Trvá to už nějaký měsíc, ale dnes poprvé jsem se nechala vytočit tak, že jsem na svého tříletého kloučka byla vyloženě hrubá a to čistě jen proto, abych si ulevila.
Rýpe se v polívce a háže ksichty. Snažím se ovládat, mluvit klidně, vést ho k správnému postupu, ale trvá to moc dlouho a cítím, jak mi v břiše bublá vztek. Výsledkem je polívka na zemi (omylem) a řvoucí dítě vedle ní (schválně). K tomu lepanec na zadek a pár slov, která se před dětmi neříkají.
Trvá to už nějaký měsíc, ale dnes poprvé jsem se nechala vytočit tak, že jsem na svého tříletého kloučka byla vyloženě hrubá a to čistě jen proto, abych si ulevila. A to ani nemám extrémně zlobivé dítě. Většinu času jsme v pohodě, ale jsou kritické chvilky. Jako to jídlo.
Rýpe se v něm, chvíli ječí, že mu ukápla mikroskopická kapka, kterou hned potřebuje utřít, pak zase prská či cáká lžící o to víc, čím víckrát mu opakuji, že takhle ne. Na jakýkoli můj pokus ho usměrnit (lhostejno zda diplomaticky nebo křikem) reaguje v lepším případě ignorací, v horším provokativním obličejem, za který by se nemusel stydět puberťák v nejlepších letech.
Trpělivost mi došla poměrně záhy, příliš jí bohužel neoplývám. Teď mi dochází i sebeovládání a hlavně fantazie, jak bych tyhle situace měla řešit. Efektivně a hlavně výchovně.
Mrzí mě, když se nechám vyprovokovat a chovám se tak, jak bych rozhodně nechtěla, aby se chovalo mé dítě. A ono už to i samozřejmě okouklo. Už zkouší na mladším bráškovi (případně rovnou na mně) scénky typu: „To se nedělá! Že ti naplácám!“ Je mi jasné, že jsem ve slepé uličce.
Znáte to? Překonali jste to? Jak na ně? A jak na sebe?:-)
Těhotenství |
Dítě |