Babička život nekonečný tehdy pojala katolicky, takže oddělila duši od těla a vzala to fofrem na nebesa mezi svaté, což mě částečně upokojilo, neboť na svých starých prarodičích jsem viděla, že to opravdu myslí vážně(žádný utěšování blbých malých dětí) Já osobně bych u svých dětí volila nějakou jinou představu lidské nekonečnosti ve velikém vesmíru, v jiné dimenzi a tak, něco co mu je bližší a co je pokud možno přípustné i pro tebe. Obávám se, že v tomto věku jakákoliv představa o tom, že ho nakonec život přestane bavit a smrt patří k životu, je hrozně krutá. Myslím si dokonce, že i my tvrďáci rodičové, pokud jsme nevěřící, tak nějakou tu malinkou naději v sobě chováme. Kdo by taky chtěl umřít navždy, že jo:) Přeji ti, aby toto "hrobové" období tvé ratolesti co nejdřív vystřídalo něco méně pomurého, hodně štěstí.
 míša + 1 x 9 měsíců 
  • 

Re: Re: Re: Syn se bojí umřít 

(9.11.2005 10:32:06)
Hlavně, pak je tady ještě ten drobný detail, že ne každého, kdo umřel, přestal život bavit... A co když hloupou náhodou za pár týdnů zemře dítěti kamarád nebo mladší příbuzný při nehodě (nikomu to nepřeju, ale stává se to)... Co potom? Neuvrhne ho to ještě do většího zmatku?
 Olina 
  • 

Re: Re: Re: Syn se bojí umřít 

(9.11.2005 14:10:19)
Teda já určitě chci umřít navždycky. Představa života po životě mě děsí. Pevně věřím v prach a červy.

Já jsem se smrti jako dítě nebála. To muselo být tím, jak nás babička brala 5x týdně na hřbitov, zalívaly jsme hrobeček(a všechny opuštěné hrobečky, hlavně ty dětské, měly jsme celý hřbitov v malíčku), pomodlily jsme se, vzpomněly si na dědečka - jeho dědečka v nebíčku a pak jsme šly na návštěvu k nějaké její vrstevnici. Tam se probíralo kdo je "v tom" a kdo bude mít fůnus a jaká to byla pěkná kremace. Pro mě to bylo, jako když ve středu přijedou s plynem a ve čtvrtek masna.
 Věra S. Clarisska, USA 
  • 

Moudře vysvětleno 

(9.11.2005 1:49:32)
Na to, že prohlašuješ, že jsi teoretik, jsi to vysvětlil opravdu perfektně. Kolem 5 až 6 let jsou tyhle strachy úplně normální stadium vývoje. Děti si začnou si uvědomovat sebe a tím i možnost konce. Každé dítě je jiné, u některých je to silnější u jiných si toho ani nevšimneme. Ale pokud se nás děti ptají ( a je dobře, že se ptají) máme jim odpovídat. Pravdivě, ale tak aby je to uklidnilo a pomohlo jim to strach překonat. Jen pokud by to trvalo příliš období trvalo příliš dlouho, je třeba uvažovat o poradě s dětským psychologem. Věra S.
 Vendulka ( čakající ) 
  • 

Bolavé téma.. 

(9.11.2005 13:15:04)
Ahoj, nejsem maminka, teprve se snažím s menželem otěhotnět, ale chci vám napsat jak jsem to měla já..
Nikdy jsem se ničeho nebála, před vším zlým jsem byla bráněna rodiči až v 18 ti mě z mé nevědomosti vytáhl přítel, který se oběsil. Dnes je to pět let a já se každý den probouzím a usínám se strachem o zdraví a život všech členů mojí rodiny a samozřejmě i svůj. Snad je to na péči psychologa, nevím.., ale sama si poradit neumím.
Na počátku tohoto roku jsme se museli rozloučit s babi. Slíbili jsme jí, že jí dochováme doma a moc jsme se snažili..bezesné noci, její záchvaty, křik, bolest, bezmoc, snad vám to ani nemusím popisovat.., snad otcův pohled na jeho umírající matku byl pro mě nejbolestivější. Jenže já nemohla nikomu z nich pomoci..každý jsme v sobě bojovali sám.
Tři dny před její smrtí jsme jí museli nechat odvézt do nemocnice, nemohla dýchat..dodnes myslím na to jak byla v posledních chvílích sama, už ta představa mě straší. Ještě nedavno jsem slýchávala její klepání hůlkou na schody, mám vůčí ni hrozný dluh..vím to.
Půl roku po její smrti jsem se v práci zhroutila..obvodní lékařka mě nechala dva měsíce marodit..prý na mě dolehla babi smrt, nervy to neutáhly a tělo začalo reagovat, bouřit se. Dva měsíce jsem marodila a druhý můj pracovní den se dozvěděla, že mi zemřel při bouračce kamarád..zlomilo mě to. Opět ta bezmoc, kterou cítím den co den a hrozná bolest.
Chce se mi plakat a moc mě zajímá, jestli existuje někdo další, kdo má podobné pocity..Jsem normální nebo snad zralá na lékařskou péči?
 MarkétaP + 4 dcerky 


Re: Bolavé téma.. 

(9.11.2005 13:43:23)
Verunko, zažila jsi mnoho bolestného, ale chci ti říct, že vyhledat lékařskou péči není žádné stigma, jsi úplně normální člověk, který ale potřebuje pomoc - a ta odborná je určitě dobrá cesta.
 MarkétaP + 4 dcerky 


Re: Re: Bolavé téma.. 

(9.11.2005 13:43:56)
Promiň, samozřejmě Vendulko, popletené jméno mě mrzí.
 Vendulka ( čekající ) 
  • 

Re: Re: Re: Bolavé téma.. 

(10.11.2005 11:24:57)
To jméno nevadí..
Další ošklivou věcí je, že manželovo maminka již po druhé onemocněla rakovinou, téměř ve stejné době to zjistili u její sestry i bratra, takže se všichni léčí a my všichni kolem můžeme jen přihlížet..
Mám hroznou starost o manžela, o naši budoucnost..v jejich případě je to určitě problém v rodině, ale manželovo maminka se zatím nechce odhodlat a zajít na genetické testy. Z druhé strany ale vím, že je toho v poslední době na ní dost a dost.
Myslím si, že je problém v mojí povaze..všichni na světě mají své bolesti, starosti a musí se s tím vyrovnat..já po otci citlivá, to prostě nedokážu.
 Jana Langmajerova 


je to život. 

(15.11.2005 11:27:50)
V obdobi meho tehotenstvi jsem ztratila nekolik me velmi blizkych a reknu vam nebylo to nejjednodusi,uz s toho duvodu ze jsem zustala sama.zaplat pan buh mam rodice a sourozence,ale pijit o nekoho koho milujete je opravdu tezke v normalnim stavu a o to tezsi v tehotenstvi.a kdyz nemuzete byt s nim protoze vam sdeli policista do telefonu slecno jediny kontakt u dane osoby byl na vas je nam lito,ale zemrel nemejte strach netrpel je to rana.Ted mam krasneho syna,kteremu bude v patek rok a je vernou kopii sveho otce mozna to vidim jen ja.tyden na to ma teta dalsi stryc po trech dnech bratranec a pak za tyden kamared se svou pritelkyni jeste jim nebylo ani devatenact taky autonehoda tak kde je nejaka sprvedlnost:???????
 Vanda 
  • 

Re: je to život. 

(16.11.2005 14:44:00)
Jano, cítím s vámi..píchlo mě u srdce po přečtení vašich řádek.
Zřejmě jak to má být tak to je..i když tyhle slova nikdy nikomu od bolesti určitě nepomohly.
 Natalie 
  • 

Hyenismus 

(8.2.2006 12:21:28)
Já jsem viděla ve své rodině, jak se dá také zacházet s prarodiči a rodiči, kteří pro svého vnuka a syna udělali maximum. Jsem bohužel jeho dcerou z prvního manželství, a když se "otec" oženil podruhé, nastěhoval se druhou ženou do domku své babičky (mé prababičky). Po čase jeho babička onemocněla a tak nechala přepsat dům na svého vnuka. Prababička se vrátila z nemocnice, ale už nebyla do domu vpuštěna a dožila v nějakém provizoriu. Ostatně za 14 dnů na to umřela. Pak přišla na řadu otcova maminka. Laskavá a mnou milovaná babička. S dědou přispěli velkou částku na rekonstrukci domu s tím, že tam oba dožijí. Děda v té době ještě pracoval, takže nemocná babička žila v jiném městě u svého syna. Zacházelo se s ní hrozným, ponižujícím způsobem. Nesměla si lehnout, dívat se na TV a když se počůrala nastal teror.Tajně poslal dědečkovi telegram,aby pro ni přijel. Děda ji odvezl,ale pár dní na to umřela v nemocnici. A teď je na řadě děda. Je onkologický pacient a jeho syn ho poslal do tzv.LDN 200km od jeho bydliště,aby ho nesměl nikdo navštívit,tudíž ohrozit "jejich"majetek po dědovi.Já se snažila dědečka převézt do nemocnice v místě bydliště,kde žijí jeho příbuzní,aby ho mohli v posledních dnech navštěvovat. To bylo "otcem" a jeho rodinou chápáno jako ohrožení jejich zájmů. Tihle lidé nejsou schopni pochopit, že chcete pomoci jen proto, že někoho milujete. Takže dědeček v těchto dnech umírá osamoceně a my mladší ho můžeme alespoň 1x týdně navštívit (pro tu vzdálenost), ale jeho sestra, které je 80 let ta ho už nikdy neuvidí. Hluboce se stydím za svého otce, že má místo srdce kalkulačku. Je vidět, že se svou druhou ženou a jejich dcerami vybrousili styl "předej majetek a rychle umři" do dokonalosti.

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.