Re: Posledni veci cloveka jsou dulezite

Nevim, kde se ve mne vzalo rozhodnuti rychle a jasne, kdyz onemocnel manzeluv otec. Tehdy jsem si rekla, ze az to bude horsi a nepůjde to, abychom se i pri chozeni do prace stridali, tak s nim zustanu doma. Rozhodla jsem se, ze s nim budu za kazdou cenu. Vzpomnela jsem si,ze jsem nekde pred casem cetla, ze lide maji umirat v kruhu svych blizkych. Citila jsem, ze tak je to spravne. Bylo to dlouhe v dobe prozivani. Bylo to kratke ve zpetnem pohledu. Jsem za to ale velmi vdecna, protoze jsem prozivala neco vyjimecneho. Bylo to i krasne obdobi - rec pohledu, gest, poseptana slova podekovani dva dny pred koncem, kdyz uz to neslo mluvit nebo prichazely jen chvilky projasneni. Tatinek byl s nami doma a my jsme byli s nim - manzel drzel sveho tatinka za ruku az do konce. Ja mu pak jeste podekovala do ucha tak, jak jsme si spolu povidali posledni dny. Za tohle vsechno jsem osudu vdecna. Stalo me to nekolik kil, hodne spanku, nekolik tydnu psychickeho vypeti. Svoje rozhodnuti neumim vysvetlit, nejak vice zduvodnit. Udelat to muze kazdy, jen to musi silne citit a pak to dokaze i za cenu nesnazi - ztratila jsem praci a to manzel nechtel touhle cenou platit. Dnes vim, ze jsem nic neztratila. To, co jsem mohla prozivat, citim jako dar. Citim to jako velky ukol v mem zivote, ktery jsem splnila. A.