| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Dnes mě zase vytočil...

 Celkem 202 názorů.
 Kukajs (Mája+Jožka+Tom) 


Nijak, takoví jsme!! 

(16.6.2009 9:10:54)
Řekla bych že není třeba být za každých okolností perfektní. Nervy holt někdy ujedou každému, známe to všechny. Dobré je, že to víte, že jste si uvědomila že jste reagovala přehnaně a dokážete se svému dítěti následně omluvit a vysvětlit mu, že vás takhle rozčílilo jeho chování a že ho nadále máte ráda. Myslím že děti na tyhle věci rychle zapomínají a nijak je to nepoznamenává (pokud to samozřejmě není na denním pořádku). Já se vždycky uklidňovala tím, že "je to jen takové protivné období". :o)
 Ocicko 


znam to 

(16.6.2009 11:05:31)
ahoj soucitim s tebou mame doma taky tohle obdobi a dost zurim!!!! uz taky nevim co delat a rikam si aby to brzy skoncilo ze to snad nevydrzim....


jediny co delam kdyz citim ze jsem bezradna - rve to ve me tak se seberu a schovam do mistnosti - sedim tam premyslim proc ja a tak... hlavne se tam uklidnim a pak zas chvili funguju....
 bravad 


Re: Nijak, takoví jsme!! 

(16.6.2009 14:22:57)
Ano, taky si myslím, že občasné ujetí nervů je součástí výchovy. Nedělala bych z toho žádnou větší aféru. A co se týká rýpání v jídle, byla bych velmi kategorická (kdysi tu kdosi zmínil moc hezkou věc, totiž, že dítě má o jídlo PROSIT): Jíš hezky, tak hamej. Nejíš, zlobíš, hraješ si s jídlem, tak ti talíř vezmu, jsi po jídle a nic jiného už nedostaneš.
 gajka111 


Re: Nijak, takoví jsme!! 

(17.6.2009 11:17:21)
Myslím, ženení potřeba být za každou cenu "dokonalý/dokonalá" tj. stoicky klidný bez známek rozčilení či hněvu (takový přeci nikdo v reálu není). Také mi občas ujedou nervy, třeba zakřičím nebo ho velmi rázně popadnu z "místa činu" a vzteky bez sebe odnesu pryč, pak si říkám, že jsem měla udržet nervy, ale v tu chvíli to nejde. Často to i komentuji, že mně to opravdu rozčílilo a pak si obvykle po chvíli o tom promluvíme, já mu řeknu, co mne naštvalo, proč a že mi to mrzí, že nechci abych se na něj zlobila a když uznám za vhodné tak se i omluvím, moje "výbuchy" jsou zase tak tj. 1-2x do měsíce.

Ale jinak moje zkušenost je taková, že když cítím, že se mi moje "úlety" byť jen malé (např. nechápu sama sebe proč mne rozčílí, že si utře pastu do čistého trika, vždyť se to dá snadno vyměnit, jedno už si přeci před 5 minutami měnil, když se polil mlékem :)) ale když se mi to hromadí, že jsem vlastně spíše trvale předrážděná na jeho chování, tak ho začnu více hladit, mazlit se a tak (je mu 5 let a nikdy mazlící typ nebyl), ale začnu ho i cíleně více chválit (např. po 5 minutách co si hraje s autama říkám..jeee ty si perfektně hraješ, takový nápad s kolonou u pumpy, no to by mi nenapadlo) a opravdu to až třeba v průbhěu jedné hodiny přeháním a kupodivu to často zabere...buď jeho to naladí na jinou vlnu a nebo i mně, ale celkově se podaří pak nastolit jinou atmosféru.~;)
 diblik 


Re: Nijak, takoví jsme!! 

(22.6.2009 23:11:47)
Píšete mi z duše, dceři (té starší) je 5 let (včera bylo :-)) a někdy mě dohání přímo k nepříčetnosti. Bohužel skoro denně. Někdy mi to připadá že zkouší co všechno vydržím a jindy že se snaží upoutat pozornost. Je totiž silně temperamentní a navíc zvědavá, takže obout si ve školce bačkorky nám trvá taky i pět minut, protože kolem se pořád něco děje a nemůže se obouvat, když musí sledovat tolik věcí... Nepomáhá domlouvání, křik, přísnost ani jemnost. Nikdy nebyla mazlicí typ a ani teď není, mudlá se jen vyjímečně. Možná se jen potřebuje někde vyřádit, ale kde a s kým...??? Nebo jen já jsem přetažená, když řeším pořád stejné věci, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu...??? Asi ode všeho kousek.
 Ufonka 


Re: Nijak, takoví jsme!! 

(20.6.2009 21:30:38)
Jedno takové období máme za sebou a můžu říct, že jsem velmi slušně od své dcerky vyškolená (a školení stále probíhá :-))
Trpěla jsem stejnými pocity viny jako autorka článku. Nikdy jsem nechtěla být na dítě hrubá, ale stalo se. Nikdy jsem nechtěla křičet, stalo se. Ono se nikde nemá používat slovíčko NIKDY :-))

co se týká jídla to dělám obdobně jako autorka předchozího článku: když vidím, že holky blbnou s jídlem, tak to znamená, že už nemají hlad. Jednou nebo dvakrát se zeptám, jeslti budou jíst a pokud neodpovídají nebo pokračují v blbostech, nekompromisně jim talíř seberu. A stalo se, že Elis šla spát několikrát bez oběda, protože "jí nechutnalo" a schválně do jídla rýpala. Hlad je nejlepší kuchař:-))

A jinak, nemyslím si, že je správné být před dětmi klidná za každou cenu. Ony totiž moc dobře vědí, že nás vytáčejí a hledají tu hranici. Takže čím dřív bouchneme, tím lépe pro nás, protože ta hranice je nastavená nízko. Děti potřebují vědět, že se zlobíme a jak se zlobíme, jinak nedají pokoj :-)))

Takže, maminky, hlavu vzhůru a stůjte si za svým!
 katkaf79 


Re: Nijak, takoví jsme!! 

(29.6.2009 21:11:24)
Jak uz se tady pise - ujede obcas kazdy - a od deti se mame opravdu porad co ucit. Nehubovat ci nezbit za to ze ditko rozbije sklenicku ktera mu omylem vypadne z ruky jen proto ze nebylo na 100% soustredene..nebo ze mu vypadla z ruky lzice s polivkou a nudle jsou vsude po stole a podlaze...zpocatku jsem za takove veci hubovala, ale jen do te doby nez mi vypadl z ruky plny kelimek jogurtu a to vuuubec nevim jak se mohlo stat :-). Tak takove veci me brzdi v tom abych hubovala za neporadek kolem jidla. A take proto, ze me "vybuchy" se na mem 2 letem synovi take projevovali surovosti i u neho. Ted se snazim hubovat ale nebit - efekt to ma stejny, rve jako bych ho vrazdila :-), ale ve vysledku jeho agrese klesa a to me tesi...
 Marki3 


Znám to důvěrně 

(16.6.2009 9:12:59)
Tyhle situace znám velmi dobře. Někdy pomáhalo zhluboka se nadechnout. Koukat chvíli z okna. Nechat dítko vyvztekat (aspoň chvíli). Myslet na něco jiného. A hlavně čas od času dítko svěřit někomu jinému a dělat něco jenom pro sebe. Zajít si koupit něco pěkného. Nebo něco dobrého. Taky nějaký sport, nebo dobrý sex. Hodně taky dělá samotná změna prostředí. Prostě se odreagovat a potom mám zase trpělivost a energii na dítě a jeho nálady.
 -verca- 


To znám moc dobře... 

(16.6.2009 9:20:56)
...jakmile se malýmu (3,5) něco nechce tak začne naprosto šíleně vřískat, sedí na zemi, dokáže třeba čvrt hodiny bulet, všude mu tečou nudle a slzy a nenechá si je ani utřít protože se škube abych na něj vůbec nesahala....Jindy se zas rejpe v jídle nebo řekne že ho nechce a uteče do pokoje, nebo jde a třískne hračkou.
Ruka se mi samozřejmě třepe a na zadek dostal nepočítaně...takže si nedělej starosti že jsi špatná matka, já si na něj do dvou a půl nemohla stěžovat, zlatý dítě, usměvavý, poměrně klidný a po třetím roce se to nějak zlomilo (moje doktorka říkala, že třetí rok je "batoletí puberta" :-))...takže čekáme až z toho vyroste.
Připadá mi, a je to jenom moje tzeorie, že v záchvatu řevu je nědy účinější dát na zadek, minulý týden jsem viděla maminku co tichým hlasem uklidňovala naprosto nepříčetné dítě, co se v růžové soupravičce válelo po zemi a kopalo kolem sebe...Nepřipadalo mi že by to na dítě nějak působilo...jestli jsem v tomhle špatná matka tak ať, ale na tohle bych fakt neměla nervy...
každopádně je přeju pevné tobě :-)
 kaMyš 


Re: To znám moc dobře... 

(16.6.2009 10:08:43)
Já si zas myslím, že v záchvatu vzteku je nejlepší nechat dítě být. Nevnímá stejně nic. Až ho to přejde, dá se vysvětlovat.
 Blanka 
  • 

Re: To znám moc dobře... 

(16.6.2009 10:52:02)
Já nevím, každé dítě je jiné, moje dcera si zkusila někdy kolem roku, roku a půl lehnout ve vzteku na zem, dostala na zadek a byl klid. Od té doby stačilo se zvednout, že jako dostane a už to ani nezkusila. Určitě ale jedna na zadek z vás nedělá špatnou mámu.
 bravad 


Re: To znám moc dobře... 

(16.6.2009 14:35:39)
No nevím, děti jsou různé. Ale přijde mi divné se snažit zakazovat 18m dítěti se vztekat. A souhlasím s tím, že je nejlepší v takové situaci nechat dítě být, minimálně než ten nejhorší nával emocí přejde.
 Pavla 
  • 

Re: To znám moc dobře... 

(22.6.2009 18:20:38)
Blanko, konečně jeden normální rozumný názor na dětičky vzteklé, vřískající, válející se po zemi a kopající nepříčetně kolem sebe. Je mi 61 let a jak mi matka vyprávěla, také jsem se začala tak ve třech letech válet po zemi, kopat a ječet. Normálně mi nařezala, podruhé jsem to jen zkusila si lehnout, řekla mi, že zase dostanu a potřetí jsem to už nezkoušela. Mohu potvrdit, že tato událost na mne opravdu žádné negativní psychické stopy nezanechala. Ale tenkrát se to takto jednoduše řešilo a byl pokoj. Dnes doktoři neustále plácají jak to udělat, aby z dítěte vyrostl nevychovaný spratek, aby se jeho dušičce neublížilo. Ale právě tou jejich nevýchovou se té dětské dušičce ubližuje nejvíce. Pak tato dítka končí u psychologů, kteří si s tím nevědí rady. Ještěže jsem nebyla svědkem scénky zde popsané, jak matinka domlouvala tichým hláskem válejícímu se a ječícímu stvoření v růžových dupačkách. Asi bych musela jednu vrazit nejdříve té matce a pak tomu zmítajícímu se růžovému uzlíčku. Moje dcera toto sice nedělala, ale zase zkoušela jiné věci. Mezi třetím a čtvrtým rokem, když jsem jí dávala do auta své sestry, která vezla svého o rok a půl mladšího syna k babičce (tam šíleně ráda jezdila a bratránka milovala), tak dcerunka řvala jak pominutá, vzpínala ruce k matce, jako bychom jí odváželi do koncentračního tábora. Mne to pochopitelně strašně nervovalo a sestra mi pak vyprávěla, že řvoucí neteři pravila. Zastavím, vyndám tě z auta, a nasázím ti jich co se do tebe vejde. Ihned zmlkla (znala svoji tetu, že má pádnou ruku) a za další zatáčkou už se smála s bratránkem. Když se jí sestra zeptala, proč tohle pořád předvádí, když jí někam posílám, tak toto 3 a půlleté dítko odpovědělo, že to dělá proto, protože to mámu nervuje. Je jí dnes 34 let a pravila, že určitě z tohoto psychickou újmu neutrpěla a vlastnímu dítěti by také napráskala, kdyby se takto předvádělo, že se nám nediví. Ona je velmi dominantní a myslí si, že to dělala proto, protože se sama nemohla rozhodnout a souhlasit s tím, že pojede k babičce. Rozhodla jsem to za ní přece já, tak se mi musela nějak pomstít. Zkrátka malé dětičky podceňujeme, ale ony jsou pěkně práskané a zkoušejí co vydržíme a co si mohou dovolit, když si mohou dovolit úplně všechno, tak co z nich potom asi vyroste za spratky?
 Ufonka 


Re: To znám moc dobře... 

(20.6.2009 21:32:17)
Ale mnohdy rána, která dobře sedla udělá divy. Vlastní zkušenost :-)))
 Ananta 


Re: To znám moc dobře... 

(16.6.2009 18:08:43)
Je taková teorie, že když nenecháte dítě projít obdobím vzdoru, tak vám to vrátí v pubertě, dávala bych bacha na to "na zadek". Dítě si to musí odžít plácání není moc vhodné.
 -verca- 


Re: To znám moc dobře... 

(17.6.2009 13:55:59)
co si pamatuju tak mě řezali jako malou a v pubertě taky. A nemyslím že bych to rodičům nějak vracela, jenom jsou prostě lidi co by neměli mít děti...
 Zuzana, 3 deti 
  • 

Re: To znám moc dobře... 

(17.6.2009 17:41:43)
Ano a vy to vesele predavate dal! mela by jste se stydet!Premyslela jste uz o tom, ze by to slo i jinak? Zda se, ze jmenu vychovy je dovoleno temer vsechno!
 Zuzana, 3 deti 
  • 

Re: To znám moc dobře... 

(17.6.2009 17:34:24)
No tak jestli vase dite ve tri a pul letech dostalo podle vasich slov nepocitane na zadek, tak si rikam, kde jste udelala chybu Vy!Tu situaci, kterou popisujete v druhe casti vyresila ta maminka nejlip, jak mohla.Vriskat na nej, nebo mu naplacat neresi situaci a jak to chcete stupnovat? Vadi mi, kdyz rodice tvrdi, ze biti patri k vychove.
 Saille 


Re: To znám moc dobře... 

(17.6.2009 20:37:29)
Zuzano, nechci Vás nijak napadat, ale můj muž léčí pubertální děti, které mají velké problémy s drogami. Prakticky všechny bez vyjímky to jsou děti, které v batolecím věku neměly řádně vystavené hranice, o které by se v pozdějším věku mohly opřít. A některé děti při vytyčování hranic prostě na zadek potřebují. Buďte ráda, že máte děti, které to nepotřebují a moc Vám přeji, aby to tak opravdu bylo.
 10.5Libik12 


Re: To znám moc dobře... 

(17.6.2009 20:58:23)
no to mi řekni, jak to tvůj léčivej manžel pozná, že ti puboši na drogách, nedostávali na prdel.

Hodně zvláštní dogma.
 Saille 


Re: To znám moc dobře... 

(17.6.2009 21:38:47)
Libíku, můj muž je psychoterapeut a rodinná terapie je jeden z klíčových nástrojů, jak těm dětem pomoci. Během této terapie se přímo pracuje s rodinnými vztahy, zvyky, komunikací, rodinnou historií atd. Pokud rodiče za něco stojí, této terapie se přímo účastní. Kromě toho, během více než dvouměsíčního pobytu v tomto zařízení lze děti také dobře poznat a občas je i naučit něco, co rodiče, kteří buď na děti neměli čas nebo nezvládli dětem hranice nastavit, nedokázali. Hranice se však budují v ranném dětství, v pubertě už bývá pozdě.

Opravdu všem matkám, které jsou přesvědčeny, že jen ony svou roli zvládají dobře, aby jim z dětí vyrostli zdraví a spokojení lidé.
 10.5Libik12 


Re: To znám moc dobře... 

(17.6.2009 21:58:06)
To jsi řekla hezky, nicméně trvám na tom, že rovnice "mlátit děti rovná se vymezování hranic coby prevence drog", je nebezpečný a zjednodušený pohled.
Děti mlátěj nezralí jedinci, co se potřebujou vymezovat hlavně sebe sama.
 helis78 


Re: To znám moc dobře... 

(20.6.2009 19:55:32)
Jistě, děti "mlátí" nezralí jedinci, ale myslím si že rodičovský pohlavek, v míře může pomoci ve výchově, protože existuje tisíc situací, kdy dítě nechápe naše neustálé vysvětlování a jedna dobře mířená pomůže víc než tisíce slov.
Z vlastní zkušenosti vím, že kdyby mně rodiče více usměrňovali~o~, ušetřili by mi spoustu špatných vlastností a to jsem nebyla nijak problémové dítě, ale chyběly mi ty mantinely.
 -verca- 


Re: To znám moc dobře... 

(17.6.2009 21:25:02)
Netvrdím že se taky mají děti řezat jak žito, já sama jsem nenapsala že ho řežu. Možná jsem se špatně vyjádřila, pojmem "na zadek", rozhodně nemyslím že syna seřežu do ruda, jedná se o JEDNO plácnutí přes zadek...Pokud máte děti, které kam dáte tam je najdete tak gratuluju, já mám třeba dítě posledních půl roku extrémně zlobivé (nikdy předtím bit nebyl, žádné zasuté trauma...) a pokud i přes denní několikanásobné domlouvání, že se mi nesmí vytrhnout a letět do ulice moje slova nepadnou na úrodnou půdu, tak je pro mě plácnutí poslední možností...nechci se přít o to kdo je nebo není špatná matka...znám ženy co své děti sice nebily, ale zato je už od mala "bily" psychicky. Myslím že pokud dítěti ve čtyřech letech s vážnou tváří řeknete že ho nemáte ráda, rozbijete mu jeho svět daleko vážněji než když ho plácnete přes zadek.Toť můj názor. Howgh
 inule 
  • 

Re: To znám moc dobře... 

(19.6.2009 23:40:07)
S tím souhlasím. Své dítě miluji nejvíc na světě a přesto mu občas musím jednu lupnout přes zadek, pro jeho vlastní dobro.
Před pár dny jsme šly z nákupu, dcera se vztekala, že nechtěla jít za ruku, tak jsem jí několikrát upozornila, ať se drží blízko mne. Nepomohlo to, rozeběhla se mi do silnice a ještě se začala vztekat, když jsem jí zatáhla zpět na chodník. Tak jsem jí jednu lupla, malá si pobrečela a byl klid. Příště si to možná rozmyslí.
 Bumbi&05,08,10 


znám, řeším 

(16.6.2009 9:33:37)
řeším to se čtyřleťákem jednak tak, že předem dohodneme podmínky a ty se pak dodržují. Když slíbím, že dostane na zadek, tak opravdu dostane, pokud překročí pravidla. Čas od času synek vyzkouší, jestli to ještě pořád funguje a platí. Máme pravidlo, velmi dobře fungující - po roce praktikování - že když má synek něco udělat, nebo něco přestat dělat, upozorním ho a začnu počítat do tří. Pak následuje "nazadek" nebo odchod do kouta. V 9 případech z 10 syn do 3 udělá, co je potřeba (nebo přestane dělat, co je nežádoucí).
To počítání se mi fakt osvědčilo - dává to dost času nám oběma, mě, abych se vydýchala, a neplácala ho v afektu. On má dost času na to, aby z dané situace "důstojně" vycouval.
Jinak trvám na pravidlech, pokud by došlo k situaci, jak jsi popisovala v článku, nabídla bych synovi, aby šel od stolu a šel si lehnout, protože "kdo spí, jakoby jedl" :-D, a upozornila bych ho, že když nejí normální jídlo, nebudou žádné dobrůtky, ať s tím počítá. Většinou to funguje, když ne, buď ho pošlu do pokojíčku (často se slovy, ať utíká, protože se hodně moc zlobím, a jestli to bude ještě chvíli zkoušet, neudržím se a vyletím, a mohlo by to zkončit nazadkem, což by nás oba mohlo mrzet - tohle vysvětlení chápe a raději se na chvíli zdekuje. Já uklidím spoušť, dám si kafe, nebo se něčeho napiju, chvíli si sednu a za další chvilku, když přijde kluk, si o tom už v klidu promluvíme :-D).

Musela jsem se to taky naučit, nejsem trpělivá, nejsem důsledná. Takže popsaný mechanismus je hlavně pro mě a abych byla pro syna čitelná a naše pravidla jasná. Aby se nestávalo, že dostane na zadek za nesmysl jenom proto, že ve mě to už bublá od rána, ale držím se a pak přijde poslední kapka a já bouchnu a dítko je pak zmatené.
 Bumbi&05,08,10 


Re: znám, řeším 

(16.6.2009 9:35:13)
jo, a mimochodem - zjistila jsem, že chlapeček zlobí víc, když mám dlouhodoběji hodně práce (a tudíž míň času na něj), nebo když jsem sama v nepohodě a nervozní. Zrcadlí. Takže prvně hledám chybu u sebe, a funguje to.
 adelaide k. 


Re: znám, řeším 

(16.6.2009 9:43:20)
Bumpi, přesně tak to funguje u nás.

Stolování má svá pravidla která platí i pro tříleťáky (servírování na stříbře prozatím vynechávám :-)).
U stolu sedíme slušně, neodbíháme, nešťouráme se v jídle až lítá na všechny strany jíme pomalu, v klidu, žvýkáme se zavřenou pusou... atd atd. Pokud se dítku fungovat podle pravidel nechce, může/musí od stolu odejít ~d~ zřejmě nemá hlad. Bohužel, do prázdného bříška se nemůžou dávat dobroty, to by pak bolelo. Večeře bude v...~;) Chápe to i dvouleťák.
 Petra 
  • 

Re: znám, řeším 

(16.6.2009 10:10:38)
To možná funguje na děti, které mají hlad a jí. Pro moji neteř je vyhození od stolu vysvobození. Ona prostě nejí skoro nikdy. Takže tím, že to nemusí dojíst a pošleš jí pryč není žádný trest. Dobrůtky nedostává. A večer hlad opět nemá. Takovému dítěti bych asi vařila jen to, co jí, ne to, co si myslím, že by jíst mělo. Mě by vůbec nenapadlo vařit jídlo o kterém vím, že ho syn jíst nebude. Přijde mi to jako ztráta času.
 Bumbi&05,08,10 


Re: znám, řeším 

(16.6.2009 10:17:25)
Petro, když nemá hlad, jíst nemusí. Jídla vařím taková, která jí, ale když je jíst nechce, nic jinéh k jídlu nedostane. Má třeba týden, kdy prostě nejí, sní za den třeba jenom jeden suchý rohlík a jogurt a jídlo mu nikdo nenutí. Pak má období, že nejí maso. Pak zase nejí zeleninu nebo její určité druhy. Prostě vymýšlí si pořád, ale tyto hry s ním nehraju. Buď to sní u stolu, nebo nebude jíst. Jsou mu 4 roky a ještě žije, nestrádá. Jídlo u nás prostě není středobodem.
 Bumbi&05,08,10 


Re: znám, řeším 

(16.6.2009 10:23:23)
ještě si myslím, že jídlo by nemělo být ani za odměnu, ani za trest. Jídlo je prostě jídlo - slouží k tomu, abychom měli sílu si hrát a dělat další prima věci. Každý máme nastavené jiné množství. Hlídala jsem taky chlapečka nejdlíka, ale dávala jsem mu prostě třetinovou porci, co synovi a on ji snědl a ještě byl nadšený, že mohl vymést talíř, jako můj syn. A vůbec jsme kvůli jídle nemuseli bojovat - jeho maminka ten model pak převzala a boje o jídlo u nich prý skončily. Je to i o tomhle.

Pokud dítě nechce jíst, nechce. Jenom je důležité dodržet pravidlo, že se to fakt nebude zaplácávat sušenkou nebo koláčkem. Ale další jídlo bude zase "normální". Pokud nejde vyloženě o poruchu příjmu potravy, dítěti to neublíží. Nemusí každý sníst velkou porci. Ani my dospěláci nejíme všichni stejná množství, ne?
 adelaide k. 


Re: znám, řeším 

(16.6.2009 11:22:34)
Petro, ale řeč byla o dítěti které zlobí u stolu ne o nejedlíkovi ~d~
 Petra 
  • 

Re: znám, řeším 

(16.6.2009 12:15:32)
Jasně, ale ona u stolu zlobí, protože nechce jíst. A je potrestaná tím, že je od stolu vyhozena (takže se jí uleví, že už nemusí jíst).
 adelaide k. 


Re: znám, řeším 

(16.6.2009 12:30:04)
Petro,děti jsou různé, já píšu jenom jak to děláme u nás doma. A smyslem toho co jsem popisovala, je vysvětlit dětem, že pokud chtějí u stolu ZŮSTAT, musí se patřičně chovat ~d~
S dítětem, které dělá všechno pro to aby ustolu být nemuselo, byhc to dělala možná jinak, nevím, nemám tu zkušenost. Moje děti mají občas nejedlíkovské období, ale opravdoví nejedlíci nejsou.
 Moniis + Agis 17.8.05 


Re: znám, řeším 

(16.6.2009 11:31:33)
Přesně tak, pro moji dceru by bylo odejíti od stolu za odměnu. Vždy při jídle je to děsné, rýpe se v tom a dostat do ní jeden knedlík je nadlidský výkon. Vím,že se děti do jídla nemají nutit,ale to by madam nejedla vůbec nic a když jí řeknu,že nebudou sladkosti,tak mi řekne,že stejně nejsou zdravý a jsem v koncích.JInak naše dračice zlobila od miminka,nespala,bulela,možná i díky těžkému porodu je neklidná a hyperaktivní,ale přiznávám, že často tu výchovu opravdu nezvládám.A hlavně u nás je favorit tatínke,já jsem ta zlá~;((
 Dana 


Re: znám, řeším 

(16.6.2009 19:39:50)
Od kamarádky syn jí jen smažený řízky. Nic jiného nechce. Co pak? Jen mu vařit smažené? Dcera byla taky děsnej jedlík. Nemusela by jíst vůbec. Co mě to stálo nervů. Málem jsme zkončily na kapačkách v nemocnici. No hrůza, kdo nezažil, tomu se to říká - vyhodit od stolu. Jste rádi, že si s jídlem hraje a občas něco strčí do pusy.
 Aneka_ 


Re: znám, řeším 

(16.6.2009 10:15:20)
Máme to podobně a vždy jsem si myslela, že jsem asi moc přísná. Nicméně také máme jakási "pravidla stolování" a to od útlého dětství. Ještě dodám, že když dcerunka nechce jíst - nemusí, ale svačinka se neposune ani o minutu dříve, než by bývala byla, kdyby pojedla. Takže kňourání od druhé odpolední "maminko, dej mi svačinku, já mám hlad" či "kdy už bude svačináááááá" přecházím s debilním úsměvem a poznámkou "až za dlouho".
Jinak i mi ujíždějí nervy a to čím dál častěji. tedy dítě nebiju a ani bití neuznávám, posledně však jsem dceři přes dupu dala - jednou jedinkrát jsem plácla a dcerunka z toho měla trauma ještě 3dny. Včera mi v autě povídá "kdyby jsi mně nebila..." No to je šupa, je vidět, že ji to vzalo a má pocit obrovské křivdy. Nikdo není dokonalý a i tohle se stává. Kolikrát mi rupnou nervy tak, že fláknu dveřma a odejdu, jinak bych byla na titulní straně Blesku. Tohle jediné mi pomáhá - odejít - jinak nevím nevím. Leč zatím to funguje.
 KoproFka 


Re: znám, řeším 

(17.6.2009 19:28:01)
Jú, to jsem od Kubči slyšela jenom jednou v jeho životě, že má hlad, to bylo loni v létě - jeli jsme k našim a vypravování a cesta-všechno špatně - nejdřív si kamarádka zabouchla klíče v bytě, čekali jsme na zámečníka, pak trávily 3 hodiny v koloně, Prostě jsme místo ve 3 přijeli až v 7. On měl ráno mlíko, oběd nechtěl, pak ani sváču, po cestě usnul a když jsme přijeli a začali chystat večeři na zahradě Kubča začal vykřikovat: "Jídlo, maminko, dej mi nějaký jídlo!" zbaštil suchej krajíc chleba a bylo vymalováno....takže asi tak...
...Nejedlíci jsou fakt kapitola sama pro sebe...
 Draganna 


Re: znám, řeším 

(16.6.2009 10:18:49)
Počítání do tří u nás také fungovalo. Nejsem moc důsledná, takže místo jedna - dvě - tři to bylo obvykle ...dvě a čtvrt, dvě a půl...ale do tří mě nikdy nenechal napočítat, takže to fungovalo dobře :-)
Jinak nervy nám asi ujednou jednou za čas každému. Jedno ráno, když jsem se vypravovala do práce a mladého (tenkrat asi 4 roky) do školky, jsem ztratila nervy s jeho pomalým tempem ...podíval se na mě, slzičky v očích a řekl: "Z hodný maminky se stala zlá maminka" ... tím mě teda dostal, musela jsem se stydět.~f~
 Aneka_ 


Re: znám, řeším 

(16.6.2009 10:22:12)
Bingo Dragano - tohle dcera dělá taky "...tak už nejsi ta hodná maminka". Z prvu mne to dostávalo, nyní odpovídám " když se změnila hočička, mění se i maminka". Hadi malí~t~
 Mili+2 


Re: znám, řeším 

(16.6.2009 13:22:39)
Moje potvora mi rekla :" Ty nejsi moje maminka, ty jsi upir ."
Hrozne jsem se smala, protoze nevim kde k tomu slovu prisla.
 Astrit 


Re: znám, řeším 

(22.6.2009 13:44:36)
Kamarádka tříleté dcerce v krizovkách říkala: "Magdaléno, já už na tebe nemám sílu!" Jednou byla Magdalénka na hlídání u babičky a babička s ní něco řešila, když malá dala ruce v bok, zatvářila se strašně vážně a říkala: "Babi, já už na tebe nemám sílu!"
Tak to jsem se fakt nasmála:-))))
 Marketa 
  • 

pocitani do 3 

(16.6.2009 11:30:44)
tak ten muj [fakt moc nezlobi, ale obcas si proste "nesednem" ] mi s klidem pomuze dopocitat. moc dobre vi, co znamena kdyz zacnu pocitat do tri ale minule me dostal, ja rekla jedna, dve a on: 3,4,5 s usmevem a dokonce to ani nemyslel provokativne. dokonale mne odzbrojil ;-)
 adelaide k. 


Re: pocitani do 3 

(16.6.2009 11:32:42)
Markéto, to mi dělá malej, postaví se proti mě, nasadí "tvrďácký výraz" (parodii toho mého) a přísně říká "dva, či!" A pak má člověk zachovat vážnou tvář :-)
 Marico 
  • 

Re: znám, řeším 

(16.6.2009 11:59:05)
Mě se zase majo 4,5letá dcera většinou, když jí za něco nadávám a myslím, že už musím každou chvíli vyletět z kůže, zeptá s naprosto nevinnýma očima: "Maminko, máš mě ráda?" No co jí na to mám odpovědět. vždycky řeknu něco jako: "To víš, že tě mám ráda. i když zlobíš. Ale je mi to líto." a ona na to: "já tě mám taky ráda. Až do oblohy. Až k andělům." A je po nadávání. Kde tuhle větu vzala fakt netuším, nejsme věřící rodina, prostě se jen snaží vyjádřit, jak moc... Vždycky mě tím dostane, můra jedna, a dobře to ví :-)
 atisa 


Re: znám, řeším 

(17.6.2009 15:59:48)
To je přesně u nás? Jak něco, ty už mě nemáš ráda?Teď to tu čtu a musím se smát a za mnou se ozve čemu se směju.Tak se snažím vysvětlit, že tu maminky píšou, jak dětičky taky zlobí a taky se počítá(u nás to taky docela zabírá).Dcera na mě nechápavě kouká a já se snažím přiblížit:no víš jako u nás, když nechceš poslouchat a já řikám 1,2,3 a pak je na zadek... a náš 4 letý poklad: MÁMĚ?...~;)
No ale uznejte sami, zač by ten život jinak stál?
 inule 
  • 

Re: znám, řeším 

(19.6.2009 23:48:24)
To mi přijde jako skvělé řešení. Dcera (20 měsíců) taky nechce jíst u stolu, tak bych mohla tuhle metodu vyzkoušet :-))
 Jíťa 
  • 

3x a dost 

(16.6.2009 10:10:13)
Zatím to řešit nemusím, ale se starší dcerkou se mi osvědčila metoda "3x a dost". Což znamená 3x napomenout a nějak potrestat (ve vyjímečných případech i plácnout).
Poprvé jen vysvětlím, proč to nemá dělat.
Podruhé důrazně napomenu a zopakuju důvod.
Potřetí jen napomenu a stanovím následky.
Počtvrté rovnou potrestám s vysvětlením proč trestám.

Má to jednu výhodu: za takovou chvilku se ještě nevytočíš a netrestáš v afektu (mnohdy i to, co bys normálně mlčky přešla).
 Radka/04/06+12/07 
  • 

Re: 3x a dost 

(16.6.2009 10:42:17)
U nás se osvědčilo počítání do 5, když na 5 neposlechne nebo nepřestane, přilítne výchovná na zadek. zatím se osvědčilo a dokonce jsme na to přistoupily až ve 3 letech a dcera si zvykla velmi rychle a snadno. Když mám dobrou náladu a jen chci dceru něco odnaučit, přidám ještě 4 a 1/4, a půl a 3/4
 amy 
  • 

Re: 3x a dost 

(16.6.2009 16:51:00)
Jsme ještě tvrdější - 2x a dost. Poprvé napomeneme a vysvětlíme, podruhé zopakujeme a potřetí přes zadek.
Někdo tu psal o počítání do 5, to teda u nás úspěch nemělo. Manžel to jednou zkusil a syn pokračoval 6,7,8,9,..a tím ho vytočil úplně
 Helena 
  • 

Re: 3x a dost 

(17.6.2009 17:11:26)
To je dobrý s tím počítáním, akorát že u nás to mělo úplně jiný efekt. Dítko si stejně dělá co chce, zato umí ve třech letech perfektně počítat do desíti. Aspoň něco, ne?
 Natanela 


domácí pravidla 

(16.6.2009 10:11:14)
Děti jsou opravdu naše nejlepší zrcadla. U nás je tím největším naše slečna. Věrně mě napodobuje ve všem, kolikrát ani netuším, že to dělám nebo říkám.

Jinak co se týče chování, máme doma zavedené pravidla - co je povolené a co ne. Já vím zní to asi divně, ale dost dobře to funguje. Děti mají rádi jistotu a oni jim ji dávají. Ví co je dobré a co ne. Jednou týdně si uděláme rodinný večer, kdy vezmem pravidla a popovídáme si, co se komu povedlo a kde by mohl trochu přidat nebo ubrat. Když se dítě chová, tak jak by nemělo - jdeme v klidu k pravidlům a koukneme co jsme si tam o tom chování napsali. Např. dcera hrozně ráda odmlouvá, má ke všemu připomínky - a my máme jako rodina domluveno, že se rodiče poslouchají a neodmlouvá se - je důležité, aby tomu to dítě rozumělo, proč je to chování špatné. Přečtu jí to naše pravidlo o odmlouvání a zeptám se jí jestli si pamatuje, co jsme si o tom povídali. Nemá pak s tím problém. Problé je tehdy, když mi taky ujedou nervy, to se pak malá zasekne a je to horší, než lepší.

Rodiče musí mít jasno co chtějí od dětí a děti zase musí vědět, proč je důležité, aby věděly proč a jak se mají chovat.

Dá se s tím začínat už s malými dětmi a začít jednoduše si v klidu vykládat třeba pohádku o hodných dětech - nakreslit si obrázky a dát je na ledničku a povídat si o chování a vztekání.
Okamžitý účenek to většinou nemá, ale postupem času si to děti stále víc a víc uvědomují a dokážou si s tou situací poradit.
U nás pravidla nesou dobré ovoce.
 pajda 
  • 

taky bojujeme - co na to Matějček 

(16.6.2009 10:40:26)
náš 4letý synek se taky snaží...nic kromě sladkého mu v podstatě nechutná, nejí šunku, sýry, zeleninu, ošklíbá se nad bramborem, nad masem atd...je toho spousta. Taky to ve mně kolikrát vře. Ve školce taky nejí a dokonce mi delší dobu i lhal. Říkal mi: mami, všechno jsem snědl, protože jsem měl velký hlad a teď mi dej něco sladkýho za odměnu...a pak mi učitelka řekla, že nejí takřka vůbec nic...Zuřila jsem a byla na něj dost tvrdá. Nebila jsem ho, protože nemá smysl ho bít...cítila jsem potřebu potrestat především to lhaní, takže náš malý lhář šel spát sám, žádná pohádka na dobrou noc...řekla jsem mu, že lháři musí spát sami, protože musí přemýšlet o tom, že se lhát nesmí...mělo to dost velký účinek.
S tím jídlem taky bojujeme, ale v podstatě když se v tom rýpe a vymýšlí, tak mu talíř vezmu a pošlu ho pryč od stolu.

JInak děkuju Bumbi a dalším za podnětné výchovné postupy. S těmi pravidly je to dobrý nápad. Taky zjišťuju, že když jsem naštvaná, dítě zlobí víc...takže asi by fakt měl každý začít od sebe.
Koupila jsem si knížku Po dobrém nebo po zlém od Matějčka. On tam popisuje nějaká obecná pravidla, např mít tresty i odměny odstupňované podle závažnosti přestupku, radši vytvořit podmínky, aby to dítě překonalo a bylo na sebe hrdé (malé porce), než mu dělat naschvály (dát mu to, co nejvíc nesnáší) a pak ho seřvat...takže pozitivní výchova chválou. Trestat pouze to, co dítě provedlo schválně nikoli za nešikovnost a neobratnost. Je toho tam spousta, doporučuju všem!
 pajda 
  • 

dobře potrestá jen ten, kdo má rád 

(16.6.2009 10:54:31)
to je taky hlavní myšlenka té knihy od Z. Matějčka. Hezká myšlenka, že?
 Likta 
  • 

Re: taky bojujeme - co na to Matějček 

(16.6.2009 13:26:37)
Nějak jsem se nedočetla jestli ty sladkosti dostává, přestože běžné jídlo nejí. Myslím, že větší trest pro něj je to, že je nedostane, než to, že jde za lhaní spát bez pohádky. Ta lež byl totiž prostředek k tomu, aby se dostal ke sladkosti.
 pajda 
  • 

Re: taky bojujeme - co na to Matějček 

(16.6.2009 13:50:44)
no ty sladkosti má zatrhnuté samo sebou...za lhaní se čokolády přece nerozdávají:-)
 Likta 
  • 

Re: taky bojujeme - co na to Matějček 

(16.6.2009 17:04:45)
Tak to jo. Mám totiž kamarádku, která do své dcery láduje sladkosti od rána do večera s tím, že alespoň něco má ta holka v žaludku, když už nejí normální jídlo.
 eee 


Re: taky bojujeme - co na to Matějček 

(21.6.2009 9:51:18)
já doporučuji také knihu RESPEKTOVAT A BÝT RESPEKTOV8N, autoři Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolová, Tatjana Kopřivová. Je výborně napsaná, žádné únavné teorie, které se stejně hned zapomenou....například si máte předtavit, jak se asi cítí dítě, kterému jste ted řekla tohle tohle a co by chtělo slyšet, aby rádo poslechlo, prostě aby nebyl konflikt...tak nějak....:-) Učitě by si ji měl přečíst každý rodič!~R^
 evulaa 


Re: taky bojujeme - co na to Matějček 

(21.6.2009 14:45:57)
No vidíte, my tuto knížku máme a přesto jsme v koncích. Snažíme se dodržovat vše, co tam doporučují, protože tomu věříme a myslíme si, že je to ta správná cesta, jak na děti, ale....Máme pravidla, že např. u jídla se nepatlá, nelácá lžičkou do jídla, nahážou se bryndáčky a ubrousky na zem, nešermuje rukama, apod., jsme důslední, neměníme to a reagujeme dle toho. Jenže po dobrém to nejde, trpělivost už došla...Plácá nás po ruce, škrábe a ještě se směje, že nás škrábla a vesele si pokračuje ve svých lumpárnách. Už jsme sáhli i na vyhrožování, což se nemá, plácli jsme po zadku...ale jen smích a má nás na háku, prostě nezabírá absolutně nic, ani po dobrém, ani po zlém...myslím, že se jí věnujeme dostatečně, zbytečně na ni nekřičíme, snažíme se prostě ve všech ohledech, ale někde děláme nejspíš chybu a jsme z toho v koncích. kdo byste poznali i své dítko a věděli, co zabralo, prosím, sem s tím, fakt jsme zoufalí. DĚKUJEME MOC!
 evulaa 


Re: taky bojujeme - co na to Matějček 

(22.6.2009 23:00:15)
děkuju za odpověď a tip na knížku. Je tam něco, co se zásadně liší od R+R a opravdu by mohlo pomoct? Jo, naše Hanča má 2,5 roku...
 marketa 
  • 

Re: taky bojujeme - co na to Matějček 

(21.6.2009 16:54:50)
zastav se na stejnojmenne diskuzi ;-) !
 Mishaczek+Tygříci 07+Daník 10 


Lucyo 

(16.6.2009 11:38:43)
Mám dvojčata kluky. Oba jsou dost temperamentní, ale Péťa se v každé lumpárně spíš veze... Poslední měsíc a půl cokoli řeknu je smeteno ze stolu. Záměrně mě ignorují. Manžela už i napadlo, že špatně slyší, ale tomu nevěřím, Když mu řeknu na, jdeme pá, hači, tak mi moc dobře rozumí a slyší i ve vedlejší místnosti, ale jak začnu něco zakazovat tak dělá, že mě neslyší. A to můžu řvát jak hyena na celý barák, on si stejně vede svou... Občas se u toho i drze zasměje a jde vidět, že to prostě dělá na just... Byla a jsem proti fyzickým trestům, ale tohle se rozjelo tak že když se jednomu z nich něco nelíbí tak do všeho mlátí, vším hážou a do každého koušou a to dosti bolestivě. Kousne i když ho jen chci vzít za ruku když přecházíme cestu. Po tom co mi schválně hodil na nohu lahev plnou čaje a mám tam modřinu přes všechny prsty mi došla trpělivost a když ho vidím tak si chytne přes ruku, když ani to nepomůže tak ho lepnu špiičkama prstů přes pusu jen, aby to štíplo, aby si uvědomil, že to si opravdu dovolit nemůže ani k dětem natož k rodičům. Pokud se vzteká moc, tak ho zavřu do pokoje a je tam dokud se nezklidní pak ho pustím a opakuju to pořád dokola. Nevím jestli je to správně nebo špatně, ale nevidím jiné řešení. S jídlem je to u nás tak, že co je řídké, zatím krmím já a co je tuhé jedí sami... O víkendu sami obědvali zemáky a pečené mleté maso. Dostali lžičku a stejně to jedli rukama. Já na to kašlu hlavně že se najedli a chutnalo jim to :D Termix, pudink a pod. snědí sami lžičkou. Polívky jim nedávám protože je nechtějí. A co má nějakou omáčku nebo tak tak jim to raději dávám sama.
 Marketa, dva kluci 
  • 

Re: Lucyo 

(16.6.2009 12:31:12)
Jojo, vztekaci obdobi mame ted taky. Zijem v anglii a tady se deti fyzicky trestat vubec nesmi. A to za zadnych okolnosti. Malej je mazanej,takze doma celkem posloucha, kdyz ne,klidne mu placnu na zadek. Ale vyjdeme z baraku a on bezpecne vi,ze nic nemuzu. A pak si me vychutnava. Treba mu neco nechci koupit, prasti sebou na zem a stridave krici a kouse me do nohy. Lidi jsou tady na podobny vystupy deti zvykli, tak nereaguji,ale mne normalne v duchu rostou facky na ruce :-) A tak jenom domlouvam a snazim se nervat bolesti z rozkousany nohy :-))
 Lenelka 


Re: Lucyo 

(16.6.2009 12:47:23)
Marketo, deti se fyzicky v UK trestat smi, ale nesmi jim zustat po tom stopy, tj. napriklad i zcervenani zadecku.
 Káča, dvě děti 2 a 4 roky 
  • 

Re: Lucyo 

(16.6.2009 14:34:27)
No, já nevím, jestli jsem divná, ale připadá mi, že by rodič (matka i otec) měl mít u dítěte aspoň trochu přirozené autority. U nás je fyzických trestů minimum (mladší dostala přes zadek asi dvakrát, když už jsem se neudržela, starší teď už skoro nic, hodně se mazlíme, povídáme, ale nedovedu si představit, že by mě třeba moje dvouletá kousala do ruky, pokud nepůjdem její trasu (a to se ve vztekání právě vyžívá). Je dost paličatá,svéhlavá, ale tohle bych dítěti nikdy netolerovala. Zdůrazňuju, že zvlášť mladší dcerka je dost výživná a že děti neutloukám větama typu "nemáš co mluvit do toho, co budem dělat, kam chodit, budeš dělat tohle a tohle" apod. Pokud mě ve dvou bude kousat do ruky, totálně ignorovat, co proboha přijde třeba v pubertě??
 Mishaczek+Tygříci 07+Daník 10 


Re: Lucyo 

(16.6.2009 16:21:11)
Káčo to je zase jen období je to přejde. Oni zkouší jestli člověk nepoleví,když zjistí že přes to co řeknu vlak nejede tak se s tím srovnají. a za nějakou dobu to zkouší zase. Myslím že něco podobného zkouší všechny děti jen trochu jinak.
 Míša, Filípek 2 roky 
  • 

Re: Lucyo 

(16.6.2009 22:33:00)
Souhlas! Všechno má své meze. A kousnout mně do ruky - tak to by teda něco viděl!
 Káča, dvě děti 2 a 4 roky 
  • 

Re: Lucyo 

(16.6.2009 14:34:34)
No, já nevím, jestli jsem divná, ale připadá mi, že by rodič (matka i otec) měl mít u dítěte aspoň trochu přirozené autority. U nás je fyzických trestů minimum (mladší dostala přes zadek asi dvakrát, když už jsem se neudržela, starší teď už skoro nic, hodně se mazlíme, povídáme, ale nedovedu si představit, že by mě třeba moje dvouletá kousala do ruky, pokud nepůjdem její trasu (a to se ve vztekání právě vyžívá). Je dost paličatá,svéhlavá, ale tohle bych dítěti nikdy netolerovala. Zdůrazňuju, že zvlášť mladší dcerka je dost výživná a že děti neutloukám větama typu "nemáš co mluvit do toho, co budem dělat, kam chodit, budeš dělat tohle a tohle" apod. Pokud mě ve dvou bude kousat do ruky, totálně ignorovat, co proboha přijde třeba v pubertě??
 Marketa, dva kluci 
  • 

Re: Lucyo 

(17.6.2009 15:56:02)
Diky za odpoved, ale ja si to nerisknu. Kamaradce syn strkal na hristi prstiky do dratu na kole, placla ho prez rucicku a za 4 dny mela doma kontrolu. Nijak prijemny zazitek. Upozornuji ze je to normalni rodina,o deti se staraji a nikterak je netyraji. To co nasledovalo bych nechtela zazit.
 Andy + Vítek 4 roky 
  • 

S klidem na děti 

(16.6.2009 12:18:48)
Ke zklidnění a pochopení chování dítěte mi velmi pomohla tato kniha:

http://knihy.cpress.cz/knihy/vychova-a-pedagogika/pro-rodice/jak-naucit-deti-pravidlum/

Čte se dobře, rychle, jsou tam ukázky ze života, rychlé návody na zklidnění situace, vyřešení táhlého problému (nechce jíst, nechce se oblíkat, zdržuje do školky, je agresivní, vytáčí mě...)
 .Žaba 


Myslím, že sa vytáčaš koli maličkosti, 

(16.6.2009 12:27:46)
čo budeš robiť, keď ti trikrát za týždeň spláchne celú vymotanú ruličku toaleťáku a zakaždým upchá záchod? Alebo bude schválne čúrať vedľa záchoda? :-) (To je len pár príkladov z nášho dennodenného života... ;-))

S telesnými trestami nesúhlasím, u nás proste nefungujú. Ano, skúšala som, chovanie (=vzdor) to nezmiernilo, tak len možem dúfať, že budem mať dosť sily to riešiť inak. Ale k veci. Na utretie by som mu tam pripravila papierovú utierku, keď kvapne vedľa a vadí mu to, nech si to utrie sám. Rýpanie v jedle - keď chce jesť, nech je, ak nie, nech ide od stola. Keď chce zostať a rýpať sa v tom, dať mu časový limit, a ak sa na to nemožeš dívať, choď veľa a odpočívaj s knihou. :-) Čím viac sa budeš účastniť jeho divadielka, tým "lepšie" predstavenie ti pripraví.
 Ema 
  • 

Jak na to 

(16.6.2009 12:30:11)
Tohle je jednoduche. Lze použít dvě metody. První je, že nechám dítě, ať si blbne jak chce, nereaguji na jeho porvokace, v klidu se najím a pak odnesu nádobí, uklidím stůl, jako by se nechumelilo. Další jídlo svačina, stejný postup.
Druhá metoda je, že nejdřív řekneš varování: "Pokud nebudeš způsobně jíst, odnesu tvé jídlo a další dostaneš až při svačině, kde budou platit stejná pravidla.". Pak je ale nutné hrozbu splnit.
Některé dítě potřebuje trochu vytrávit, než se srovná, ale po čase vytráví každému.
Hlavně nedokrmovat mezi jídly.
Dítě vnímá velmi dobře, že ti na jeho jedení záleží a má tak prostor s tebou cvičit. Čili buď to tak neprožívej, nebo musíš být důsledně nad věcí a silnější.
 Natascha 


Re: Jak na to 

(16.6.2009 12:38:23)
Rozhodně to ale neplatí na všechny děti. Dcera je schopná vyhladovět natolik, že jsem skončili na kapačkách ~;((. Tady ty zaručeně osvědčené rady neplatí obecně.
 Ema 
  • 

Re: Jak na to 

(16.6.2009 13:34:29)
Je to možné a nevylučuji, byť jsem takové dítě osobně nepotkala.
Některé děti jedí málo a nerady a (tady to už někdo psal) těm je třeba dávat hodně málo na talíř a ještě víc než u jiných dětí, nedělat z jídla cirkus a předmět boje.
Tyhle situace nastávají jako důsledek stresu, nebo spíš ve spojení se stresem, který vytváří nevhodné chování rodičů (v souvislosti s jídlem).
Samozřejmě, že vážná a hodně rozjetá porucha příjmu potravy nejde takhle řešit.
Mluvilo se ale o běžném "zlobení", což je něco jiného.
 Natascha 


Re: Jak na to 

(16.6.2009 16:46:07)
U nás to v žádném případě není porucha příjmu potravy v důsledku stresu, dcera prostě nemá apetyt, takoví lidi existují a myslím, že to není nic patologického, aspoň tak mi to řekla lékařka, jen je potřeba k nim přistupovat individuálně. Bohužel, pak není záruka, že dcera dostává všechny potřebné živiny, a proto nám jednou zkolabovala. Ale na ni žádné donucovací metody neplatí, vše vyzkoušeno. Prostě neexistuje pár univerzálních rad, které by se daly aplikovat na všechny děti (lidi). Tak se omlouvám, že tady kazím idylku, jak lze správným přístupem vše ovlivnit ~;)
 Kohnova 
  • 

Re: Jak na to 

(16.6.2009 21:04:27)
Sice to nebylo na me, ale mam pocit, ze nic jako na vsechny platna rada tu receno nebylo?
Osobne si myslim, ze pokud holcicka odmita jist tak, ze nasledne zkolabuje, v poradku ani prirozene to neni, ale nic ve zlem, chapu, ze jste vyjimecny pripad.
 Natascha 


Re: Jak na to 

(16.6.2009 22:24:31)
Aha, „Tohle je jednoduche. Lze použít dvě metody.“, tedy není obecně platná rada na všechny? Tak to jsem asi špatně pochopila. Že holčička špatně jí jistě v pořádku není, a o co vám tedy jde? Pokud opravdu chápete naši vyjímečnost, tak k čemu ta poznámka je? Potřebujete si rejpnout, nebo ještě přijdete s řešením?
 Natascha 


Re: Jak na to 

(16.6.2009 22:40:35)
Ještě aby si někdo nemyslel, že je u nás běžné nechat dítě kolabovat hlady...
Byla to vyjímečná situace, kdy dcera dostala střevní virózu a byla oslabená, právě i v důsledku nedostatku potřebných živin jí selhal metabolismus. Asi to sem nepatří, ale vzhledem k tomu, jak odjakživa bojujeme s jídlem, jsem na takové ty univerzální rady maminek, které nikdy nezažily dítě nejedlíka, přecitlivělá.
 Myss 


Re: Jak na to 

(20.6.2009 10:55:35)
Natascho,taky jsem mela a vlastne trosku mam nejedlika-tedy nezkolaboval,ale jidlo bylo vzdycky zalezitost,zvlast ve skolce,kde deti proste nuti jist.proste proces.Taky kazda mamincka chce,aby jeji dite melo dost vitaminu,zivin a spravne se vyvijelo a rostlo,takze je jasne,ze je tezke ho nechat dusledne vyhladovet.Taky jsem to drive nejak nedokazala,i kdyz jsem vedela,ze je to pravda,nebot s brachou to mama resila takhle a on vydrzel tri dny.Tri dny nic nejedl.Pak sbiral drobky se stolu a navzdy byl pokoj.To ja bych ale nedokazala a tak mi to s klukem trvalo nejaky rok.ted ma sest a uz to opravdu neresim.Proste jsem nechtela,aby to byla kauza.Nechces,nejez,ale dalsi jidlo az svacinka.Urcite,az bude holcicka vetsi,tak to budete resit snadneji.
 Pruhovaná 


Re: Jak na to 

(17.6.2009 5:46:51)
Kohnová neřekla nic tak hrozného, abys musela reagovat takhle naježeně.
Rada, na kterou reaguješ, byla zřejmě určena pro autorku úvodního článku, ne pro tebe. Ani mně nepřipadá, že by byla cpána obecně všem.
Nejí-li dítě dlouhodobě tak, že skončí na kapačkách, rozhodně to není možné vysvětlovat tím, že "nemá apetyt" (pokud tak skončilo opravdu kvůli nedostatku živin, nikoliv kvůli dehydrataci z průjmu či jaké to byly střevní potíže).
Co míní lékařka slovy, že to není patologické, je otázkou. Možná nejsou příčiny fyzické, ale psychické. Asi znáš knihu Malý tyran...
 Natascha 


Re: Jak na to 

(17.6.2009 8:05:38)
Aha, další paní Chytrá. Fakt mě fascinuje, jak někteří lidi na základě jednoho internetového příspěvku dělají diagnózy. Ještě že mám štěstí na moudré lidi kolem sebe, kterým není proti srsti individuální přístup, milovníkům jednoduchých řešení se nadále budu snažit vyhýbat.
 KoproFka 


Re: Jak na to 

(17.6.2009 19:48:23)
Klídek, vůbec se tím nevzrušuj, fakt kdo nemá nejedlíka, nepochopí.
Ani já bych to nepochopila, pokud bych to neměla doma. - synek taky špatně jí.
Zřejmě máš doma to samé.
Kubčovi je úplně jedno, jak co chutná, vůbec nemá zájem jíst, ochutnávat... hlad má minimálně. Pokud mu nedám najíst, nebo prostě nejí, je mu pak špatně z hladu, bolí ho bříško a o to těžší je do něj něco dostat.... Konzultovala jsem to s naší děckařkou a taky říkala, že takoví lidé prostě jsou. Prostě jídlo neřeší.
Neexistuje nechat ho, aby si řekl, co chce. Spíš mu nabízet to, o čem vím, že sní. U nás se vyplatilo - tak sněz 4 lžičky, to stačí. Prostě aby alespoň něco snědl. Fakt je, že tohle jsem mohla praktikovat až tak od cca 3 let - do té doby zabíralo zaujmout...

Kupříkladu dnes v obchodě nás jedna starší paní pozorovala (bylo cca 13 h a Kubča si od rána 3x kousnul do polystirénového chlebíčku), vraceli jsme se od pediatra, takže oběd na nás čekal doma - Kubí,chceš rohlík - ne, maminko... a housku si dáš, nemáš hlad, dneska jsi moc nepapal? - ne, maminko, nedám... a chtěl bys třeba na svačinku koupit chlebíček v jogurtu (polystyrén) ... - ne, mamino, já nemám hlad... - ale budeš ho mít odpoledne... - ale nebudu, neboj... - a termix bys chtěl koupit ... ne maminko, radši ne ...
Paní byla kapku v šoku a pak jen poznamenala, že to nemám jednoduchý... nemám, no...~v~
Zas ale určtě nebude obézní~y~~y~, tedy doufám~z~
To je, řekla bych, horší...

 Natascha 


Re: Jak na to 

(17.6.2009 20:42:01)
Mirko, děkuji za pochopení!
Kdybych sama nezažila, taky bych takové děti považovala za rozmazlence.
Ona nezlobí, nevydírá, nevzteká se... ona prostě NEMÁ ZÁJEM! Jinak s ní nejsou vůbec žádné výchovné problémy, zlatá holčička.
I mně doktor řekl, že takové děti jsou a nedá se s tím dělat nic jiného než neustále nabízet. Ale vždycky se najde někdo, kdo si na neštěstí jiných namasíruje ego – oni to dělají správně, jim to funguje, a my jsme psycho... no jo ~d~
 Ankaret- dcerka dva a půl roku 
  • 

Re: Jak na to 

(29.6.2009 13:21:02)
no my taky máme problém s jídlem - malá by prostě nemusela jíst, trochu mi jí polévky, ale u všeho to je tak 3-4 lžičky - zbytek vycamrá kolem, ale já jí u jídla zatím nevychovávám, protože kdybych řekla tak a teď za trest nebudeš jíst, tak by to byl trest jenom pro mě, takže jí nechám patlat se a tak, hlavně že si sní ty svoje tři - čtyři lžičky-zároveň neřeším, když otevřu pribiňák- dvakrát si vezme a nechá - to samé lipánek- člověk je prostě rád za tu lžičku jídla a když do toho přijde ještě střevní chřipka, tak je na problém zaděláno raz dva,takže Vás maminky s nejedlíky naprosto chápu
 Myss 


Re: Jak na to 

(20.6.2009 11:05:26)
mam to taky tak,kluk si nerekne ani o piti.Nikdy neprijde sam se prihlasit o jidlo nebo piti.taky delam jen to,co ma rad,ale i toho sni ty 4lzicky.Ve skolce byl fakt problem,ale takovych deti tam bylo mnoho,spis se divim,ze je tam tak nuti a decka stresujou,uz mi bylo jedno jestli tam ji nebo ne,hlavne aby tam chodil chtel a neplakal kazde rano,ze tam zas bude muset jist.To uz je ale na jiny clanek.Dnes uz je to mnohem lepsi.
 Myss 


Re: Jak na to 

(20.6.2009 10:58:21)
ale Natascho,tak neprud,vzdyt to je opravdu jen internetova diskuse.Nikdo toho nevi vic,nez sama napises.Je to proste povidani mezi maminkami,predavani si zkusenosti,tak se hned necerti.
 Natascha 


Re: Jak na to 

(20.6.2009 12:54:32)
Já neprudím, jen si říkám, že když má někdo na základě jednoho příspěvku potřebu spekulovat o duševním zdraví, tak to vypovídá spíš o něm.
 Kohnova 
  • 

Re: Jak na to 

(16.6.2009 21:04:28)
Sice to nebylo na me, ale mam pocit, ze nic jako na vsechny platna rada tu receno nebylo?
Osobne si myslim, ze pokud holcicka odmita jist tak, ze nasledne zkolabuje, v poradku ani prirozene to neni, ale nic ve zlem, chapu, ze jste vyjimecny pripad.
 Kohnova 
  • 

Re: Jak na to 

(16.6.2009 21:04:29)
Sice to nebylo na me, ale mam pocit, ze nic jako na vsechny platna rada tu receno nebylo?
Osobne si myslim, ze pokud holcicka odmita jist tak, ze nasledne zkolabuje, v poradku ani prirozene to neni, ale nic ve zlem, chapu, ze jste vyjimecny pripad.
 Kohnova 
  • 

Re: Jak na to 

(16.6.2009 21:06:26)
Pardon. Omlouvam se za chovani uzivatelskeho diletanta.
 Myss 


Re: Jak na to 

(20.6.2009 10:48:40)
je to tak.NAPROSTO SOUHLASIM!!Jedine DUSLEDNOST u deti zabira a resi vsechno.Rict dopredu,v klidu jak to bude a pak to dodrzet,za vsechno okolnosti.
 Katka 
  • 

Hmmm.. to je toho 

(16.6.2009 12:45:07)
Je mi 22... co mi nechutná NEJIM a taky žiju.
Jsem po rodičích flegmatik... chyba je holt v tobě Násilnice jedna
 Lorraine 
  • 

Re: Hmmm.. to je toho 

(16.6.2009 22:46:11)
Milá Katko, Ty jsi nejen flegmatik, ale hlavně fracek. Běž si honit ego někam jinam..
 MiladaL, Johanka 29M, Tobiášek 3 M 
  • 

Re: Hmmm.. to je toho 

(16.6.2009 23:27:23)
Milá Katko, máš naprostou pravdu!! Stále se to snažím mít na paměti - dospělý se podívá do ledničky a vezme si, na co má chuť, v restauraci si objedná ze široké variety, co ho napadne. Pokud nechce jíst v určitou hodinu, rozmyslí se, za jak dlouho bude jíst a co. Většina dospělých nejí, co jim nechutná. Dost velká část z nás jí i to, co by jíst neměla nebo v nadměrném množství. Děti tyto možnosti výběru zpravidla tak široké nemají. Tak se prostě stává, že nejedí, co jim chystáme. Mluvím ze života, moje 2,5 letá dcera váží 10 kg, v poslední době ještě trochu zhubla (váženo u doktorky) a vybíravá je jen dost. Téměř to neřeším a hlavně respektuji, že nemusí jíst to, co jí nabízím (tím samozřejmě nemyslím podávání sladkostí, těch sní opravdu minimálně a to ještě většinou na návštěvě).
 8.5Yettynkaa12 


Milado 

(17.6.2009 8:05:25)
Musím oponovat, kdybych jedla to, co mi chutná, tak jsem na americké stravě typu hamburgery, cola, hranolky, možná ještě nějaká ta pizza...Ale protože mám rozum, tak jím tuto stravu jen velmi zřídka a snažím se dodávat svému tělu i kvalitní bílkoviny, zeleninu, ovoce(což bych na základě svých chutí vůbec nemusela, zeleninu a ovoce bůhvíjak nemusím).
 Jedůfka / 99,00 


Re: Milado 

(17.6.2009 8:44:27)
Souhlas, děti je potřeba korigovat a nenechávat výběr jídla plně na nich. Ano, v restauraci si objednám na co mám chuť, ale to moje děti taky, ale to je tak 1-2x do měsíce. Dokážu tolerovat pár jídel, která dětem opravdu nechutnají, přesto jednou za čas od nich chci, aby ochutnaly, protože chutě se mění a pořád dokola opakuju (obzvlášť mladšímu), že dokud neochutná, tak mu nepřísluší soudit, takže první jedno sousto má většinou povinné.

 Hanka 75 


Re: Milado 

(17.6.2009 9:19:12)
no já se musím přimluvit za Miladu, nevzpomínám si, kdy naposledy jsem jako dospělá jedla něco co mi nechutnalo...

občas se donutím sníst polévku z biozeleniny, kterou bch nerada vyhazovala (nezdravé jídlo, kterému hrozí zkažení, to radši vyhodím-jaký je z toho užitek, když to putuje do odpadu přese mne, že :-) tak může rovnou a nikdy se nenutím dojíst zákusek apod.), ale to stejně je takové dobrovolné donucení a dělám to proto, že kladné věci mi převáží (ráda jím zdravě, nerada plýtvám), takže to je dobrovolné donucení.. tj. jiné než to mají děti.

my jako děti nebyli nuceny do ničeho a jedli a jíme zdravě, ráda bych to zkopírovala
hranice samozřejmě budou, uvidíme...

a k té chuti, že ráda hranolky atd., asi 2,5 jím velmi zdravě (těhotenství, plus kojení), opravdu docela hodně zdravě, a chutě se po tak dlouho době změní. sama jsem byla překvapená. a naši manželé si vedle mne a sestry odvykli solit a hrnici slanosti mají po pár letech s námi už také posunutou. když vaří maminka, tak jim to připadá hrozně přesolné, ne dobré jako dříve..
 8.5Yettynkaa12 


cháááá 

(18.6.2009 10:39:09)
že se ti změní chutě, poté, co jíš dlouhodoběji např. neslanou stravu?tak to závidím, já bych mohla jít zdravou málo slanou stravu roky, stejně se moje chuťové buňky dožadují nezdravé tučné kořeněné stravy(hamburgery, pizza, hranolky...)
Kdyby si mohl můj 6 letý syn diktovat, co bude jíst, na základě toho, co už stihl za svůj život ochutnat, tak nejí nic jiného. Naštěstí mám rozum, on ho ještě nemá. Takže jí normálně zdravě, solíme průměrně, ani málo, ani moc, a nezdravé pokrmy mu občas dopřeju, ale jen občas.
 Hanka 75 


Re: cháááá 

(18.6.2009 19:37:14)
jojo mě se opravdu změnili chutě, odvykneš na výraznější chutě, na kořeněné, na slané.. solíme-to jsem možná napsala špatně, ale opravdu málo a naši manželé si na to zvykli tak, že byť dříve solili hodně a bez soli jim nechutnalo, jak jsem psala, když vařila maminka a solila jak byli zvyklí, připadalo jim to nechutně slané
stejně tak můj manžel po dietě kvůi žloutence, odvykl na mastné.
já si během těch cca 2 let odvykla na saláty, salámy,... tam jasně cítím, že si člověk uvykne na určitou hranici a může ji mít nastavenou hodně vysoko i nízko. ano dopřála jsem si krabí salát, ale po těch 2 letech jsem si pochutnala na trošce (asi 2polévkové lžíce) a mám vystaráno zase asi na rok
občas mám chut na nezdravá jídla typu špek, slanina, vajíčka..smažené, a to vždycky svému tělu dopřeju, vnímám to tak, že si tělo řekne, že co potřebuje
nemohu zevšeobecňovat, jistě to pro každého neplatí, ale osobně si myslím, že dlouhodobě to tak většinou funguje. tělo si zvykne a naše psychika je nastavená tak, abychom všedmí vnímali jako příjemné, takž epočase by ti mělo zachutnat. ale já to začala vnímat tak po 1,5 roce
 Berranka 


Re: cháááá 

(18.6.2009 20:04:46)
Ani tak nejde o to, že se chuť změní, ale spíše se vrátí. Jsme zvyklí vše přebíjet kořením, solí, kečupem, tatarkou atd., že už ani nevíme, jak jídlo i bez toho dobře chutná. Já jsem si zvykla jako přílohu vařit brambory s mrkví, na posledních pár minut tam přihodit brokolici a téměř to nesolím - a přestala jsem to patlat vším možným a opravdu si pochutnám.A děti to snědí bez problémů, jelikož je to hezky barevné a dobře to chutná.
 Helena, 3 dospělé děti 
  • 

Re: Hmmm.. to je toho 

(17.6.2009 17:17:31)
Naše generace byla vychovávaná v duchu - jí se všechno. Kdybych doma řekla, že něco nejím, tak by mě asi vydědili. Mé děti i jejich rodiny se řídí tímtéž pravidlem a tím pádem s jídlem nejsou nikdy problémy.
 adelaide k. 


Re: Hmmm.. to je toho 

(17.6.2009 17:20:55)
Heleno, to jsou kecy. Malí nejedlíci jsou stejně v rodinách kde je zvykem "jíst všechno", jako tam kde se servíruje večeře pro každého mazánka zvlášť.
 Hanka 
  • 

Re: Hmmm.. to je toho 

(17.6.2009 19:44:35)
Heleno,

taky jsem z generace vychovávané "jí se všechno", přesto jsem dlouhou dobu byla ochotná pozřít vajíčko, krupici a uzenáče, jinak ani ťuk... ještě ve školním věku to byly boje nad každým jídlem a měla jsem opravdu zavilý odpor k jídlu. Takže své děti nenutím jíst všechno, jídla, která jim opravdu vadí, prostě nevařím nebo dostanou jen přílohu. Myslím, že mám v tomhle ohledu doma mnohem větší pohodu, než se mnou měli naši, a děti jedí i tak mnohem pestřeji než já.
 Marico 
  • 

šunka 

(16.6.2009 12:49:12)
Naše malá princezna měla kolem 3,5roku takové období, že to bylo k nevydržení. Měli jsme doma půlroční miminko, a protože já i manžel považujeme Zdeňka Matějčka za jednoho z nejrozumnějších a nejlaskavějších odborníků na dětskou dušičku, dali jsme na rady z jeho knih. Všemožně jsme se snažili, abychom miminko neupřednostňovali, Majda (ta starší) měla vyždycky o program postaráno, buď se jí věnoval manžel, když já jsem zrovna nemohla, nebo jsme si děti střídali, aby neměla pocit, že sedí někde v koutě. Když někdo přišel a přinesl něco pro miminko, dostala vždycky něco i Majda, a tak dále. A stejně dělala občas naschvály, vztekala se, odmlouvala, zlobila a hlavně se začala až chorobně loudat. Se vším - s oblíkáním, s jídlem, doma i ve školce. Dokázala se patlat v rohlíku se šunkou tři čtvrtě hodiny, celý ho rozpatlat a nechat (ne že by jí nechutnal, prostě si jen hrála s jídlem, protože věděla, že se budu zlobit a tudíž jí budu věnovat o to víc pozornosti). Dost mi to vadilo, mockrát jsem ji na to upozorňovala, že se jídlo jí v klidu, ale nemůže se s ním camrat půl dne, že se dojídá a nepatlá... Jednou jsem jí dala k snídani chleba se šunkou a kakao a šla jsem přebalit maličkou. Když jsem se po deseti minutách vracela přes chodbu do kuchyně, u botníku jsem našla ležet kus šunky. V kuchyni bylo po stole i po zemi rozlité kakao a Majda nikde. Hledala jsem ji a zjistila jsem, že slečna je v pokojíčku a s příšerně špinavýma rukama si hraje se stavebnicí. Tehdy jsem si řekla, že tohle jí neprojde, i když je jí teprv 3,5. Zavolala jsem ji do chodby, ukázala jsem na šunku na zemi a zeptala jsem se ledově, co to je. "Šunčička", odpověděla mi vesele. "A ty si už nepamatuješ, že jídlo není na hraní? Ty máš tolik šunky, že ji házíš po zemi k botám?" zvyšovala jsem hlas a Majda pochopila, že je v maléru. Nařídila jsem jí, aby šunku vzala a sama ji odnesla do koše (věděla, že nerada vyhazuju jídlo, vždycky jsem říkala, když něco nedojedla, že nesnáším plýtvání jídlem - i když dostává přiměřené porce). Než se vrátila, uklidnila jsem se. Čekala, že dostane na zadek, ale nedostala. Jen jsem jí oznámila, že protože se k jídlu nechovala dobře, žádné už dneska nedostane (bylo devět hodin ráno a snídani nesnědla). A taky ne. Dostala pití, kolik chtěla (ovocný čaj, mléko, šťávu), ale jídlo žádné. Když jsme obědvali, řekla jsem jí, ať si jde rovnou lehnout a přemýšlí o tom, že jídla si musí vážit. To ještě byla samý vtip a legrace, že stejně nemá hladík a že polívku, co byla k obědu, stejně nemá ráda. K večeru začala obcházet ledničku. Nedostala nic. V sedm jsem dávala miminku kaši a Majda přišla a ptala se, co budeme mít k večeři my. "Ty nic!" oznámila jsem jí. Neřekla nic, jen pohodila hlavou a odešla. Začala jsem se bát, že nevyměkne a nebude to pro ni žádný trest. Prostřela jsem k večeři a Majdě jsem řekla, že si může jít s něčím pohrát, protože jídlo beztak není pro ni, když neví, co se s jídlem dělá a místo toho ho hází po zemi. Vydržela to až do půl devátý. Už byla uložená do postýlky, pohádka přečtená, dělala jsem, jako že nic, k trestu už jsem se nevracela. Uložila jsem ji a zhasla. Asi za dvacet minut přišla. "Maminko, já už nikdy nebudu házet jídlem!" "To jsem ráda. A teď jdi spát." "Maminko, já mám hlad!" (žádný "hladík" jako obvykle, když neví, co by samou rozcapeností do pusy dala). "To se nedá nic dělat." "Maminko, slibuju, že už to nikdy nikdy neudělám! Prosím tě, mohli byste mi dát s tatínkem nějaké jídlo?" a rozbrečela se. Ale už to nebyl ten vzdorovitý pláč. Už byla moc smutná a nedokázala hrát, že se nic neděje, protože hlad opravdu měla. Zeptala jsem se jí, jestli už si bude jídla vážit a jestli si bude pamatovat, že to není samosebou, že má pětkrát denně plný talíř. Slíbila mi to. Byla jsem moc ráda, že "vyměkla", protože já sama jsem z toho byla dost špatná, že nechávám vlastní dítě o hladu. Ale říkala jsem si, že jednou zažít je lepší než stokrát o tom mluvit. Manžel zahrál hodnýho a přimluvil se za ni. Dostala talíř kaše a snědla ji během deseti minut. A pamatuje si to. Dneska je jí 4,5. Problémy s jídlem nemá. Někdy jí hodně pomalu, ale sní všechno a v jídle se nenimrá, nepatlá, chová se slušně. Když to někdy vypadá, že by mohla zapomenout, vždycky jen řeknu: "vzpomeň si na šunku u botníku." A stačí to. A ještě něco. V ten den se taky přestala tak hrozně vztekat. Od té doby se s ní dá rozumně mluvit o všem. Jako by potřebovala po té dlouhé době, kdy jsme se snažili udělat, co jsme jí na očích viděli, taky ukázat, že všechno má svoje meze a že nemůže napínat struny do nekonečna. Závěrem chci říct, že netrestám svoje děti žádnými výjimečnými tresty. Nikam je nezavírám, nedělám, že s nimi nemluvím, snažím se být klidná a "čitelná". Nejsem moc trpělivá, takže radši upozorňuju nahlas předem: "začínám se zlobit, pozor, lítá tady jedna na zadek". Plácnu je výjimečně (víc toho o tom nablafu), spíš se snažím vysvětlovat. A netrestat žádným druhem psychického teroru, s tím nesouhlasím. Tenhle trest s jedním dnem hladu byl opravdu jediný, o to silněji ale zapůsobil. Doufám, že se teď na mě nesesypou všechny Džamily mezi vámi a nepošlou na mě sociálku za týrání vlastního dítěte. Spíš mě zajímá, jestli se vám někdy stalo něco podobného?
 Katka 
  • 

Re: šunka 

(16.6.2009 13:14:09)
Hmmm já si ve svích 22 letech házím s jahodovou zmrzlinou po kuchyni... Když hlídám 4letou Kikinku. Docela sranda skuste to někdy,dá se tím i naučit,že teď si hrajem a teď uklízíme (pereme ubrus,utíráme podlahu a zdi- ona dole já nahoře)
Z děckem v kuchyni a s přítelem v ložnici... tak i tak jde o hru.
 Marico 
  • 

Re: šunka 

(16.6.2009 13:23:05)
:-) Držím Vám palec, aby Vám tenhle přístup vydržel i ve 32, až nebudete jen "hlídat". Taky si ráda hraju, ale hra je o tom, že to baví obě strany. Kdyby se mi manžel v ložnici vztekal, dupal a křičel, asi by mě to taky nebavilo. :-))
 Marico 
  • 

Re: šunka 

(16.6.2009 13:23:47)
:-) Držím Vám palec, aby Vám tenhle přístup vydržel i ve 32, až nebudete jen "hlídat". Taky si ráda hraju, ale hra je o tom, že to baví obě strany. Kdyby se mi manžel v ložnici vztekal, dupal a křičel, asi by mě to taky nebavilo. :-))
 Lorraine 
  • 

Re: šunka 

(16.6.2009 22:50:20)
Možná, kdyby ses místo házení zmrzliny více věnovala pravopisu češtiny, prospělo by to okolí i Tvému písemnému projevu. I když "svích" může být pochopitelně překlep.
 Katka 
  • 

Re: šunka 

(17.6.2009 7:58:08)
Neni to překlep... mám dis vadu a s pravopisem si hlavu už dávno nelámu i tak jsem odmaturovala i tak jsem šla studovat dál...
 Marico 
  • 

dys - vada 

(18.6.2009 13:26:30)
Jsem taky dyslektik / dysgrafik. Ale štvalo mě, že se mi lidi smějou. Zamakala jsem, odmaturovala jsem, vystudovala jsem český jazyk na VŠ a pak z češtiny udělala doktorát. Přečetla jsem toho dost o specifických poruchách učení, abych věděla, že na každého člověka platí trošku jiná metoda, ale když se chce, všechno jde a není třeba se vymlouvat na "dys vady". To jen tak na okraj. Dneska je v módě "diagnostikovat" poruchu učení, kdykoli někdo neumí pořádně pravopis a píše jak prase. Neříkám, že je to Váš případ, neznám Vás. Ale osobně bych radši po napsání chyby řekla, že mi změklo Ý, než abych vykládala něco o "dys vadách".
 Lída,3 kluci a holka 


Re: šunka 

(18.6.2009 13:38:00)
Hm, to se teda přiznáváš k pěkný věci... pokud nemáš těžší dys vadu, je to výmluva. Nejstarší syn je dyslektik, ale naučil se psát bez chyb, jen ho to stálo dost úsilí. Druhý je dysgrafik, tomu to ani žádnou práci nedalo. ~j~
 Winky 
  • 

Re: šunka 

(16.6.2009 13:31:41)
uff, teda to jsi dobrá že jsi ten výstup s jídlem takhle zvládla.
Dcera po mě hodila jednou jogurt. V takovým amoku jsem snad ještě nebyla :-( bohužel takhle výchovně jsem to neudělala, byl jen céres jako mraky.
Já hlavně strašně nesnáším řev, brečení, připadá mi že mám v hlavně nějakej spouštěč agrese jakmile jde o pláč. To musím do jiný místnosti.
A trpělivost taky nic moc, i když bych řekla že jí mám asi 2x tolik co před dětma - že by pokrok? I tak dost často vybuchnu a dětičky vyhodím k nim do pokoje. Když předtím vysvětluju proč ne a co ne a tak, stejně mi pak dcera (4) řekne že neví za co byla potrestaná. Nevím jestli to dělá schválně nebo si to fakt není schopná uvědomit.... Třeba včera byla s bráškou ve vaně. Někdy jim do vody kvůli suché kůži dávám Oilatum. Dcera si ráda ve vaně hraje s takovým brčkem kterým nacucává a zase prská vodu. Manžel vysvětloval že to nemůže když je ve vodě olej. Souhlasila, přesto si ho za chvíli vzala a prskala s ním. Znova vysvětlení. Za chvíli opět. Vysvětlení ať to opravdu nedělá, že v té vodě je olej, ona to cucá do pusy, když to spolkne bude bolet břicho...... manžel odnesl malého usušit, šla jsem na ni mrknout co dělá - a ona zase prská vodu brčkem. To už jsem se rozzlobila, ona se rozeřvala ... když jsem se jí ptala jestli ví proč jsem se nani zlobila, řekla že ne.....
 Marico 
  • 

Re: šunka 

(16.6.2009 13:38:35)
Jo, to je taky dobrý. Někdy jsou ty naše zlatíčka jak přeskakující gramofonová deska. A nedá se najet na další drážku. :-)
 Xantipa. 


Re: šunka 

(16.6.2009 14:16:17)
Winky, a proč řveš, proč jí místo toho to brčko nevezmeš? Když děti něco nesmějí, prostě to odeberu a nebudu spoléhat na dítě, že dodrží zákaz, obzvlášť, když to prskání brčkem je pro ni taková skvělá zábava. Myslím, že to je na dítě příliš.
 Zuuuza 


Re: šunka 

(16.6.2009 14:20:28)
Taky to tak dělám. Když dvouleťák dělá něco, co se nám zrovna nelíbí nebo není vhodné a neuposlechne, že takhle ne, tak věc zabavujeme. V případě, že se venku/mezi dětmi apod. chová i přes upozornění nevhodně, řeknu, že pokud nepřestane, půjdeme pryč... A pak skutečně odcházíme. Viz včera - házel kamínkama u prolézačky. Ani napotřetí toho nenechal, tak jsme odešli (po předchozím upozornění, že pokud nepřestane, jdeme).. Z.
 Winky 
  • 

Re: šunka 

(17.6.2009 11:26:04)
ale jí nejsou dva, jsou jí čtyři. Myslím že by to už chápat měla. Brčko musela odložit do košíku kde mají hračky do vany. Stejně si ho pak vzala..... proto jsem se zlobila.
 Xantipa. 


Re: šunka 

(17.6.2009 14:19:00)
Ani teď mého syna nepokouším, a to mu bude 7 let. Když si nesmí něco brát a já vím, že je pro něj těžké tomu odolat, tak to prostě odstraním z jeho blízkosti vč. hraček do vody. Já myslím, že to čtyřleté dítě tě chápe, ale nedokáže odolat. To je celý.
 pajda 
  • 

Re: šunka 

(16.6.2009 14:00:48)
byla to lekce k nezaplacení:-) kdybych viděla šunku u botníku, asi bych vyletěla z kůže
 Katka 
  • 

Re: šunka 

(16.6.2009 14:10:59)
A co takhle pes? Vjetšinu fuj jídla zdlábne a pokud to nechce ani pes tak to je na zamyšlení o kuchařkym kurzu.
 Lucie 
  • 

Re: šunka 

(26.6.2009 13:11:28)
Obávám se, že to by u nás například neprošlo, psi snědí naprosto všechno, od zeleniny, přes krupicovou kaši po já nevim už co :)))))
 sarmi 


Re: šunka 

(16.6.2009 14:37:50)
vyborne! vim, ze to nebylo mysleno k pobaveni, ale kdyz jsem si tu situaci predstavila - mas muj obdiv!~;)~R^
syn se taky casto v jidle nipe, tohle me ale nenapadlo.
 monikapok1 


Re: šunka 

(16.6.2009 21:41:59)
Marico,
tleskám moc moc, to s tím jídlem se mi moc líbilo, hrozně jsem se nasmála při popisu :) ... Taky jsem to řešila tak trochu podobně.
PS: I na mě by si Džamila smlsla...~y~
 Míša, Filípek 2 roky 
  • 

Re: šunka 

(16.6.2009 21:58:40)
Obdivuji tě!!! Že jsi to opravdu celý den vydržela a nic jí nedala. Já bych vyměkla dřív, bylo by mi jí hrozně líto a ten výchovný účinek by to ztratilo. Synek také zlobil s jídlem, v obědu se rýpal, nechtěl, řekla jsem, že nic jiného už tedy nedostane, když nemá hlad. Ale nevydržela jsem to a když pořád opakoval papat papat, tak jsem mu dala, no :-)
 Pruhovaná 


Re: šunka 

(17.6.2009 5:27:40)
~R^
Tohle je skvělé.
 Jedůfka / 99,00 


ovesná kaše 

(17.6.2009 8:30:36)
Něco podobného jsem udělala, když měl starší syn patlavou a nedojídavou. Asi ve třech letech u oběda rozpatlal špagety, tak jsem ten zbytek na talíři dala do lednice s tím, že další jídlo dostane až si dojí ty rozpatlané špagety. Taky nejdřív dělal hrdinu a pak ho hlad přemohl. Ale u něj to byla spíš vyjímka, on je jedlík až moc dobrej. ~:-D

Zato náš mladší je děsnej nejedlík. Teda, když mu něco chutná hodně, tak to se nají dobře, ale takových jídel je málo, tak tři a já mu odmítám přizpůsobovat jídelníček. Tak asi v pěti letech měl nimravou, (nejvíc mě dokáže vytočit, že já u vaření strávím půl dne a on si k talíři pak sedne jak hromádka neštěstí s obličejem nafouklým a protivnýma řečma ~q~ ), u každého jídla rejpavé poznámky a to už nevydržel manžel a zařval, že když si neváží jídla, které maminka vaří, tak od teď bude jíst týden několikrát denně jen samotnou ovesnou kaši a nic jiného. No, tak se i stalo, vydrželi jsme to teda "jen" čtyři dny, ale zabralo to. Úžasné bylo, jak po těch čtyřech dnech snědl opravdu všechno a kupodivu ani tu ovesnou kaši nezačal nenávidět, s grankem si ji občas dá. Přesto se k nimrání v jídle zase vrátil, ale stačí připomenout "týden s kaší" a přestane dělat ksichty a relativně se nají.
 10.5Libik12 


Re: ovesná kaše 

(17.6.2009 8:56:23)
Hele a vy osobně jíte co? To, co vám někdo nařídí? V množství, co někdo vymyslí?

Já nějak naprosto nechápu důvody, proč dávat dětem něco, co mu nechutná a proč ho do jídla nutit.

Představa, že osobně mě někdo naordinuje jiné množství a kombinace jídla než mám momentální chuť pozřít, ve mě vyvolává nutkání ke zvracení.

To co píšeš, je hodně hrozný a přináší to poruchy příjmu potravy, zaděláno na celoživotní průser, gratulace~Rv.
 Kudla2 


Re: ovesná kaše 

(17.6.2009 9:01:29)
Libik, víš co říkal svatý Tomáš? ~w~~t~~y~
 10.5Libik12 


Re: ovesná kaše 

(17.6.2009 9:58:05)
No jasně, ale mě vyděsila představa, že někdo cpe 4 dny dítě ovesnou kaší za to, že něco nejedlo.

Já myslím, že když se podává 5x denně různé jidlo v rámci rodinných zvyklostí(teda to, co dítě zná),tak se děcko zkrátka "chytne" a nemělo by dojít k tomu, že po případném odmítnutí něčeho, dítě zemře hlady nebo dostane kurděje.~;)
 Hanka 
  • 

Re: ovesná kaše 

(17.6.2009 10:25:35)
Libiku,

já myslím, že to bylo v situaci, kdy se dítě začínalo v jídle nimrat. Taky to znám, takové plíživé začátky tanečků kolem jídla. Nejde o to, že dítě nesní jednou nějaké jídlo. Jde o to, že se najednou začne šťourat ve věcech, které mu normálně chutnají, a nic mu není dobré. Když to trvá den, neřeším to, ale když se takhle týden dočkám u každého jídla "kyselého ksichtíku", přestane mě to bavit a řeším to ostřeji. Obvykle houknu, zastavím sladké a jakékoliv docpávačky mezi jídly, u nás to stačí; ale podobná nimrací období jsou u nás pravidelně tak co půl roku.

S tou ovesnou kaší bych to tak neřešila, ale je to zdravé jídlo a dítě za tři čtyři dny pochopí, že máma nebude vyvařovat extra jen pro něj a ještě koukat na jeho otrávené obličeje. (Navíc, jak jsem pochopila, to dítě ovesnou kaši normálně jedlo, nebylo to "jídlo, které odmítá").

Platí samozřejmě pro normálně jedící děti, že jo.
 Kudla2 


Re: ovesná kaše 

(17.6.2009 10:37:37)
Libik, tak to pak jo ~w~
 Jedůfka / 99,00 


Re: ovesná kaše 

(17.6.2009 12:48:16)
Jenže tady nešlo o to, že by nejed jedno jídlo, tak padlá na hlavu zase nejsem, on dlouhobě nechtěl NIC, do všeho jen rejpnul, zato sladkostma by se cpal k prasknutí. A to chování okolo každého jídla bylo prostě nesnesitelné. Za ty čtyři dny určitě neutrpěl žádnou újmu na zdraví, naopak si běžného jídla začal vážit.
 Lizzie 


Re: ovesná kaše 

(17.6.2009 9:25:54)
Mně to hrozné nepřijde. Spíš si lidi jídla strašně neváží. Znám případy, kdy ještě teenagerům matky vařily 3 jídla ,každému zvlášť, protože každý z nich toho jedl jen minimum. Otročina a hrůza:-©

Jinak jsem vděčná našim, že respektovali těch pár jídel, co jsem opravdu nemusela, ale jinak mě dovedli k tomu, že s ním skoro všechno. Ono se to v jistých situacích hodí - velice.
 Natascha 


Re: ovesná kaše 

(17.6.2009 10:21:54)
Libiku, díky, vidím to taky tak. Sama jsem velký jedlík a chutná mně skoro všechno, nejsem vybíravá a ani jako dítě jsem nebyla, ale zvykla jsem si, že dcera je jinačí, a neberu to jako rozmazlenost.
 Astrit 


Re: ovesná kaše 

(22.6.2009 14:02:59)
Libik, jenže děcka si musejí jídla vážit a pěstovat v nich vybíravost je o ničem. To jsou potom takoví ti třicetiletí páni, kteří nejedí to ani tamto a jejich partnerka ztrácí přestavu o tom, jak pro pána uvařit, aby papal. Vše důsledek toho, jak je matky rozmazlovaly a lezly jim do zadku odmalička s touhou zavděčit se jejich chuťovým pohárkům...
Mně naši vždycky říkali, jez co máš na talíři a važ si toho, co by za to daly děti v Africe. Jo jo....
 Grainne 


Re: ovesná kaše 

(22.6.2009 14:28:10)
Astrit, nejsem sice Libik - ale nedramatizuješ zbytečně? Líp, než maminka žádná ženská prostě neuvaří a on to stejně sežere, když bude mít hlad, v nejhorším případě na chleba s máslem taky nikdo neumřel.
Jestli něco nesnáším, tak africká dramata kolem jídla. Nechutná - nejez, tečka. Taky mám vyhrazené pokrmy, které bych nepozřela, takže s klidem požádám o kus chleba s něčím a stejně to řeším u druhých. Nehodlám si ničit nervy a hroutit se nad tím, že někomu nechutná můj guláš, nebo moje krupicová kaše, nebo všeobecně někdo nejí guláš, nebo krupicovou kaši.
 Lassie66 


Re: ovesná kaše 

(22.6.2009 14:35:56)
Astrit, nevím, jestli je to nejlepší způsob, jak naučit děti jíst. Co vím, tak někteří lidé ani v dospělosti nejedí právě ta jídla, která do nich v dětství cpali téměř násilím. Například špenát - a přitom je to taková dobrota ~w~. Kamarádky mi závidí, jak mi děti pěkně baští. Nijak zvlášť jsem se o to nepřičinila, jen jsem odnesla, co nechtěly a další jídlo o pár hodin později už bezpečně braly. Ale u nás je to téměř druhý extrém typu "už jsem snědl fůru sena, krávu, dědu, babičku, tátu, mámu a tebe taky sním"~:-D.
 gajka111 


Re: ovesná kaše - musí dojíst? 

(17.6.2009 11:06:50)
Hmhm tak náš syn by se asi dal donutit, aby to dojedl, ale na 99% by se u prnvího sousta pozvracel ..jakmile něco odmítne jíst (ať už proto, že je to rozpatlané a nevypadá to tak hezky, i když to sám rozpatlal) a my ho různými způsoby nutíme, tak se prostě pozvrací...někdy stačí, když sen např. na rozpatlané jídlo jen podívá a už natahuje...a to mu to jído může chutnat a rád by ho i snědl.....vydrží samozřemě nejíst dost dlouho...
 Jedůfka / 99,00 


Re: ovesná kaše - musí dojíst? 

(17.6.2009 13:03:50)
Nemusí dojíst, teda většinou. Jí ale opravdu hrozně málo, je mu skoro devět a porce mu dávám jak čtyřletému (sousedovic tříletá holka sní větší porce než on), takže do určité míry chci, aby dojídal a když opravdu nemůže, tak mu to schovám a dojí později, jinak nedostane sladkosti.

Ono někdy jsou to hodně nepříjemné věci, co člověk na děti vymyslí a někdy u toho trpím možná víc než ony, jenže kde je ta míra, aby problém nepřerostl přes hlavu... aby se šklebil u každého jídla a hodinu se v něm rejpal, pak přijdeme někam na návštěvu a on to bude dělat i tam... to je omluvitelné ve dvou letech, ale v devíti už ne.

 monikapok1 


Re: ovesná kaše - musí dojíst? 

(19.6.2009 8:43:15)
Míšo,
já s tím souhlasím. Většinou přece poznáme, kdy děťátko vzdoruje a zkouší kam až může ~t~. Tu hranici má pak asi každý rodič nastavenou jinak. Myslím, že děti potřebují pro svůj život mít pevné hranice ve všem, tedy i co se týká jídla. Nenutíme co opravdu nejí, ale jídlo taky není hračka, že ~y~, patlat může písek s vodou..
A neboj se - i míra jídla se změní v dospívání. Náš starší syn - to byl vždycky otřes s tím jeho přístupem k jídlu a dneska, když je mu 14, jsou ty porce občas tak velký, že jen koukám... ~t~
 gaga, 2 kluci  
  • 

velká ručička 

(16.6.2009 13:18:12)
Kromě výše uvedeného počítání do tří, se nám poslední dobou celkem osvědčily hodiny. Od té doby co starší syn (3 roky) umí rozeznat čísla, tak se s ním vždy domluvím, že než bude velká ručička třeba na 9, tak uklidí hračky a pak si přečtemě pohádku před spaním apod. Připadá si velice důležitě, neustále mi chodí hlásit na jakém čísle je právě ručička, hračky sice většinou okázale ignoruje, ale když je ručička těsně před 9 tak začne zběsile rychle házet hračky do krabic :) Zatím hodiny fungují i u odpoledního spaní, spát už přes den bohužel nechce, tak jsme se domluvili na tom, že bude aspoň 20 minut po obědě ležet v posteli a poslouchat pohádky, sleduje při tom hodiny a když je ručička na čísle, na kterém jsme se domluvili, tak může vylézt z postele a přijít za mnou. Většinou to funguje, ale jsou dny (jako třeba dnes :) kdy nefunguje ani domluva, ani hodiny, ani počítání ani žádná doposud fungující "výchovná" metoda, a já jsem naprosto bezradná.
Poslední dobou ale řeším problém s trestáním. Nemám v zásadě nic proti výchovnému plácnutí a myslím si, že v některých situacích je plácnutí efektivnější než sáhodlouhá domluva. Poslední dobou má ale syn tendenci "plácat" mě, mladšího bráchu a občas i jiné děti. Jelikož nevím jak bych mu (pro něj srozumitelně) vysvětlila, že já ho plácnout můžu a on nikoho plácat nesmí, tak jsme jakékoliv "tělesné tresty" zrušili. Většinu situací řeším domluvou a vysvětlením, ale jsou i extrémní situace (třeba když v záchvatu vzteku zlomyslně shodí mladšího bratra (1,5roku) ze židle apod.) kdy vůbec nevím jak okamžitě reagovat. Přijít a říct "to se nedělá!" mi přijde trochu málo :( Poradí mi někdo?
 Jíťa 
  • 

jedno nechápu... 

(16.6.2009 13:45:11)
Proč tě vytočí, že nechce jíst jakousi polívku? Ty snad sníš úplně všecho?

Zkus si příště, než se rozčílíš představit sama sebe na jeho místě. Zkus se vžít do situace malého bezmocného dítěte, které se snaží sdělit svůj názor nejbližší osobě, ale ta mu nechce naslouchat.

Jestli takto vybuchuješ často, měla bys možná zauvažovat o nějaké odborné pomoci. Zvlášť, když si uvědomuješ, že tě to dítě začíná ve svém chování napodobovat.
 Betkaa 


Re: jedno nechápu... 

(16.6.2009 16:22:59)
Jito, Ty mas deti? A nikdy jsi nevybuchla? Vzdycky jsi to zvladla rozumove? Pak Ti teda gratuluju.
 Jíťa 
  • 

Re: jedno nechápu... 

(16.6.2009 18:02:16)
Mám děti ale takový prkotiny neřeším, takže není důvod vybuchovat.
 Katka,kluci 6 a 10 
  • 

A to já to zase chápu 

(16.6.2009 16:26:00)
Jasně, že nemá cenu vyvádět kvůli jednomu talíři polévky. Ale předpokládám, že v autorčině případě to byla taková ta pověstná poslední kapka a pohár trpělivosti prostě přetekl, no. A já se ptám : má smysl se opravdu za každou cenu držet a být přelaskavá matka, i když mě dítě právě přivedlo na pokraj šílenství? Mě se to totiž ani valně neosvědčilo - naopak se mi osvědčilo dát zřetelně najevo, že mě některý z drahoušků totálně vytočil.Nikoho nebiju, ale zakřičet tedy umím....proč by někdo měl pro toto vyhledávat odbornou pomoc????
 Jíťa 
  • 

Re: A to já to zase chápu 

(16.6.2009 18:05:48)
Jde o to, že se to v autorčině případě asi opakuje dost často. Jinak by to dítě matku nenapodobovalo. Z 1-2 záchvatů by si neudělalo obrázek, že je to normální chování hodné napodobení.
 amy 
  • 

Re: jedno nechápu... 

(16.6.2009 17:58:12)
v článku se píše o 3-letém dítěti a to už umí říct, že mu polívka prostě nechutná.
 Jíťa 
  • 

Re: jedno nechápu... 

(16.6.2009 18:06:43)
myslím, že si i řeklo, ale nebylo vyslyšeno...
 Lorraine 
  • 

Re: jedno nechápu... 

(16.6.2009 22:55:55)
Až Ti děcko řekne, že mu chutná jen čokoška, bude dostávat jen čokošku? Až Ti řekne, že nechce punčocháky, pošleš ho v zimě ven v ponožkách? Pravidla určují rodiče, ne děti..
 Kačka,2děti 
  • 

Re: jedno nechápu... 

(17.6.2009 15:00:02)
nemohu nic víc než souhlasit. :-)
 Jíťa 
  • 

Re: jedno nechápu... 

(17.6.2009 15:45:44)
To není o pravidlech, ale o přístupu k dětem. Já svým dětem dávám možnost získat vlastní zkušenosti a na jejich základě si udělat vlastní názor na věc.
Pokud mi děcko nechce jíst, tak nemusí (sladkosti mu místo jídla nedám). Mezi námi, když zůstane 1-2x bez oběda, tak žádnou velkou újmu neutrpí.
Když chce jít v zimě ven v ponožkách - no prosím. Copak je takový problém vzít punčocháčky sebou a na nejbližším vhodném místě (např. v obchodě) dítko převléknout? Dítě alespoň udělá zkušenost, že jen v ponožkách je mu zima.

Neměla jsem s tím nikdy problém a scény, jaké se tu popisují neznám. Moje děti ví, co se smí a nesmí, protože si to mohly na vlastní kůži vyzkoušet.
 Kačka,2 děti 
  • 

Re: jedno nechápu... 

(17.6.2009 15:07:32)
podle Vás by asi bylo ideální nechat děti dělat věci jen po jejich.To bych z domu za chvilku měla kůlničku na dříví.Taky by se to asi dalo řešit pohledem do očí dle návodu paní Džamily Stehlíkové,že.
Naprosto autorku chápu,jelikož tyhle šibeniční stavy mívám tak 4x do týdne.Počítám že mě pošlete také za odborníkem :-)
Jeden den mi synek rozlil schválně po podlaze v kuchyni olej,o dva dny později si vzali s dcerkou velký čokoládový jogurt a rozmatlali ho v pokojíčku po koberci a stěně,do toho vysypali pytel mouky,pytlík ořechů,pytlík sušené směsi jižního ovoce a do toho vylili půl flašky octa.To vše za 10 minut co jsem se sprchovala a myla si hlavu.A takové jobovky mívám tak 2x do týdne.Ale Vás by to asi nerozhodilo.
 Jíťa 
  • 

Re: jedno nechápu... 

(17.6.2009 16:03:17)
Tohle neznám, možná právě proto, že u nás doma není pro děti téměř nic tabu.

Pokud si chtějí hrát s opravdovými potravinami, tak je přiberu k vaření a nechávám je míchat, nebo něco přisypat, přilít. Dvouletý prcek mi "pomáhá" mazat chleby k snídani a nenapadne ho patlat máslo někam jinam než na chleba.
 Kačka,2 děti 
  • 

Re: jedno nechápu... 

(18.6.2009 10:39:58)
Ale u nás to probíhá podobně,děti se mohou všeho účastnit,vaří semnou,pomáhají uklízet atd..
 amy 
  • 

Re: jedno nechápu... 

(17.6.2009 18:12:56)
Teda obdivuju, udělat tohle syn mě, tak jsem bezdětná a ve vězení:-)
 Mili+2 


Re: jedno nechápu... 

(17.6.2009 23:57:14)
Tak teda tohle by holku opravdu nenapadlo. At je jakakoliv, tak takovy svincik neprovede.
 bravad 


Re: jedno nechápu... 

(16.6.2009 18:47:12)
Mně spíš přijde, že autorka potřebuje pauzu a větší pomoc partnera. Na jednoho to může být čas od času moc, pokud nemá příležitost se pravidelně dobíjet.
 Xantipa. 


co se osvědčilo u nás - povídání 

(16.6.2009 14:13:19)
Při jídle si povídáme - už od malička. Sice dětí jedí delší dobu /na minuty/, ale zas jim nepřijde, že jedí. Jen se musí uhlídat, aby nějaký povídálek vůbec stihl při tom mluvení jíst. Když je jedno dítě, musí si zvyknout, že taky mluví ostatní a když je víc dětí, tak to už jde samo.
 Liška s banem :) 


Re: co se osvědčilo u nás - povídání 

(16.6.2009 15:31:10)
Malá (2,75 roku) také dělá u jídla problémy. Pomáhá, když jí to vezmu a začnu ujídat. To začne vřískat a baští. Nebo ji vyženu z kuchyně, že teď se papá a ona když papat nechce, tak ať si jde hrát do pokojíčku. Ale je to o nervy, protože si asi říká, lepší negativní pozornost, než žádná a provokuje (mám ještě druhé dítě, miminko, které samozřejmě ještě musím krmit a tak dcerka žárlí).
 Alena, dve deti 
  • 

dela u jidla skopiciny, asi nema hlad 

(16.6.2009 15:30:10)
Taky to znam, taky obcas vybuchnu, nejsem svata. Ale kdyz dite neji, jak jist ma, tak mu to jidlo proste po chvili seberu, ze teda kdyz neji poradne, tak asi nema hlad a na to nervovat se s nim nemam cas ani naladu. Samozrejme protoze se poradne nenajed, bude mit hlad za chvili, ale nedam mu zadne sladkosti, jen nejakou normalni svacinu (pecivo s necim, ovoce, zeleninu, jogurt) a pak k veceri zase normalni jidlo, a to dlabe pak uz pekne, sikovne.
 1.3Magráta13 


Re: dela u jidla skopiciny, asi nema hlad 

(16.6.2009 17:52:39)
Tak zrovna jídlo jsem řešila stylem nechceš, nejez, maž od stolu a nic jiného nebude.
Ale jinak jsem vybuchla nesčetněkrát a myslím, že to výchově neublížilo. Dcera ví, že jsem taky jen člověk a dneska už stačí jen říct "Fakt mě tím rozčiluješ, bublá ve mě vztek a jestli toho nenecháš, asi se neovládnu..." Většinou to stačí, nechá toho, protože ví, že by to nestálo za to. ovšem, je jí 10. Za 4-5 let si možná to vytáčení bdue užívat ~2~
 kajkule+2 kousky 


Re: dela u jidla skopiciny, asi nema hlad 

(16.6.2009 18:04:09)
Jíťo- bezbranné dítě, jo? ~t~ tak to teda nevím ,a le já myslím, že občas jsou dobří vyděrači a pěkní pacholci ~t~ bezbranné je možná tak mimino~l~ taky občas vybuchnu,jj, naštve mě to a mrzí, ale asi je to přirozené, jinak bychom zešílely~Rv nemylsím si, že jsem špatná matka a měla bych vyhledat psychouše~;)
 kajkule+2 kousky 


Re: dela u jidla skopiciny, asi nema hlad 

(16.6.2009 18:08:09)
mě zas leze šleně na nervy věta typu: mamí koko~n~~n~~n~ jak nedám řveme a vysvětlit si nenechá vůbec nic, jediné co zabírá je, nechat chvíli brečet a po chvíli malou vzít na ruce a říct ji , že to nesmí pořád papat a zabavím ji a je klid. Ona by nejradši koko 40 krát denně~a~
 Jíťa 
  • 

Re: dela u jidla skopiciny, asi nema hlad 

(16.6.2009 18:10:03)
A taky tvoje děti ty tvoje výbuchy kopírují??? Alespoň autorce tohle dělá starosti.
 amy 
  • 

Re: dela u jidla skopiciny, asi nema hlad 

(16.6.2009 18:22:47)
Bezbranné není ani miminko, nebo aspoň náš syn nebyl, plínkou od ho**n vymaloval zeď u postýlky, pokud blinkal, tak zásadně opět na zeď
 1.3Magráta13 


Re: dela u jidla skopiciny, asi nema hlad 

(16.6.2009 19:10:26)
Myslím, že děti ty výbuchy kopírovat nebudou. Já prostě nesouhlasím s tím, že děti jsou malí dospělí a tak by se s nima mělo jednat. děti jsou děti, a je to tak dobře. Mnohé nás naučí, mnohé berou jinak než my, naštěstí.
I to přirovnání "Jak by vám bylo, kdyby vám dal šéf na zadek, za špatnou práci" je podle mě pitomost. Je to stejné, jako bych potrestala batole snížením osobního ohodnocení ~j~ Taky každé dítě je jiné a co platí na jedno, nemusí platit na jiné.
V zásadě jsem pro jít na ně nejdřív po dobrém, oklikou či fíglem....a když se to nedaří, tak malinko přitvrdit. Dle mého jsou děti hodně chytré, někdy až vychytralé a velmi brzy zjistí, co si ke komu mohou dovolit. Jde o to stanovit si hranice a hlavně si je udržet.
 hopkirk71 


Re: dela u jidla skopiciny, asi nema hla 

(17.6.2009 12:42:42)
Vřele souhlasím!!! Konečně někdo, komu došlo, že článek nebyl o jídle, ale o chování a reakcích. Vybouchnout je přirozené, děti se s tím musí naučit vyrovnat, my se koneckonců taky musíme vyrovnat s jejich reakcemi. Na každého platí něco jiného a co víc, i v každé situaci něco jiného a co se osvědčilo ve stejné situaci včera, nemusí se osvědčit dnes. ALe o tom to přeci je?! Výchova a vlastně celý život je proces hledání, tak zkoušejme, sbírejme zkušenosti, třeba se nám někdy něco bude hodit. Děti potřebjí hranice a vedení víc než my a jak by se nám někdy hodilo, kdyby nám někdo říkal co máme dělat~R^
A protože předpokládám, že kdo tento článek i diskusi čte, tak ho téma zajímá, tak přeji všem hodně štěstí při řešení jakýchkoliv všedních i nevšedcních situací.
 monikapok1 


Mě se osvědčilo, 

(16.6.2009 19:42:46)
třeba právě u jídla - řekla jsem, že asi nemá hlad a tak jídlo schovám. Jídlo jsem dala do mikrovlnky, dítě ze stoličky a poslala ho si hrát. Pak jsem to zkusila třeba za hodinu, nebo i dýl (pravda - když pak syn jídlo odmítal v období vzdoru, bylo kolikrát kapku oschlé - protože to trvalo déle, než si dal říct :) ), většinou to snědl. Sice zkoušel dyndat sladkosti, ale měli jsme pravidlo, že ty jsou až po jídle, nikdy ne před. Takže i snědl hlavní jídlo, aby mohl mlsat.
Jinak my doma musíme mít přesné pravidla a důsledky za porušení pravidel, protože můj starší syn na křik nikdy nereagoval. Prostě vypnul poslouchání a jen koukal mimo, tak proč si ničit hlasivky :) Jinak co uměl číst, pravidla jsem sepsala a pověsila nad skříň, aby nedocházelo k situacím typu - já nevím co mám teď dělat (můj chlapeček má úžasnou schopnost mluvit a mluvit....)
Co se týká jídla, tak jsem nesnášela, když se v tom rýpal (vařím jen to co jí a nikdy jsem ho nenutila jíst, co nemá opravdu rád), nebo říkal fuj. Za to měl, když chodil do školy, odchod od stolu a do dalšího následujícího jídla (jakéhokoliv z pěti denních), jsem mu prostě nedala nic! Občas jsme se s manželem pak nasmáli, když nám líčil, že asi teda umře hlady. Vždycky jsem mu říkala, že hlady by umřel až po pár týdnech :) Museli jsme to tak dělat, protože to jeho stravování, to byl od mala tedy zážitek. Ale při těchto pravidlech to šlo tak nějak udržovat ve snesitelných mezích, jinak by se cpal místo jídla sladkostma a k pití nejraději colu :)
 Stáňa a dva kluci 


Chce to změnu postoje 

(16.6.2009 20:32:42)
Už to sice bylo řečeno, ale podle mého ti až moc na jídle a stolování záleží. Čím víc je pro nás něco důležité a lpíme na tom, tím víc se děti brání. Vycítí to a nevědomě tě vytáčejí. Syn už se dobře "zacyklil" a scénky už si hezky zafixoval. Jeden čas to Matýsek taky zkoušel, pokaždé byla před jídlem scénka, že on teď nemá hlad, že nebude jíst. Odbourala jsem časté polívky, které on nemusí a přestala jsem ho tlačit do svých představ o dokonalém stolování, přestala jsem některé věci řešit, je to o změně tvého postoje. A je klid.

Pravidla máme, nejí se sladké před obědem, snažím se, aby jedli aspoň trochu hladoví, neodbíhá se od stolu, nenutím všechno dojídat.

Kluci nejsou žádní extra jedlíci, že by se třásli na jídlo, ale ani nejsou problémoví. Takže když vidím, že začínají třeba lumpačit, tak podám knížku říkadel a čtu jim, nebo si něco vyprávíme. Mladší si dost často s jídlem hraje, ale když je to v normě, tak ho nechám. Pokud třeba stříká okolo, tak si to jednak utře, jednak odebírám talíř a krmím ho sama.
 Míša, Filípek 2 roky 
  • 

Nervy někdy ujedou 

(16.6.2009 21:45:22)
Řeknu ti jedno - fakt se mi ulevilo, že v tom nejsem sama! Mám téměř dvouletého synka a zlobí tedy úplně hrozně. Všechno vezme, rozbije, zničí, vyleje, rozsype, prostě hrůza. Nemůže být 5 minut bez dozoru, protože by byl schopen vyhodit dům do vzduchu. A co dělá u oběda?! No tak to ani nejde popsat, to se musí vidět! Nejlepší zábava je například lovit v omáčce kousky masa a zkoušet, kam nejdál je dohodí. Dnes bylo rizoto - rýži máme až v posteli a to rozhodně nepřeháním. Jsou dny, kdy už je toho na mně opravdu ale opravdu moc a to pak tedy vidím rudě. Nějaký pohlavek, nebo plácnutí přes zadek, to u mně moc nehledejte, ale křik, ba přímo řev! To pak křičím jak smyslů zbavená a nemůžu se uklidnit, nějaké hrubší zacházení také není vyjímkou. Ale pak se cítím ještě hůř, je mi to strašně líto, když vidím, jak synek vyděšeně kouká nebo pláče. Pak bych nafackovala sama sobě, mám výčitky, že jsem špatná matka, že u maminky má být pohlazení a ne křik a hrubiánské chování. Několikrát jsem si i pobrečela, hlavně večer, když už malý spinká a je tááák nevinný...
 Hanka 75 


Re: Nervy někdy ujedou 

(16.6.2009 21:55:09)
Míšo, já bych se za synka přimluvila. Musí toho být na něho moc, tvůj křik a pak jste asi nějak zacykleni, ty i on. Ale on to nezmění, to máš v moci ty, je fakt nevinný a bezbranný. Zkus reagovat jinak než jsi zvyklá, a stanovit jasné hranice, toto ne, třeba když bude vyhaovat maso z omáčky, tak jde od stolu a k jídlu dostane jen suchý chlebíček... a tak to bude vždycky, bez tvého rozčilování. Uklízet po večeři v posteli, maso pod stolem... to se nedivím, že je toho na tebe moc. Udělej to takhle i za cenu, že nějakou dobu nebude mít plnohodnotou stravu... ted je priorita, abys neuklízela rizoto z postele :-) a on měl mámu co nekřičí :-))
 Míša, Filípek 2 roky 
  • 

Re: Nervy někdy ujedou 

(16.6.2009 22:10:34)
Hanko, ale neboj, toto není u nás na denním pořádku. Synek není žádný psychicky týraný chudáček, co na něj máma jen řve. Myslím, že máme docela pohodovou domácnost, s manželem jsme v pohodě, nehádáme se, žádné dusno a podobně. Ale někdy synek prostě jen fakt hodně zlobí, jak to děti dělají - a když se to pak za celý den nastřádá, pohár trpělivosti už fakt přeteče a já vybuchnu. Možná je to i tím, že manžel hodně pracuje a syna mám na starosti v podstatě celý den jen já, takže nemám absolutně žádný volný čas sama pro sebe a někdy je toho na mně fak moc. Ale jak to tady čtu, tak to zná jistě každá máma nikdo nemůže být pořád jen milý a usměvavý na své dětičky, někdy to prostě musí ven. Ale mrzí mně to pak hodně, to jo.
 Hanka 
  • 

Re: Nervy někdy ujedou 

(16.6.2009 22:10:21)
Míšo,

někteří dvouleťáci jsou živly a taky jsou to průzkumníci, zároveň napáchají část škod neúmyslně.

Takže některé náměty:

1. předcházet neúmyslným škodám, jak jen to jde - věci co může vylít, ukládat mimo dosah, snažit se, aby v dosahu zůstalo co nejméně choulostivých věcí - my kvůli psovi třeba otočili o 90 stupňů kliky od špajzu a od bytu, pak je neuměl otevřít, a pak jsme zjistili, že děti to taky hned nezvládly - i to byla pomoc.

2. nabízet neškodné věci, nechávat je k dispozici (třeba i nenápadně) - hrnce, pokličky...

3. Chodit hodně ven, bude hezky a dítě na pískovišti či v parku ti nelikviduje domácnost, odrážedla a podobně jsou skvělými vybíječi energie. Taky lavor s vodou na cákání a přelévání na (bezpečném) balkóně či na zahradě je malý zázrak (ačkoliv je třeba mít pravidla typu: přeneseš a vyliješ vodu uvnitř bytu na koberec - lavor se vylije a konec zábavy).

4. režim - pravidelnost při ukládání a jídle některým dětem pomáhá, občas děti řádí z přetažení.

5. U vybraných činností (třeba to jídlo) stanovit pravidla a držet je: třeba že kdo hází jídlem, jde od stolu a dostane až další jídlo.

6. Být důsledná tam, kde ti to za to stojí, ale zase nelinkovat všechno, to byste se oba záhy zbláznili :-)

Hodně štěstí a pevné nervy!
 Míša, Filípek 2 roky 
  • 

Re: Nervy někdy ujedou 

(16.6.2009 22:18:44)
Hanko, to co radíš všechno děláme - pravidelné jídlo, spánek, každý den je stejný, dodržujeme režim a myslím, že to tak má být. Ale s tím jídlem - když mu řeknu, žádné jídlo nebude - je mu to jedno! Už takhle je velmi hubený, jí jak vrabeček a co sní, tak zase vylítá, nevím kde tu energii bere!

Náš byt = holobyt. Právě že nikde nic není, co by mohl provést, ale zase něco v bytě mít musíme a ty děti jsou ďáblové :-))

A že venku nic neudělá? Chacha! Včera hodil klíče od auta do sudu na vodu, plnou lopatičku písku do čerstvě vysáteho auta... pak jsme byli na návštěvě u babičky, otevřela jsem okno, abych se podívala kdo zvoní a za těch pár vteřin stačil vyhodit z okna chňapku a nakousaný rohlík :-D Já už se tomu směju, všichni kdo nás znají tvrdí, že takové číslo ještě neviděli. Mámmyslím dost trpělivosti, jsem poměrně klidný člověk, ale někdy je toho na jednoho dospělého fakt moc. a to plánujeme v nejbližší době druhé dítě :-D

Ta jsi nějaká odbornice, psycholožka, nebo tak?
 Hanka 
  • 

Re: Nervy někdy ujedou 

(16.6.2009 22:38:21)
Ahoj Míšo,

psycholožka nejsem, ale máme jednu v rodině a vyslechla jsem spoustu rad mnohokrát. Naštěstí ne na mé děti - já mám vcelku pohodové holčičky, i když ta starší se vztekala sice relativně málokdy, ale o to důkladněji :-) - naší rodinnou nebožačkou je sestra se dvěma živlíky.

Pak máš ještě možnost dělat víc pro sebe, nechat svého ďáblíka hlídat a jít relaxovat, nejlépe pravidelně.

Kámoška má holčičku s pořádnou LMD; zatímco moje stejně staré dítě si ve dvou letech půl hodiny soustředěně malovalo, její nevydrželo u ničeho dýl než minutu; později chodila s dcerou k dětské psycholožce. Moc jí (dceři) ta psycholožka nepomohla, ale kámoška říkala, že se nemůže nabažit pocitu, že někdo chápe, jaká její dcera je, podporuje ji a tím jí (tedy kámošce) pomáhá přežít :-)

Tak tedy, my tě taky chápeme, přežij!

(klíče v sudu nezávidím, ale na písek v autě jsem flegma :-) )
 Míša, Filípek 2 roky 
  • 

Re: Nervy někdy ujedou 

(16.6.2009 22:54:27)
No tak to je přesně můj milovaný syn - všechno ho baví dvě minuty! Já ani nevím, jak si s ním hrát - prohlížet knížky ho nebaví, to mi ukáže pejska, pipí a už ho to neba, kostky si chc e stavět sám, jak ji vezmu do ruky já, hned mi jí bere a křičí : ,,TY TY" ( to znamená JÁ) To samé s pastelkami, jak se hrnu, že mu něco namaluji, pastelky mi sebere a chce malovat sám. Nejvíc se mu líbí dělat různé blbiny, válet se v posteli a po zemi, lochtat se. Ale vyloženě si hrát, to fakt nevím jak, nic ho nebaví, co se dělá běžně s dětmi.

Jo - bylo by fajn dát ho hlídat a jít relaxovat! Ale kým? Tatínek v práci, babičky pracující. Celý den ho mám na krku já, jinak to nejde. Ale mně to nevadí, stejně bych bez něj nevydržela. I když někdy člověk potřebuje vypnout, aspoň, že ty večery mám sama pro sebe a pro manžela :-)

Jsem ráda, že mně snad někdo chápe a pevně věřím, že druhé dítě bude klidná holčička!
 Hanka 75 


Re: Nervy někdy ujedou 

(17.6.2009 9:10:53)
ahoj, nerada bych, aby to vyznělo, že tě nechápu, máš to určitě náročné. asi bych na tvém místě chvilku počkala s druhým dítětem, můžeš mít rizhikové těhotenství a jestli si dobře představuju tvého synka, tak ho kolikrát musíš zvedat a fyzi. usměrňovat, jako zadržet, podržet apod. nebo ne ? a také - nechci strašit, můžeš mít dva takové valibuky :-) já jsem zvědavá co se vyklube s našich klučíků, jeden je (trochu) také takový, stále s sebou šije, druhý si prohlíží hačky, ten první s nimi bouchá.. uvidíme :-)
některé děti jsou opravdu živé, kamarádky 1,5 letý klučík během minuty prošmejdil celý pokoj, jiná návštěva 6-letý živý chlapeček (moje maminka ho hlídala) totéž, ale s tím rozdílem, že jako větší už zvládl a prohlédl kuchynské skrínky a pomalu vlezl i do klece pro králíka, není zlobivý, jen hrozně moc živý... tak hezký den
 Mili+2 


Re: Nervy někdy ujedou 

(18.6.2009 0:04:04)
Taky bych myslela pockat. Vim jak bylo me kdyz dcera do dvou let skoro nespala, celou noc dokazala prorvat, budila se kazdou hodinu, a ja si kolikrat pomyslela ze mit jeste jeste jedno mimino, tak snad jedno dite vyhodim z okna.
 Hanka 75 


Re: Nervy někdy ujedou 

(18.6.2009 19:40:04)
ještě že mám hodná dvojčata, i tak je to děsný záhul. vždycky jsem si říkala, co budu dělat, když mi budou oba současně brečet.. děsný
 Míša, Filípek 2 roky 
  • 

Re: Nervy někdy ujedou 

(18.6.2009 22:30:46)
Holky, ale já už čekat nechci. Ono to není zase tak hrozný, já si nestěžuju - Filípek je naše vytoužené a vymodlené dítě a já ho miluju nadevše, i když mi dá někdy zabrat. A cítím, že už nadešel ten správný čas pořídit mu sourozence. Většina maminek se tu vyjádřila, že to co popisuje autorka důvěrně znají, tak nějak nechápu, proč se zrovna kolem mého příspěvku strhla takováto diskuze? Já myslím, že tohle znají všechny, ale opravdu maminky, dřív nebo později. Tak nebudu kvůli tomu, že je první živější, odkládat druhé na neurčito.
 Hanka 75 


Re: Nervy někdy ujedou 

(17.6.2009 9:03:48)
děti s LMD to je opravdu náročné, když se dítě nedokáže soustředit více jak minutu. neumím si představit jak bych to sama dlouhodobě zvládala. a ony i jiné děti jsou náročné, o tom žádná, takže také držím palce
ale jinak to mám stejně, písek v autě... mě tyhle věci nikdy moc nevadili a ted to tím spíš neřeším. Kočárek není vypulírovaný, je zamatlaný od křupinek, přes zamatlanou matraci přetahuju plínku a neperu ji každý den. potkat někoho, když je plínka odhrnutá tak mne možná i pomluví, ale já na to peču :-) hlavně, že jsme venku a já se nehoním.. máme dvojčata tak s energií se fakt musí šetřit na podstatné věci :-)
 Hanka 75 


Re: Nervy někdy ujedou 

(17.6.2009 8:59:07)
díky za tipy, nás tohle ještě čeká. něco bych měla sama obdobné, pokličky a vařečky nabízím už ted (8-měsíční dvojčata) a vůbec něco nového z domácnosti, cokoli - hračk yuž jsou okoukané a zabaví je to moc :-) vím, že dětem stačí kolikrát blbost, nebo změna místnosti, kde se roztáhne deka
hlavní je ale fakt, rozhodnout co je podstatné a tam být důsledná a co jsou blbosti.
k těm klikám, dá se to i jednodušeji prostě zamykat na klíč - tam kde nehrozí, že se později zamkne samo dítě :-) pro mne jednou mamka lezla světlíkem na WC :-))
 Hanka 
  • 

Re: Nervy někdy ujedou 

(17.6.2009 10:13:03)
Pro mě byla lepším řešením "prostoru, kam nechci děti pustit" otočená klika než klíče, protože moje holčičky byly na klíče fakt vysazené a byly ochotné šplhat po čemkoliv, aby se ke klíčům dostaly a mohly je někam založit nebo zalomit v zámku :-) . Kliky máme staré, kovové a jdou ztuha, takže ve svislé poloze byly pro mé drobky nepřekonatelnou překážkou až do věku relativního rozumu.
 hopkirk71 


Re: Nervy někdy ujedou 

(17.6.2009 13:05:24)
Díky za tip, klíčem se to u nás taky nevyřeší, protože by ho někdo musel v tom zámku otočit, pak vyndat, pak někam schovat tak, aby ho ostatní našli a pak ho ještě najít. Představa, že to někdo z členů naší početné rodiny dělá, je dost utopická. Mrňous (20 měs) si zatím otevře dveře jen vyjímečně, ale brzy nás to taky čeká a starší sourozenci ho nevidí rádi ve svých školních aktovkách.~o~ Jinak u těch starších jsme to neřešili, byt byl uzpůsobený jejich potřebám, a nic moc rozbít nemohli. Navíc starší syn byl úplný beránek, vydržel a vydrží si hrát hodiny s jednou hračkou, dceru jsme měli čas a chuť hlídat na každém kroku, takže nám teď ten ďáblík trochu motá hlavu~g~
 Míša, Filípek 2 roky 
  • 

Re: Nervy někdy ujedou 

(17.6.2009 22:51:54)
Jsou to radosti s těma pokladama, co? Ale co, každé dítě je jiné, synek také není zlobivý, spíš opravdu hodně živý.
A zamykat dveře už jsme také zkoušeli - to se neujalo - neustále hledat klíč, když potřebuju do nějaké místnosti, to se nedá. Proto mám raději uzpůsobený byt, aby nemohl nic provést, teda aspoň nic hrozného. Tedy - nejde ani tak o to, že něco rozbije, ale aby se nestalo nic jemu. Ale on je jak splašenej, člověk ho musí pořád hlídat.

Na druhou stranu - s druhým dítětem čekat nechci, už po něm vyloženě toužím. Nejsem já sebevrah? :-)) :-)) :-)) Třeba si budou hrát spolu a bude klid. Asi naivita :-)
 Kalamity YANKA 


Re: Nervy někdy ujedou 

(19.6.2009 0:16:30)
JE TÁÁÁÁK NEVINÝ, ZATÍMCO TY SI PLÁČEŠ A Z KALHOT SLOUPÁVÁŠ ROZSEDLÉ RIZOTO...KNEDLÍK, BRAMBORU?...~t~

MÁM TO PODOBNĚ. S JÍDLEM SICE NE, ALE CELKOVÉ OBDOBÍ VZDORU.


DŮLEŽITÉ JE SI TAKY UVĚDOMOVAT, ŽE OŠKLIVÍ JSME NA SVÉ MILÁČKY NEBYLI PŘECE JEN TAK PRO NIC ZA NIC, ŽE JO A ŽE NA TOM NESOU SVŮJ PODÍL VINY.

(JIM JE TO JEDNO, ALE RODIČŮM SE S TÍMHLE UVĚDOMOVÁNÍM SI TY SITUACE VÝČITKŮ SVĚDOMÍ LÍP ZVLÁDAJ~;))

 Lusika 
  • 

vztekání mámy 

(20.6.2009 21:35:44)
Ahoj,

musím říci, že je to jako od nás. Začalo to ve dvou letech Lucinky. Její i mé vztekání se dost prohloubilo. Přičítala jsem to těhotenské únavě a teď "kojící" únavě:-). Najednou nemám trpělivost na rozdávání a dost mě to drtí.

Snížit vztek dítěte je jedna věc, vztek mámy je věc druhá.
Radit ti více spánku, odpočinku a času bez dětí je asi marné:-).

Není špatné to počítání do tří nebo se párkrát nadechnout a zvážit, co je vlastně podstatou problému a zda je to vůbec přímo pro tebe důležité. Občas mi během tří nádechů dojde, že vlastně o nic nejde a zareaguji úplně klidně a dítě se často ani nerozvzteká. Ani když nedosáhne svého:-).

Občas si zaměňuji důslednost s pocitem, že máma musí mít přeci pravdu..

Vypozorovala jsem u sebe zvýšenou nervozitu, když nemohu poskytnou včas dostatečnou péči miminku - nakojit, uspat. I když si to uvědomuji, je těžké to ovládnout a nepouštět to na tu starší.

Je to těžké, ale normální:-). MOžná jsme na sebe až moc přísné. Lusika
 Petrajda 


My podobně 

(17.6.2009 0:03:58)
Tak my jsme na tom hodně podobně, mám tak děti 3,5 a k tomu ještě jedno malé. Ale chci Tě potěšit, poslední dobou se to dost zlepšilo. U nás se tedy nejedná o problémy s jídlem, obě děti naštěstí jedí perfektně, a to přesto, že jíme skoro neslaná jídla (mladší úplně bez soli), ale pro jistotu vždycky nandávám míň a pak přidám. A tím, že většinou jí dobře, neřeším, když jíst nechtějí.

Ale dělají zas jiné naschvály, prostě zkouší, kde jsou ty meze. Ale chci Tě trochu uklidnit. Dřív, když nezabírala kloudně jiná motivace než okamžitá odezva (plácnutí), kolikrát nic jiného nezbývalo. A cítila jsem se úplně stejně jako Ty. Celkem se mi ještě osvědčilo místo plácnutí "posílání na hanbu", je to trest, protože je tam prostě nuda. U nás je to koupelna, odkud jsem z dosažitelné vzdálenosti odklidila všechny potenciálně zábavné věci. A obě strany mají šanci vychladnout a jít normálně dál.

V současné době už to skoro nemusíme používat, stačí vyhrozit, popř. připomenout, že "pokud toho nenecháš, tak ... Pokud chci naopak něco popohnat, taky dávám šanci v podobě počítání "Počítám do tří, a jestli to neuděláš, ..."

Hodně se mi taky osvědčilo jasně říct, co bude dál "teď si zahrajeme pexeso, pak si sundáš tepláčky a vezmeš kalhoty a pak...", popř. se ujistit, že ví, že až dohrajeme, musí to a to. Zkrátka aby se nemohl cítit ukřivděně, že nevěděl.

Ale stejně to zkouší a někdy je to na zabití, jen je to mnohem lepší než zhruba v těch 2,5 až 3 letech. To mi připadal takřka neovladatelný a jakékoli domlouvání nebo tresty spíš jen pro to, abych si nepřipadala, že roste jak dříví v lese. Teď se mi zdá, že teď v tom 3,5 roce mnohem víc chápe, proč co chci, a víc chápe i následky, a že ta domluva je mnohem lepší. Tak vydržet, hodně nervů, trpělivosti a důslednosti a taky pokud možno nějaký čas na sebe bez dětí:-) Jo, a fakt myslím, že rodiče mají nárok občas vypěnit.
 Petrajda 


Re: My podobně 

(17.6.2009 22:27:43)
Tak to nás třeba teprve čeká:-) Ale u nás to taky ještě není žádný vzor ctnosti, jen je to lepší než dřív. I když - je fakt, že teď taky spíš pozoruju, že si jakýkoli trest (to plácnutí, nebo odmítnutí něčeho, nebo poslání na hanbu) víc bere. Že mu víc vadí, že jsme dospěli až tak daleko. O to víc se snažím varovat předem, odpočítávat a tak a naštěstí se taky tomu dá častěji předejít.

Jen jsem doufala, že už to bude pořád jen lepší:-)
 Natascha 


Re: Natascho 

(17.6.2009 10:16:03)
Danielo, nepřinutíme, to na ni nefunguje. Neustále nabízíme a hlídáme přísun živin, dáváme vitamíny, hodně ovoce, to má naštěstí ráda...
A nečekám tady rady, chodíme k odborníkům.
 lucyová (kluci 07/2006 + 05/2008) 
  • 

Díky za příspěvky 

(17.6.2009 22:58:03)
Děkuju všem za tipy, rady, povzbuzení... :-)
Na to odstavení od stolu jsem pomýšlela (prosazoval to tatínek hned od začátku), ale neměla jsem odvahu, protože máme neteřinku nejedlíka (takového toho fakt extrémního, jak tu někteří popisujete) a měla jsem strach, abychom nedopadli podobně. Ale jak to tak čtu, nejedlíci jsou takoví asi odjakživa a když máme normálního jedlíka, za pokus to asi stojí :-)
Počítání do tří taky neznáme - dnes jsem to zkusila a malý poprvé se zájmem čekal, co bude, až dopočítám (i když jsem mu to před tím vysvětlila). Podruhé už nečekal a konal. Uvidíme, jak dlouho to vydrží :-). Zatím vždycky změna techniky vyjednávání chvíli zabírala (např. když jsem po nějakém období rozčilených reakcí začala jednat klidně, tak asi týden to dokonale zabíralo, pak si asi nějak zvykl a dostali jsme se do situace, kterou jsem popisovala v článku).
A nakonec mě zaujala rada ignorovat divadýlko. To jsem sice taky zkoušela už dříve, ale asi to nemohlo fungovat bez kombinace s odstavením od stolu. (Ignoruju, ignoruju, ale periferně vidím, jak jídlo lítá... a nervy jsou na pochodu. Takhle můžu ignorovat a pak event. bez nervů vzít od stolu :-))
Každopádně mám teď zase sílu jít dál (nejvíc mě dere bezradnost :-)), takže ještě jednou dík! :-)

Jinak pro vyvrácení spekulací - synek si umí říct, co mu nechutná a já mu to ani v nejmenším nenutím (zastávám názor, že co člověku nechutná, to tělo nechce). Když máme něco nového a jemu to nechutná, prostě to odstavím a dám mu něco jiného (nové jídlo vžycky zkouším s nějakým záložním :-)). Navíc to umí říct slušně (někdy až omluvně, kolikrát vkládá naděje do nového jídla a pak je sám zklamán, že to není taková dobrota, jak mamka líčíla :-)). Takže rozdíl mezi vymýšlením si a vážným důvodem je u nás opravdu dost patrný.

A nakonec ad výchovný přístup nechat děti vše vyzkoušet: s tím se neztotožňuju. Vím, že je to jeden ze současných směrů, ale mně nesedí, považuju to za přetěžování dítěte. Už i tak se musí učit šílenou spoustu věcí o tom, jak vše kolem funguje, a připadá mi logičtější a efektivnější ho vést, než ho v tom nechat plácat, ať si na to přijde samo. I já sama, když něco nevím, tak se zeptám a stojí mě to daleko méně energie, než vynalézat věci již vynalezené (a ušetřenou energii můžu s výhodou investovat do jiných činností. Dítě třeba do hry). Výchova k samostatnosti a umění se rozhodovat je určitě důležitá, ať nevychováváme ovce, žejo, ale myslím, že ve 3 letech je na to ještě poněkud brzy...
 Jíťa 
  • 

Re: Díky za příspěvky 

(19.6.2009 7:50:12)
Mám pocit, že reaguješ na moje příspěvky, protože se toho všeho většinou týkaly.

Ad výchova k samostatnosti:
Jenom doplním, že to nemusí být přetěžování. Vychovávám svoje děti normálně. Nemusí objevovat již objevené. Jde spíš o to, že pokud se zasekne a nechce si dát poradit, tak mi to nestojí za nervy a nechám je vyzkoušet si to po svém (až na pár vyjímek kdy by si mohli skutečně ublížit, něco rozbít, někoho cizího obtěžovat apod.)
Např. Když nechce v zimě obléknout bundu, tak místo scén, nechám dítě v tričku a bundu vezmu sebou. Po ujití pár metrů si bundu rád oblékne a obejde se to bez kraválu a nervů. (akorát bych se v takových případech zdržela komentáře: "Já jsem ti to říkala" - kdyby tohle řekl někdo mě, tak bych radši zmrzla)
 sovice 


Re: Díky za příspěvky 

(19.6.2009 9:11:10)
Jíťo,

vidíš, a já bych to tak s tou bundou udělala jednou, víckrát ne, protože moje děti dokonale využívaly mezer a možností a já bych s přístupem "vezmu to, až mu bude zima později" za pár dní nosila ven boty, čepici, bundu, šálu, rukavice (a v létě bych pravděpodobně tahala svetříky a tak...) pravidelně :-)
 Lusika 
  • 

Re: Díky za příspěvky 

(25.6.2009 14:53:56)
U ignorace divadélka je důležité mluvit (tedy u nás), třeba vyprávět, co jsme dělali, nebo co dělat budeme. Ale na to musíš mít v pořádku své nervy:-)). Ale teď už vím, že se vyplatí se vzchopit a překonat svůj vztek. Pokud se to nepodaří, "pinkáte" si vztek navzájem zpět... Když mám "dobrý" den já, má ho i dcera. Když je s námi déle manžel-nervák, máme špatný den všichni.

Lusika
 Daniela, Jeníček (5,5) 
  • 

To se stane ... 

(18.6.2009 12:19:27)
Našemu Honzíkovi je už 5,5 roku, ale také mě dokáže vytočit tak, že se mi zatmí před očima. Zrovna před týdem: Mazala jsem ho pokoupání, prováděl všejijaké své fórky: kroucení, vrtání se prdelce a pak v nose. Plácla jsem ho přes ruku, že tohle se nedělá. Pak celý večer ukazoval ručičku tátovi, jaké má bebíčko, že jsem ho plácla. Nic tam pochopitelně nebylo vidět. Jesli tohle bude ještě barvitěji vyprávět ve školce, už jen čekám, kdy u nás zazvoní sociálka ...
 luca 
  • 

relax 

(20.6.2009 0:47:33)
Znám to, když bylo první dceří 5 a druhé asi 2,5 už jsem cítila, že to není jak by mělo. Často jsem vybuchla, byla často otrávená atd. a cítila jsem, že si to dcerky nezaslouží, bylo to takové běžné zlobení, období vzdoru (ale nebila jsem je ani nebyla sprostá). Začala jsem pracovat na půl úvazek a změnilo se to myslím dost výrazně. jsem v klidu. Takže myslím, že nemá cenu se snažit ovládat se, ale zkusit si vydobýt čas na sebe, nějaký zájem. Vím, někdy to nejde, nemá každý možnost, tak přeju, ať u vás to jde. Fakt mám zkušenost, že snaha o sebeovládání vede akorát k tomu, že vybuchneu později a o to víc.
 luca 
  • 

Re: relax 

(20.6.2009 0:54:06)
čtu odpovědi a hodně ti tady radí o výchově. Já to pochopila spíš, že řešís svoje nervy než to, že by dítko bylo nezvladatelné. u 3 letých je to nimrání v jídle docela běžné a ty minikapičky na stole - obě dcerky v tom věku na to byly háklivé, tak asi to patří k tomu věku. A nejen to, další věci - minikapička na oblečení, ruce nedokonale utřené atd...
 Eva. 


Obdiv 

(21.6.2009 21:51:02)
Máš můj obdiv, že se ti to podařilo až ve třech letech :) Jsme jen lidé! (A k tomu třeba nevyspalí, unavení atd.....) My měli hrozné problémy s chlapečkem kolem 2,5 let. Překonali jsme to díky knize Jak mluvit s dětmi, aby nás poslouchaly. Moc nám pomohla. Výhrůžky a plácání na zadek vedou do slepé uličky, rychle od toho upusť! (Jenže ve vzteku člověk stejně jedná jinak než by chtěl...) Dnes jsem taky na malého zařvala: nech toho, nebo už ti nasekám. začal plakat a utíkal se přede mnou schovat. Uvědomila jsem si, že to bylo zbytečné, přehnané, hnusné...bylo mi do pláče. Nechci, aby se mě mé dítě bálo. Přečti si tu knihu, stojí to za to.
 anajs 


zmena pozornosti/cinnosti 

(22.6.2009 8:06:27)
Zni to asi divne, ale jakmile zacnou deti delat neco, co by nemely, rychle je potreba vymyslet zmenu a provest okamzite, napr. u jidla: zacne si hrat nebo do toho rypat, tak se to okamzite sklidi a jde se ven/cist/hrat si apod. Deti hlady neumrou, o to bych se urcite nebala:)
 Elefantka,1beruška a 2broučci 


hra na "zlobivého kluka" 

(22.6.2009 8:54:13)
...mám chlapečka, teď mu je 5 a půl, ale asi ve třech letech začal zkoušet "kolik toho vydržím" , na všechno byla jeho odpověď "NE!!!" vytáčel mě, že jsem vztek cítila až v konečcích vlasů, jednoho dne mě napadla skvělá věc, hrajeme hru na "Zlobivého kluka": např. dala jsem mu oblečení a řekla "Ne aby jsi se rychle oblíknul, máš to zakázené!" nebo "Dávám na stůl jídlo, ale v žádném případně ho nesmíš sníst!!!" ...takový fofr jste v životě neděli :o))))) jen je potřeba vysvětlit, kdy se hraje a kdy ne, protože jsou situace, kdy musí poslechnout např."Stůj jede auto!" apod. Ještě dodám, že se to musí říkat přísným hlasem, opravdu to funguje, dítě má pocit že neposlechlo a je spokojené a jednoho KRÁSNÉHO DNE poslechne a ani o tom neví :O))))))
PEVNÉ NERVY!!!! NEJSI V TOM SAMA, JE NÁS VÍC!!!!
 Iva, Viki (8/05), Áda (1/08) 


pro autorku 

(22.6.2009 12:12:29)
ahoj,

mám 4 letého raracha, který mě vytáčí bohužel velmi často. Jak někdo v diskusi psal, kvůli maličkostem. Jenže 100x nic udolalo vola, jak se říká. Nejčastěji se zasekává kvůli oblékání. Taky někdy nevím, jak na něj a ani jak na sebe, opravdu jsem na něj někdy zlá. Jenže po 4 letech nevyspání a hulajdění (dítko bylo nespavec a uřvanec, teď je to se spaním už lepší, ale hlučný je stále), už opravdu nevím, kde brát trpělivost.
Když jsem četla název tvého článku, jako bych slyšela sebe.
Nechci se tu moc rozepisovat, aby se do mě některé supermatky nezačaly navážet, ale jestli chceš, písni mi na mailíka a můžeme si vyměňovat zážitky. Mě moc pomohlo, když jsem se asi před rokem seznámila s dívčinou, která má o půlku roku staršího chalpečka, stejného raracha jako je ten můj. Je to "úleva" vidět, že nejen moje dítě řev a zlobí (snad to někdo nepochopí špatně.
Dlouhodobě řešíme chování k mladšímu sourozenci (17 měsíců), chystáme se kvůli tomu i k psychologovi.

Iva a dva loupežníci
 EvaBen 


Chápu www.murkaeva.blog.cz 

(22.6.2009 14:40:13)
Ahojky, nebudeme si lhát - někdy to jde,někdy ne. Tak to chodí.Kdo tvrdí,že ho dítě nevytočilo,prostě nemluví pravdu :-) Mů syn to umí dokonale, ovšem abych bouchla musí toho být špatně v daný okamžik víc než jeho vztekání a naschály. Zkrátka je to normální a nestyďte se za to. Jste prostě normální milující máma :-) , ale nervy máte jen jedny
Jukněte ke mě na blog,ať se odreagujete - zážitky s mími dětmi,občas pobaví nejen mě ale i okolí,ikdyž jsem v daný okamžik ječela jak siréna :-)))))
Krásný den všem a hlavy vzhůru :-)
 Dajenka, 1 dítko 


To znám 

(23.6.2009 13:01:10)
osvědčilo se mi po varování synka jednoduše poslat pryč od stolu. Když dělá blbiny s jídlem, nemá hlad. Pochopil celkem rychle.
Funguje nám i "stůj a přemýšlej". Postavíme dítko do prázdného rohu a vysvětlíme, že tam stojí aby si přebral, proč se zlobíme a abychom si to vysvětlili. Zpočátku jsme ho tam museli "mechanicky" přidržet teď už ví a zůstane tam sám. Pustíme ho, až je jasné, že si uvědomil, co se stalo a chce se dohodnout. Když to funguje doma, dá se to pak použít i venku.
Měli jsme trochu problém nevyhrožovat něčím, co nemyslíme vážně a vůbec, nevyhrožovat, ale po varování to prostě udělat a obrnit se proti křiku. Pomáhá mi taky nejdříve fofrem zapřemýšlet, proč to po tom dítěti vlastně chci, jestli pro své pohodlí nebo mám dobrý důvod.

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.