Re: Re:Cesta domů

Aktualizováno: pátek 04. listopadu 2005, 08:12 SEČ,BBC





Umřít doma


Ljuba Václavová
filmařka




Prosluněná návštěva hrobu mých dávno zesnulých předků mi letos o dušičkách přišla spíš jako výlet za pěknými vzpomínkami na lidi, kteří už tu nejsou, než jako přemýšlení o nezbytném konci života. Procházela jsem se po vyzdobeném hřbitově a uvažovala nad nápisy na starých pomnících.
Pod jmény babiček, dědů a rodičů, jejichž věk byl většinou podstatně nižší než je dnes věk můj, jsou i jména dětí. U některých z nich se život dal spočítat jen na měsíce nebo dny.

Umřít ve vlastní posteli bylo vždy opakem úmrtí na poli slávy. V dnešní době se na to ale už můžeme dívat i jinak



Protože se tenkrát rodilo i umíralo doma, museli lidé už odmalička spoluprožívat životy dalších členů domácnosti. Tehdy se ještě žilo v několikageneračních rodinách, a tak všichni od dětství znali i proces stárnutí.

Viděli jak vypadá odchod ze života - odchod náhlý, bolestný už jen pro rodinu, ale poznali i ten pomalý a těžký pro umírajícího i pro ty, kteří s ním žili.

Tohle my už většinou neznáme - čtyři z pěti lidí dožívají a umírají v nějakém nemocničním nebo ústavním zařízení. Mimo nás, mimo vlastní domov, odkázáni na pomoc profesionálů a návštěvy rodiny.

A pak náhodou uvidíte fotografie lidí, kteří se takovému osudu nepodvolili. Jsou staří, jsou nemocní a jasně už na konci života.

Většinou jsou to lidé venkovští, lidé ze sociálně slabých rodin, nebo z rodin, které ještě vyznávají staré hodnoty života.

Z jejich tváří, zachycených na černobílých fotografiích Jindřicha Štraita, na výstavě instalované v posluchárnách Theologické fakulty v Praze, bychom měli vyčíst, vycítit a poznat svět lidí, kteří už vědí, že končí, ale přesto nechtějí a nemusí zcela změnit svůj život.

Žijí dál uprostřed předmětů, které shromáždili během svého života a které vytvářejí jejich domov.

Není tu prostor pro falešné dojetí, jen místo k poznávání krásy v obyčejnosti věcí i lidí. Stařecká tvář, postava, ruce, které vítají přítomnost milého člověka, oslovují jedinečnou krásou. A je tu zaznamenána i reflexe pomáhajících.

Vidíte nejen tu těžkost lidského umírání, ale i jeho křehkost. Tváře lidí, kteří už cítí, že jejich čas je vyměřený, vám přímo vnucují pocit pomíjivosti času a života.

Zachycené okamžiky jsou tak intimní, že jsem se při pohledu na fotografie ptala, jak bylo možné u té chvíle být a zaznamenat ji.

Ty fotografie mně vybavují vzpomínky na lidi, které jsem znala a na které bych nechtěla zapomenout. Jedna z nich mi připomněla stařenku z Hrozenkova. Starala se o ni její rodina a s pomocí pracovnic farní charity ta babička mohla dožít ve svém pokoji.

Jejích devadesát šest let už jí nedovolilo chodit, těžko mluvila, ale zpívala. A tak mi při pohledu na fotografie zněla valašská písnička o jaru, lásce a pěkných ogarech.

A vzpomínám dál a uvědomuji si, že při vzpomínce na většinu lidí, kteří pro mne něco znamenali, si vybavuji vždy i místo, kde žili. Byli součástí prostředí, které si během života vytvořili, dali mu svou tvář a ta jejich se zase v něm odrážela.

Jeden udělal centrem svého života kuchyň, jiný pokoj s knihovnou, další zase zahradu. To prostředí se dalo stěhováním i přenášet, protože bylo závislé jen na jeho osobnosti.

A najednou přišlo stáří, nemohoucnost a jediná nabídka - sbal si své věci a odejdi dožít do kolektivního zařízení, kde už skoro nic není tvého a nic už sám nemůžeš ovlivnit.

Štraitovu výstavu fotografií lidí, kteří mohli dožít doma, instalovalo občanské sdružení Cesta domů.

To je skupina lidí, kteří pomocí dobrovolníků pomáhají desítkám lidí umřít ve své vlastní posteli.

Umřít ve vlastní posteli bylo vždy opakem úmrtí na poli slávy. V dnešní době se na to ale už můžeme dívat i jinak.