Re: Syn se bojí umřít

Já osobně jsem to prožívala zhruba v tom věku a byl to děs běs, úplně jsem si na to vzpomněla, když jsi mluvila o tom, jak "jdou mrtví z hrobu do nebe", což pro mě bylo velmi nepředstavitelné.Zvlášť hrozné a mně přišly vyhýbavé a nejisté odpovědi rodičů, jasně jsem cítila, že mi tají nějakou šílenost:) Co mi pomohlo?Tak především "jiná zábava" a potom trochu metafyziky. Babička život nekonečný tehdy pojala katolicky, takže oddělila duši od těla a vzala to fofrem na nebesa mezi svaté, což mě částečně upokojilo, neboť na svých starých prarodičích jsem viděla, že to opravdu myslí vážně(žádný utěšování blbých malých dětí) Já osobně bych u svých dětí volila nějakou jinou představu lidské nekonečnosti ve velikém vesmíru, v jiné dimenzi a tak, něco co mu je bližší a co je pokud možno přípustné i pro tebe. Obávám se, že v tomto věku jakákoliv představa o tom, že ho nakonec život přestane bavit a smrt patří k životu, je hrozně krutá. Myslím si dokonce, že i my tvrďáci rodičové, pokud jsme nevěřící, tak nějakou tu malinkou naději v sobě chováme. Kdo by taky chtěl umřít navždy, že jo:) Přeji ti, aby toto "hrobové" období tvé ratolesti co nejdřív vystřídalo něco méně pomurého, hodně štěstí.