Krásný clánek

Clánek se mi moc líbil, pokládám ho za nejlepsí clánek v poslední dobe tady na Rodine. Musím ríct, ze me úplne ohromila ta fotka umírajícího dedecka s vnoucaty. Vubec jsem netusila, ze je to takhle mozné. U nás v rodine byla smrt pro deti vzdycky tabu, ani na pohreb by deti nepustily. A kdyz jsem tak videla ty fotky, tak jsem si ríkala, ze takhle je to vlastne mnohem lepsí, nejenom pro toho dedecka (to je asi nesporné),ale i pro ty deti.
Ale ani dospelí v nasí rodine casto nemeli moznost se se svými blízkými rozloucit. Kdyz zemrela moje prababicka nebo tchán (jeste za socialismu), tak se z nemocnice vubec neobtezovali informovat príbuzné, ze se konec blízí a poslali telegram az po jejich smrti, ze dotycný zemrel. Já byla v dobe smrti obou jeste díte (tchán zemrel mnoho let pred nasí svatbou), ale vím z vyprávení, jak moc pozustalé mrzelo, ze nemeli moznost se svými blízkými v posledních chvílích být.
Je ale také fakt, ze v dnesní dobe, která oslavuje jen mladé, krásné a zdravé mnoho lidí nemá cas na staré a umírající a ani se vlastne nechce zabývat necím tak pochmurným jako smrt. Nedávno jsme na AJ probírali téma "co nám vadí na chování nasich spoluobcanu". Byla jsem hrozne prekvapená, kdyz moji spoluzáci (VS vzdelaní, vetsinou lékari) zacali ríkat, jak jim vadí duchodci v tramvajích... Schopnost vcítit se do stárí (které má své mouchy, ale kdo nemá, ze) nejak zmizela. Také znám prípad, kdy se zena chtela postarat o svého umírajícího otce doma, ale její manzel byl proti, protoze "moji rodice taky umreli v nemocnici, to je normální".
Nastestí uz existují organizace jako napr. Cesta domu, kterí lidem, kterí se chtejí starat o své umírající blizní doma, pomáhají.
Chce to proste spolecenskou osvetu, jako v prípade porodu. Kdyby se zeny nebourily, tak porád jeste rodíme jako za socialismu bez manzela a díte mu ukazujeme za oknem az druhý den...