"Posledni veci cloveka" jsou dulezite
Dekuji za prispevek. Ja sama jsem pred tremi lety vyprovodila na posledni ceste sveho tatinka, nebylo to snadne, v te dobe nemela moje holcicka ani dva roky, takze jsem se citila rozpulena jako dcera-matka... Tatinek nebyl sam, sami se nerodime, sami bychom nemeli ani umirat. Nasi predkove se smrti nebali tak, jako my nyni v dobe, kdy vladne kult mladi a vykonnosti... Vsichni budeme jednou odchazet a bylo by pekne, aby tento zazitek byl v srdcich lidi, teri jsou umirajicimu nejblizsi, zapsan jako dustojna tecka za zivotem a nikoli jako trauma, ktere zazivaji casto lide, umirajici v peci ceskeho zdravotnictvi.
Venku sviti slunicko, takze od dusickove nalady vzhuru do zivota - vsem pekne barevne podzimni dny preje
Jana
Odpovědět