Věruško díky

tvoje povídání je - jako většinou - chytající za srdíčko...
Připomnělo mi to, jak jsme se od roku 1981 do roku 1985 starali doma o babičku, která měla Alzheimra. Nemluvila, nechodila, sama se nenajedla. Proti dnešní době, kdy jsou alespoň jednorázové pleny pro dospělé jsme babičce skoro obden museli prát lůžkoviny, často i komplet oblečení během dne....
Měli jsme ji doma celé 4 a půl roku a 24 hodin denně s ní někdo musel být. A přesto nezemřela mezi námi. Když se jí jednou udělalo hůř, odvezli ji lékaři - přes naše protesty - do nemocnice. Babička byla z generace, která ještě doma i rodila (byla narozena v roce 1903) a tak byla přesvědčena, že do nemocnice se chodí jen umírat. Takže když ji tam v noci odvezli, během dne skutečně zemřela... Bohužel u sebe neměla nikoho blízkého, nikoho, na kom jí záleželo, nikoho, koho celý život milovala. Škoda, že tenkrát ještě nebyly hospiců.
Mým nejvroucnějším přáním je, až jednou – a doufám, že ještě za hodně dlouho, neboť mám pocit, že tu mám ještě hodně práce - přijde můj čas, abych umřela jako dědeček: večer si plánoval, co všechno zítra bude dělat, do čeho se pustí, co se musí o víkendu...... A ráno se neprobudil. Jó, to je dar. Je to šok pro ty okolo, ale pro toho, koho se to nejvíce týká je to skutečný dar...

S.