Dušičková nálada

Taky se k vám musím přidat, to počasí nedá a člověk musí vzpomínat. Nemám už nikoho z prarodičů, nemám už ani tátu. Máma bojuje s těžkou nemocí, manželovi rodiče jsou nemocní,prostě někdy je mi z toho všeho do pláče. Dneska jsem byla na hrobě zapálit svíčku a tak mě napadlo, že vlastně s nikým z nich jsem neměla možnost se rozloučit. Všichni - až na jednu babičku -zemřeli náhle - infarkty, mozkové mrtvice. Jen babička 2 roky žila s rakovinou, bohužel, v 82 letech asi není šance na úspěšnou léčbu. Zařizovali jsme pro ni hospic, nechtěli jsme, aby zemřela v nemocnici a péče doma? Já v té době měla roční dcerku, takže to by bylo velice těžko slučitelné, navíc babička byla po operaci téměř trvale odkázaná na lůžko a potřebovala neustálou odbornou péči. Bohužel v den, kdy byl s hospicem domluven termín převozu, nám z nemocnice volali, že babička zemřela.
Proč to vlastně píšu? Já ani nevím, asi ta nálada venku, ty svíčky na hrobě. Prostě si tak člověk uvědomí, že je najednou spousta věcí, které už nikdy neřekne. Že jsou drobná nedorozumění, která se už nikdy neobjasní. Že moje děti nikdy nepoznaly svého dědu (můj otec zemřel 12 dní po mých 20 narozeninách, tedy před mojí svatbou).
Smrt by neměla být tabuizována, pokud rodinu postihne ztráta blízkého, musí se o tom mluvit. Právě kvůli našim dětem, aby netrpěly podobným pocitem prázdna a nevyřčených slov...