| Katrin,syn7/01+dcera7/04 | 
 |
(6.11.2005 19:19:00)
Nevím, jestli můj dotaz patří zrovna sem, ale po přečtení článku mi to nedalo. Snad mi někdo poradíte.
Syn (4 roky) před týdnem mi po přečtení pohádky na dobrou noc položil otázku:"Mami nechceš umřít?" Odpověděla jsem něco jako - ne nechci, to bych tě potom už neviděla a ty bys neviděl už mě ... Načež mi řekl- "Já taky nechci umřít,já se bojím, že mi hlína bude padat do očí." Zůstala jsem jak opařená. Kde takovéto věci mohl vzít? Když k tomu přidal ještě že" mrtví jdou z hrobů do nebíčka", a rozplakal se mi, tak fakt nevím, co mu na to říct. Ve školce jsem se ptala, tam mi řekly, že něco takového rozhodně s dětma neprobíraly. Už ani nepátrám odkud to má, teď hlavně nevím, co mu mám říct, jak mu to vysvětlit. Každý den před spaním se k tomu vrátí a znovu strašně pláče.
Máme někdo podobnou zkušenost? Pora%dte mi, co mám dělat.
Díky Katrin
|
| irena (Míša5/00+Maruš3/03) | 
|
(7.11.2005 10:08:00)
ahoj Katrin,
tak já nevím, zda umím poradit... zkusím aspoň malinko ťuknout...
záleží asi hodně na tom, jak se k smrti stavíš ty... oni to ty potvůrky na nás všechno poznaj... Já se jako malá hrozně bála smrti svých blízkých, hlavně mámy.., pak i přátel... o svojí jsem tak moc nepřemýšlela.. časem se s tím nějak srovnala, aspoň soudě podle současný situace..
Taky o tom s Míšou občas mluvíme - např. někomu někdo umřel, v pohádce někdo umřel, zvířátko... tak to prostě v poklidu probrat, že už se pochová jen to tělíčko a to hlavní "já"=dušička už se má dobře, protože jde do nebíčka nebo prostě nějakýho jinýho světa... Takže se má dobře, a co se děje s tím tělíčkem, je jeho majiteli už docela jedno...
A co se strachem... někdy se ho asi děti těžko zbavují, obě naše holky měly období, (maruška ještě někdy má) kdy nechtěly jít spát, bály se odloučení a tmy, usnutí...
ASi to už sama dávno děláš: dlouho chovat, hladit, povídat - že jsme přece ještě mladý a zdravý a hodně dloooouho budem ještě spolu, že se toho nemusí bát, protože až vyroste, bude se na to dívat zase jinak...
prostě vysvětlovat a vysvětlovat, chovat, mazlit... Moc jsem asi nepomohla, ale určitě ty strachy musí jednou skončit, tak vydrž ;)
est.
|
| Marketa, | •
|
(8.11.2005 7:23:22)
Draha Vero, proc si neudelam vic casu a nectu Tvoje clanky pravidelne. Vzdycky me znova prekvapi, jak krasne pises, s ohromnym prehledem, moudrosti a nabytou uctyhodnou znalosti literatury a lidske duse.
Kde je ta dryacnice, ktera se obcas objevi? Ta je tatam, kdyz promlouva Tvoje jemna a uslechtila duse.
Diky.
Tvoje
Marketa, San Diego
|
|
|
| Lemura | 
|
(8.11.2005 22:17:44)
Já jsem jenom teoretik, jak pokud se týče smrti, tak i výchovy dětí, ale mám dojem, že to, co popisuješ, je přirozené a v pořádku. Někdy kolem třetího roku si totiž člověk uvědomí, že já jsem já a postupně si začne uvědomovat vlastní hranice. S tím souvisí i to, že jednou přijde také na to, že já jednou skončí, že umřu. Ten pocit vlastní smrtelnosti je jedna z nejtěžších věcí, se kterou se v životě každý z nás musí vypořádat a máme na to celý život, to první uvědomění si je ale pochopitelně hodně těžké a to je to, čím tvůj syn prochází. Na tobě teď je ho tím doprovázet, což nevím, jak se dělá (jsem ten teoretik, mám teprv osmiměsíční mimino) - jde o to nějakým přiměřeným způsobem synovi vysvětlit, že smrt je smutná, ale je přirozená, že je součástí života, že přijde vždycky až tehdy, když skončí život, a že se nemusí bát, že by přišla dřív, než na ni bude připravený. Že žít donekonečna by byla strašná nuda. No, já bych to asi udělala tak, že bych se ho hodně ptala, co se mu v té souvislosti honí hlavou a z čeho má obavy - na konkrétní věci se líp odpovídá - hlína člověku do očí nenapadá, protože je má zavřené a je bezpečně schovaný v rakvi apod. Což mi ještě připomíná, že někdy mají děti v souvislosti se strachem ze smrti strach usnout - spánek je taky takové nebytí. To tě teda nechci dopředu strašit, to mám jenom zabíhavé myšlení :-)
|
| 10.5Libik12 | 
|
(8.11.2005 23:13:42)
Já osobně jsem to prožívala zhruba v tom věku a byl to děs běs, úplně jsem si na to vzpomněla, když jsi mluvila o tom, jak "jdou mrtví z hrobu do nebe", což pro mě bylo velmi nepředstavitelné.Zvlášť hrozné a mně přišly vyhýbavé a nejisté odpovědi rodičů, jasně jsem cítila, že mi tají nějakou šílenost:) Co mi pomohlo?Tak především "jiná zábava" a potom trochu metafyziky. Babička život nekonečný tehdy pojala katolicky, takže oddělila duši od těla a vzala to fofrem na nebesa mezi svaté, což mě částečně upokojilo, neboť na svých starých prarodičích jsem viděla, že to opravdu myslí vážně(žádný utěšování blbých malých dětí) Já osobně bych u svých dětí volila nějakou jinou představu lidské nekonečnosti ve velikém vesmíru, v jiné dimenzi a tak, něco co mu je bližší a co je pokud možno přípustné i pro tebe. Obávám se, že v tomto věku jakákoliv představa o tom, že ho nakonec život přestane bavit a smrt patří k životu, je hrozně krutá. Myslím si dokonce, že i my tvrďáci rodičové, pokud jsme nevěřící, tak nějakou tu malinkou naději v sobě chováme. Kdo by taky chtěl umřít navždy, že jo:) Přeji ti, aby toto "hrobové" období tvé ratolesti co nejdřív vystřídalo něco méně pomurého, hodně štěstí.
|
| míša + 1 x 9 měsíců | •
|
(9.11.2005 10:32:06)
Hlavně, pak je tady ještě ten drobný detail, že ne každého, kdo umřel, přestal život bavit... A co když hloupou náhodou za pár týdnů zemře dítěti kamarád nebo mladší příbuzný při nehodě (nikomu to nepřeju, ale stává se to)... Co potom? Neuvrhne ho to ještě do většího zmatku?
|
|
| Olina | •
|
(9.11.2005 14:10:19)
Teda já určitě chci umřít navždycky. Představa života po životě mě děsí. Pevně věřím v prach a červy.
Já jsem se smrti jako dítě nebála. To muselo být tím, jak nás babička brala 5x týdně na hřbitov, zalívaly jsme hrobeček(a všechny opuštěné hrobečky, hlavně ty dětské, měly jsme celý hřbitov v malíčku), pomodlily jsme se, vzpomněly si na dědečka - jeho dědečka v nebíčku a pak jsme šly na návštěvu k nějaké její vrstevnici. Tam se probíralo kdo je "v tom" a kdo bude mít fůnus a jaká to byla pěkná kremace. Pro mě to bylo, jako když ve středu přijedou s plynem a ve čtvrtek masna.
|
|
|
| Věra S. Clarisska, USA | •
|
(9.11.2005 1:49:32)
Na to, že prohlašuješ, že jsi teoretik, jsi to vysvětlil opravdu perfektně. Kolem 5 až 6 let jsou tyhle strachy úplně normální stadium vývoje. Děti si začnou si uvědomovat sebe a tím i možnost konce. Každé dítě je jiné, u některých je to silnější u jiných si toho ani nevšimneme. Ale pokud se nás děti ptají ( a je dobře, že se ptají) máme jim odpovídat. Pravdivě, ale tak aby je to uklidnilo a pomohlo jim to strach překonat. Jen pokud by to trvalo příliš období trvalo příliš dlouho, je třeba uvažovat o poradě s dětským psychologem. Věra S.
|
| Vendulka ( čakající ) | •
|
(9.11.2005 13:15:04)
Ahoj, nejsem maminka, teprve se snažím s menželem otěhotnět, ale chci vám napsat jak jsem to měla já..
Nikdy jsem se ničeho nebála, před vším zlým jsem byla bráněna rodiči až v 18 ti mě z mé nevědomosti vytáhl přítel, který se oběsil. Dnes je to pět let a já se každý den probouzím a usínám se strachem o zdraví a život všech členů mojí rodiny a samozřejmě i svůj. Snad je to na péči psychologa, nevím.., ale sama si poradit neumím.
Na počátku tohoto roku jsme se museli rozloučit s babi. Slíbili jsme jí, že jí dochováme doma a moc jsme se snažili..bezesné noci, její záchvaty, křik, bolest, bezmoc, snad vám to ani nemusím popisovat.., snad otcův pohled na jeho umírající matku byl pro mě nejbolestivější. Jenže já nemohla nikomu z nich pomoci..každý jsme v sobě bojovali sám.
Tři dny před její smrtí jsme jí museli nechat odvézt do nemocnice, nemohla dýchat..dodnes myslím na to jak byla v posledních chvílích sama, už ta představa mě straší. Ještě nedavno jsem slýchávala její klepání hůlkou na schody, mám vůčí ni hrozný dluh..vím to.
Půl roku po její smrti jsem se v práci zhroutila..obvodní lékařka mě nechala dva měsíce marodit..prý na mě dolehla babi smrt, nervy to neutáhly a tělo začalo reagovat, bouřit se. Dva měsíce jsem marodila a druhý můj pracovní den se dozvěděla, že mi zemřel při bouračce kamarád..zlomilo mě to. Opět ta bezmoc, kterou cítím den co den a hrozná bolest.
Chce se mi plakat a moc mě zajímá, jestli existuje někdo další, kdo má podobné pocity..Jsem normální nebo snad zralá na lékařskou péči?
|
| MarkétaP + 4 dcerky | 
|
(9.11.2005 13:43:23)
Verunko, zažila jsi mnoho bolestného, ale chci ti říct, že vyhledat lékařskou péči není žádné stigma, jsi úplně normální člověk, který ale potřebuje pomoc - a ta odborná je určitě dobrá cesta.
|
| MarkétaP + 4 dcerky |
|
(9.11.2005 13:43:56)
Promiň, samozřejmě Vendulko, popletené jméno mě mrzí.
|
| Vendulka ( čekající ) | •
|
(10.11.2005 11:24:57)
To jméno nevadí..
Další ošklivou věcí je, že manželovo maminka již po druhé onemocněla rakovinou, téměř ve stejné době to zjistili u její sestry i bratra, takže se všichni léčí a my všichni kolem můžeme jen přihlížet..
Mám hroznou starost o manžela, o naši budoucnost..v jejich případě je to určitě problém v rodině, ale manželovo maminka se zatím nechce odhodlat a zajít na genetické testy. Z druhé strany ale vím, že je toho v poslední době na ní dost a dost.
Myslím si, že je problém v mojí povaze..všichni na světě mají své bolesti, starosti a musí se s tím vyrovnat..já po otci citlivá, to prostě nedokážu.
|
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)