O posledních věcech člověka

Jak tak čas letí, život uhání a děti rostou, zraje i Rodina a s ní nejedna autorka. Už jsme došli k puberťákům (miluju Maceščina vyprávění) a sem tam dojde i na starosti s rodiči. Tchýním i maminkám musí někdy pěkně znít v uších.

Musím přiznat, že mě někdy zaráží nenávist a pohrdání, jakými mohou být na stránkách Rodiny slova důchodce či důchodkyně, baba či dokonce babizna... Kam se poděla úcta a láska k babičkám, na jejíž tradici postavil svoji kariéru v Německu dokonce i Karel Gott? (I v německé variantě písně říká to slovo česky). Každý Němec, který se setkal s mojí maminkou jí proto neřekl jinak než "babička". Je jakýmsi českým vývozním atriklem...

(Nic to ovšem nemění na tom, že ja sama bych ji někdy ráda přetrhla...)

K napsání tohoto vyprávění mě ale přivedla hlavně věta jedné mojí neteře, kterou mám vemi ráda a nad kterou se mi svíralo srdce, když ztrácela svoji maminku, když jí ještě ani nebylo 20 let. Byla ji navštívit v nemocnici v jednom z posledních dnů. Bylo jasné, že už je to otázka času. Maminka už příliš nevnímala (ale co my víme) a moje neteř řekla: "Já jsem se hrozně bála, aby se to nestalo, dokud tam jsem. Radši jsem honem odešla!"

Můj Bože, jak jsme se odcizili životu i smrti, která k němu patří! Odsouváme ji někam do anonymní, prý profesionální péče. Raději necháme člověka, který nás porodil, umírat samotného, opuštěného, než abychom překonali svou vlastní bolest a doprovázeli ho v té těžké chvíli, drželi za ruku, hladili. Byli s ním.

Moje neteř byla si příliš mladá, než aby mohla tohle břímě nést, ale ani nikdo ze starších jí nepomohl.

Mě to zabolelo o to víc, že k jednomu z nejhorších emigrantských strachů z doby studené války patřilo to, že nás nepustí domů, až nás budou naši rodiče potřebovat. Až budou nemocní či budou umírat. Že nám ani nedovolí je vyprovodit. A "oni" to věděli taky, a tak se tak stalo mnohokrát. Prošli tím mnozí. Někteří si protrpěli dny a noci, kdy něvěděli, co s jejich rodiči je, někteří to i literárně zpracovali jako například Pavel Kohout.

Nevím, jestli je to tím, že ještě v generaci mých rodičů lidé umírali doma, obklopeni svými blízkými a poslední službu jim prokázal někdo z rodiny nebo někdo blízký. Protože to všichni uměli. Uměli se postarat o umírajícího i jeho mrtvolu.

V české literatuře máme vskutku nádherné dílo o koloběhu života, které je i dokonale filmově zpracované: Hrubínovu Romanci pro křídlovku. Jedné letní noci její hrdina místo aby objímal nádherné dívčí tělo, objímá a připravuje na poslední cestu tělo svého dědečka. Věděl, co má udělat, co je jeho povinnost a i jak to má vykonat.

Mnozí z nás před touto povinností utíkají. A ti, kteří by byli rádi průvodci svých blízkých, nevědí jak na to. Často ani lékaři je nepodpoří (jako v případě mé neteře. Doslova vám řeknou: "To nechcete vidět...").

Naštěstí i do Čech už přišlo hnutí hospiců, které může v takové situaci pomoci. Může vás naučit, pokud chcete, jak pomoci na cestě umírajícímu blízkému člověku a jak se sám smířit se smrtí. A také, abychom pochopili, že: "Osiřet je přirozené, je to průvodní jev normálního vývoje času a věcí: přijmout starostlivost za rodiče, zvláště když se stanou nemohoucími, znamená konečné přijetí zodpovědnosti za vlastní existenci.".( Říká v doslovu ke knize Philipa Rotha ODKAZ Josef Jeřab).

Ano, dospělým se stáváme teprve tehdy, když úplně osiříme. Když ztratíme oba rodiče, když už nejsme ničí dítě... Smutně to platí i o osiřelých dětech. Je známo, že dospívají rychleji.

V tomto smyslu ještě dospělá nejsem. Stále ještě mám maminku a když je to za mnou, tak se vždycky musím smát, jak dokonale to funguje. Jak všechny radosti i strasti našeho vztahu vyplují napovrch. Jak jsem pro ni znovu ta neposlušná vzdorná dcera, na kterou je pyšná, jen když u toho nejsem (stouplo by mi to do hlavy). A já se znovu nechám "vytočit" jejími strachy, názory, snahou strhnout všechnu práci sama na sebe (už její přes 84).

Letos v létě jsem si to opět pěkně užila.

Tentýž Philip Roth o tom říká: "Musím si ho vtisknout dobře do paměti, "řekl jsem si, "Pamatovat si ho přesně, abych si, až tady nebude, dokázal otce, který mě zplodil, znovu stvořit, tak jako on stvořil mě."

"Nebyl to jenom nějaký otec, byl to můj otec, se vším všudy, co se dá na otci nenávidět, i se vším všudy, co se na něm dá milovat."

Muži to mívají s otci. My dcery obvykle a maminkami. Ale může to být i obráceně.

A protože, jak říká moje kamarádka Jana: "Už kácejí v našem lese", zamýšlím se nad těmito otázkami častěji. A vím určitě, že bych v té chvíli nechtěla být sama. Že bych chtěla, aby mě někdo držel za ruku. A chci také držet za ruku moji maminku, i když se ještě možná na smrtelné posteli o něčem budeme hádat.

"Umírání je strašná věc a můj tatínek umíral. Umírání dá práci a on byl pracant. Držel jsem ho za ruku, která byla na dotek pořád ještě jeho ruka... A říkal jsem mu věci, které už nedokázal vnímat. Na štěstí jsem tu to odpoledne neřekl nic, co by už byl nevěděl ."

Je dobré mít čas říct si "všechno."

Také jako mnohá z vás se ptám, jak připravit malé děti na smrt blízkého člověka. "Chránit" je před tím nebo je zapojit do péče o umírajícího?

Už tu o tom byla celá řada úvah. Já mám konkrétní zkušenost z rodiny mé přítelkyně Edigny. Když umíral její muž Irv , dědeček Erin a Paula, o kterých jsem už také jednou psala, sedávali v posledních dnech jeho života u jeho postele a četli mu pohádky. Byl vlastně už v komatu a zdálo se, že nevnímá. Ale vždycky, když děti přišly, přelétlo mu po tváři něco jako úsměv, jakoby se rozsvítil... Zemřel doslova v náručí svého vnuka, který mu četl a hladil ho ještě při jeho poslednim dechu. Umíte si představit hezčí odejítí z tohoto světa? V náručí své budoucnosti?

Irv jen pár hodin před smrtí se svými vnoučaty Erin a Paulem. Paul mu predčítá ze svých knížek jako on kdysi jemu...

A že to rozhodně nebyl traumatický zážitek ani pro děti, ale zážitek pozitivní, je vidět na obrázku Erin, který namalovala pár dní po tom. Je možné, že to, že děti jsou věřící a smrt pro ně není KONEC jim pomáhá překonat tu ztrátu. Člověk odešel, ale jeho duše tu zůstává a jednou se sejdeme.

Obrázek Erin Dědeček jde do nebe...Je to americká holčička, ale dědečkovi říká německy "OPA". V nebi už na něho čekají jeho tatínek a maminka a pán Bůh....

Nevěřícím může pomoci Pasternakovo pojetí duše. V Doktorovi Živagovi říká:"Co z vás zůstane v druhých lidech, to je duše člověka. V jiných jste byli a v jiných také zůstanete. Vám už může být jedno, čemu se bude říkat památka, vzpomínka... Už jí budete vy, váš vstup do budoucnosti..." Je to krásné, ale i zavazující.

Nosíme v sobě nejen krev a geny našich předků, ale i jejich činy, ať dobré či horší, i jejich sny a přání, úsměv i nářek, zkrátka jejich duši. A dokud bude někdo, kdo si na ně vzpomene (vědomě či jen písničkou nebo pohybem) budou tu s námi...

A možná vám budou blízká i tahle slova Philipa Rotha:

"Když už ne ve svých knihách ani v životě, pak aspoň ve svých snech budu žít navždycky jako jeho synáček, se svědomím synáčka, stejně jako on v nich zůstane naživu nejenom jako můj otec, ale jako otec, který vynáší soudy nade vším."

PS. Citace P.ROTHA jsou z knihy ODKAZ, vyšla v nakladatelství Hynek v roce 1995.