3.11.2005 22:38:05 Lemura
O loučení
Svojí babičce jsem vděčná za hodně, a jedna z věcí, které jí nikdy nezapomenu, je, že mi ukázala, jak být stará a taky mi ukázala, jak umírat. Bylo jí skoro 92, což už je věk na umírání, ale stejně to nebylo lehké. Bohužel nakonec umřela v nemocnici, protože jsme se rozhodovali, jestli riskovat v jejím věku operaci anebo ji nechat umřít doma v šílených bolestech. Než odjížděla do nemocnice, sešli jsme se u ní celá rodina a ona se s náma všema rozloučila. Povídali jsme si, ptala se nás, jestli jsme rádi na světě a ať jsme hodně spolu a udělala nám to krásné, prostě pro jistotu jsme se rozloučili, kdyby už se náhodou neměla vrátit. Pak jsme za ní chodili na návštěvy do nemocnice a to bylo hrozné, protože na JIPku se nesmí a my tam mohli jenom po známosti a sestřičky nám ani neodpověděly na pozdrav, ale mohli jsme za ní, každý den na 10 minut, což je děsné, ale díky bohu za to. A ten poslední den, to byl zrovna štědrý den, jsme tam šly s mámou a babička už byla někde na cestě, jedním okem ještě hledala nás a druhým už vyhlížela druhý břeh. Když jsme odcházely, tušily jsme, že už ji asi neuvidíme. Umřela půl hodiny po tom. Tak si říkám, že na nás ještě počkala a pak šla. Máma si to vyčítala, že jsme tam nezůstaly až do konce, ale to k tomu asi patří, když vám umře někdo blízký, že se zdá, že jste pro něj mohli udělat víc. A tak to byly hodně blbé vánoce tenkrát, ale zase si říkám, že ten odchod byl asi dárek pro babičku.
Odpovědět