| Marico | •
 |
(16.6.2009 12:49:12)
Naše malá princezna měla kolem 3,5roku takové období, že to bylo k nevydržení. Měli jsme doma půlroční miminko, a protože já i manžel považujeme Zdeňka Matějčka za jednoho z nejrozumnějších a nejlaskavějších odborníků na dětskou dušičku, dali jsme na rady z jeho knih. Všemožně jsme se snažili, abychom miminko neupřednostňovali, Majda (ta starší) měla vyždycky o program postaráno, buď se jí věnoval manžel, když já jsem zrovna nemohla, nebo jsme si děti střídali, aby neměla pocit, že sedí někde v koutě. Když někdo přišel a přinesl něco pro miminko, dostala vždycky něco i Majda, a tak dále. A stejně dělala občas naschvály, vztekala se, odmlouvala, zlobila a hlavně se začala až chorobně loudat. Se vším - s oblíkáním, s jídlem, doma i ve školce. Dokázala se patlat v rohlíku se šunkou tři čtvrtě hodiny, celý ho rozpatlat a nechat (ne že by jí nechutnal, prostě si jen hrála s jídlem, protože věděla, že se budu zlobit a tudíž jí budu věnovat o to víc pozornosti). Dost mi to vadilo, mockrát jsem ji na to upozorňovala, že se jídlo jí v klidu, ale nemůže se s ním camrat půl dne, že se dojídá a nepatlá... Jednou jsem jí dala k snídani chleba se šunkou a kakao a šla jsem přebalit maličkou. Když jsem se po deseti minutách vracela přes chodbu do kuchyně, u botníku jsem našla ležet kus šunky. V kuchyni bylo po stole i po zemi rozlité kakao a Majda nikde. Hledala jsem ji a zjistila jsem, že slečna je v pokojíčku a s příšerně špinavýma rukama si hraje se stavebnicí. Tehdy jsem si řekla, že tohle jí neprojde, i když je jí teprv 3,5. Zavolala jsem ji do chodby, ukázala jsem na šunku na zemi a zeptala jsem se ledově, co to je. "Šunčička", odpověděla mi vesele. "A ty si už nepamatuješ, že jídlo není na hraní? Ty máš tolik šunky, že ji házíš po zemi k botám?" zvyšovala jsem hlas a Majda pochopila, že je v maléru. Nařídila jsem jí, aby šunku vzala a sama ji odnesla do koše (věděla, že nerada vyhazuju jídlo, vždycky jsem říkala, když něco nedojedla, že nesnáším plýtvání jídlem - i když dostává přiměřené porce). Než se vrátila, uklidnila jsem se. Čekala, že dostane na zadek, ale nedostala. Jen jsem jí oznámila, že protože se k jídlu nechovala dobře, žádné už dneska nedostane (bylo devět hodin ráno a snídani nesnědla). A taky ne. Dostala pití, kolik chtěla (ovocný čaj, mléko, šťávu), ale jídlo žádné. Když jsme obědvali, řekla jsem jí, ať si jde rovnou lehnout a přemýšlí o tom, že jídla si musí vážit. To ještě byla samý vtip a legrace, že stejně nemá hladík a že polívku, co byla k obědu, stejně nemá ráda. K večeru začala obcházet ledničku. Nedostala nic. V sedm jsem dávala miminku kaši a Majda přišla a ptala se, co budeme mít k večeři my. "Ty nic!" oznámila jsem jí. Neřekla nic, jen pohodila hlavou a odešla. Začala jsem se bát, že nevyměkne a nebude to pro ni žádný trest. Prostřela jsem k večeři a Majdě jsem řekla, že si může jít s něčím pohrát, protože jídlo beztak není pro ni, když neví, co se s jídlem dělá a místo toho ho hází po zemi. Vydržela to až do půl devátý. Už byla uložená do postýlky, pohádka přečtená, dělala jsem, jako že nic, k trestu už jsem se nevracela. Uložila jsem ji a zhasla. Asi za dvacet minut přišla. "Maminko, já už nikdy nebudu házet jídlem!" "To jsem ráda. A teď jdi spát." "Maminko, já mám hlad!" (žádný "hladík" jako obvykle, když neví, co by samou rozcapeností do pusy dala). "To se nedá nic dělat." "Maminko, slibuju, že už to nikdy nikdy neudělám! Prosím tě, mohli byste mi dát s tatínkem nějaké jídlo?" a rozbrečela se. Ale už to nebyl ten vzdorovitý pláč. Už byla moc smutná a nedokázala hrát, že se nic neděje, protože hlad opravdu měla. Zeptala jsem se jí, jestli už si bude jídla vážit a jestli si bude pamatovat, že to není samosebou, že má pětkrát denně plný talíř. Slíbila mi to. Byla jsem moc ráda, že "vyměkla", protože já sama jsem z toho byla dost špatná, že nechávám vlastní dítě o hladu. Ale říkala jsem si, že jednou zažít je lepší než stokrát o tom mluvit. Manžel zahrál hodnýho a přimluvil se za ni. Dostala talíř kaše a snědla ji během deseti minut. A pamatuje si to. Dneska je jí 4,5. Problémy s jídlem nemá. Někdy jí hodně pomalu, ale sní všechno a v jídle se nenimrá, nepatlá, chová se slušně. Když to někdy vypadá, že by mohla zapomenout, vždycky jen řeknu: "vzpomeň si na šunku u botníku." A stačí to. A ještě něco. V ten den se taky přestala tak hrozně vztekat. Od té doby se s ní dá rozumně mluvit o všem. Jako by potřebovala po té dlouhé době, kdy jsme se snažili udělat, co jsme jí na očích viděli, taky ukázat, že všechno má svoje meze a že nemůže napínat struny do nekonečna. Závěrem chci říct, že netrestám svoje děti žádnými výjimečnými tresty. Nikam je nezavírám, nedělám, že s nimi nemluvím, snažím se být klidná a "čitelná". Nejsem moc trpělivá, takže radši upozorňuju nahlas předem: "začínám se zlobit, pozor, lítá tady jedna na zadek". Plácnu je výjimečně (víc toho o tom nablafu), spíš se snažím vysvětlovat. A netrestat žádným druhem psychického teroru, s tím nesouhlasím. Tenhle trest s jedním dnem hladu byl opravdu jediný, o to silněji ale zapůsobil. Doufám, že se teď na mě nesesypou všechny Džamily mezi vámi a nepošlou na mě sociálku za týrání vlastního dítěte. Spíš mě zajímá, jestli se vám někdy stalo něco podobného?
|
| Katka | •
|
(16.6.2009 13:14:09)
Hmmm já si ve svích 22 letech házím s jahodovou zmrzlinou po kuchyni... Když hlídám 4letou Kikinku. Docela sranda skuste to někdy,dá se tím i naučit,že teď si hrajem a teď uklízíme (pereme ubrus,utíráme podlahu a zdi- ona dole já nahoře)
Z děckem v kuchyni a s přítelem v ložnici... tak i tak jde o hru.
|
| Marico | •
|
(16.6.2009 13:23:05)
 Držím Vám palec, aby Vám tenhle přístup vydržel i ve 32, až nebudete jen "hlídat". Taky si ráda hraju, ale hra je o tom, že to baví obě strany. Kdyby se mi manžel v ložnici vztekal, dupal a křičel, asi by mě to taky nebavilo. )
|
|
| Marico | •
|
(16.6.2009 13:23:47)
Držím Vám palec, aby Vám tenhle přístup vydržel i ve 32, až nebudete jen "hlídat". Taky si ráda hraju, ale hra je o tom, že to baví obě strany. Kdyby se mi manžel v ložnici vztekal, dupal a křičel, asi by mě to taky nebavilo. )
|
|
| Lorraine | •
|
(16.6.2009 22:50:20)
Možná, kdyby ses místo házení zmrzliny více věnovala pravopisu češtiny, prospělo by to okolí i Tvému písemnému projevu. I když "svích" může být pochopitelně překlep.
|
| Katka | •
|
(17.6.2009 7:58:08)
Neni to překlep... mám dis vadu a s pravopisem si hlavu už dávno nelámu i tak jsem odmaturovala i tak jsem šla studovat dál...
|
| Marico | •
|
(18.6.2009 13:26:30)
Jsem taky dyslektik / dysgrafik. Ale štvalo mě, že se mi lidi smějou. Zamakala jsem, odmaturovala jsem, vystudovala jsem český jazyk na VŠ a pak z češtiny udělala doktorát. Přečetla jsem toho dost o specifických poruchách učení, abych věděla, že na každého člověka platí trošku jiná metoda, ale když se chce, všechno jde a není třeba se vymlouvat na "dys vady". To jen tak na okraj. Dneska je v módě "diagnostikovat" poruchu učení, kdykoli někdo neumí pořádně pravopis a píše jak prase. Neříkám, že je to Váš případ, neznám Vás. Ale osobně bych radši po napsání chyby řekla, že mi změklo Ý, než abych vykládala něco o "dys vadách".
|
|
| Lída,3 kluci a holka | 
|
(18.6.2009 13:38:00)
Hm, to se teda přiznáváš k pěkný věci... pokud nemáš těžší dys vadu, je to výmluva. Nejstarší syn je dyslektik, ale naučil se psát bez chyb, jen ho to stálo dost úsilí. Druhý je dysgrafik, tomu to ani žádnou práci nedalo. 
|
|
|
|
|
| Winky | •
|
(16.6.2009 13:31:41)
uff, teda to jsi dobrá že jsi ten výstup s jídlem takhle zvládla.
Dcera po mě hodila jednou jogurt. V takovým amoku jsem snad ještě nebyla :-( bohužel takhle výchovně jsem to neudělala, byl jen céres jako mraky.
Já hlavně strašně nesnáším řev, brečení, připadá mi že mám v hlavně nějakej spouštěč agrese jakmile jde o pláč. To musím do jiný místnosti.
A trpělivost taky nic moc, i když bych řekla že jí mám asi 2x tolik co před dětma - že by pokrok? I tak dost často vybuchnu a dětičky vyhodím k nim do pokoje. Když předtím vysvětluju proč ne a co ne a tak, stejně mi pak dcera (4) řekne že neví za co byla potrestaná. Nevím jestli to dělá schválně nebo si to fakt není schopná uvědomit.... Třeba včera byla s bráškou ve vaně. Někdy jim do vody kvůli suché kůži dávám Oilatum. Dcera si ráda ve vaně hraje s takovým brčkem kterým nacucává a zase prská vodu. Manžel vysvětloval že to nemůže když je ve vodě olej. Souhlasila, přesto si ho za chvíli vzala a prskala s ním. Znova vysvětlení. Za chvíli opět. Vysvětlení ať to opravdu nedělá, že v té vodě je olej, ona to cucá do pusy, když to spolkne bude bolet břicho...... manžel odnesl malého usušit, šla jsem na ni mrknout co dělá - a ona zase prská vodu brčkem. To už jsem se rozzlobila, ona se rozeřvala ... když jsem se jí ptala jestli ví proč jsem se nani zlobila, řekla že ne.....
|
| Marico | •
|
(16.6.2009 13:38:35)
Jo, to je taky dobrý. Někdy jsou ty naše zlatíčka jak přeskakující gramofonová deska. A nedá se najet na další drážku.
|
|
| Xantipa. | 
|
(16.6.2009 14:16:17)
Winky, a proč řveš, proč jí místo toho to brčko nevezmeš? Když děti něco nesmějí, prostě to odeberu a nebudu spoléhat na dítě, že dodrží zákaz, obzvlášť, když to prskání brčkem je pro ni taková skvělá zábava. Myslím, že to je na dítě příliš.
|
| Zuuuza | 
|
(16.6.2009 14:20:28)
Taky to tak dělám. Když dvouleťák dělá něco, co se nám zrovna nelíbí nebo není vhodné a neuposlechne, že takhle ne, tak věc zabavujeme. V případě, že se venku/mezi dětmi apod. chová i přes upozornění nevhodně, řeknu, že pokud nepřestane, půjdeme pryč... A pak skutečně odcházíme. Viz včera - házel kamínkama u prolézačky. Ani napotřetí toho nenechal, tak jsme odešli (po předchozím upozornění, že pokud nepřestane, jdeme).. Z.
|
|
| Winky | •
|
(17.6.2009 11:26:04)
ale jí nejsou dva, jsou jí čtyři. Myslím že by to už chápat měla. Brčko musela odložit do košíku kde mají hračky do vany. Stejně si ho pak vzala..... proto jsem se zlobila.
|
| Xantipa. |
|
(17.6.2009 14:19:00)
Ani teď mého syna nepokouším, a to mu bude 7 let. Když si nesmí něco brát a já vím, že je pro něj těžké tomu odolat, tak to prostě odstraním z jeho blízkosti vč. hraček do vody. Já myslím, že to čtyřleté dítě tě chápe, ale nedokáže odolat. To je celý.
|
|
|
|
|
| pajda | •
|
(16.6.2009 14:00:48)
byla to lekce k nezaplacení kdybych viděla šunku u botníku, asi bych vyletěla z kůže
|
|
| Katka | •
|
(16.6.2009 14:10:59)
A co takhle pes? Vjetšinu fuj jídla zdlábne a pokud to nechce ani pes tak to je na zamyšlení o kuchařkym kurzu.
|
| Lucie | •
|
(26.6.2009 13:11:28)
Obávám se, že to by u nás například neprošlo, psi snědí naprosto všechno, od zeleniny, přes krupicovou kaši po já nevim už co :)))))
|
|
|
| sarmi | 
|
(16.6.2009 14:37:50)
vyborne! vim, ze to nebylo mysleno k pobaveni, ale kdyz jsem si tu situaci predstavila - mas muj obdiv! 
syn se taky casto v jidle nipe, tohle me ale nenapadlo.
|
|
| monikapok1 | 
|
(16.6.2009 21:41:59)
Marico,
tleskám moc moc, to s tím jídlem se mi moc líbilo, hrozně jsem se nasmála při popisu :) ... Taky jsem to řešila tak trochu podobně.
PS: I na mě by si Džamila smlsla...
|
|
| Míša, Filípek 2 roky | •
|
(16.6.2009 21:58:40)
Obdivuji tě!!! Že jsi to opravdu celý den vydržela a nic jí nedala. Já bych vyměkla dřív, bylo by mi jí hrozně líto a ten výchovný účinek by to ztratilo. Synek také zlobil s jídlem, v obědu se rýpal, nechtěl, řekla jsem, že nic jiného už tedy nedostane, když nemá hlad. Ale nevydržela jsem to a když pořád opakoval papat papat, tak jsem mu dala, no
|
|
| Pruhovaná | 
|
(17.6.2009 5:27:40)
Tohle je skvělé.
|
|
| Jedůfka / 99,00 | 
|
(17.6.2009 8:30:36)
Něco podobného jsem udělala, když měl starší syn patlavou a nedojídavou. Asi ve třech letech u oběda rozpatlal špagety, tak jsem ten zbytek na talíři dala do lednice s tím, že další jídlo dostane až si dojí ty rozpatlané špagety. Taky nejdřív dělal hrdinu a pak ho hlad přemohl. Ale u něj to byla spíš vyjímka, on je jedlík až moc dobrej. 
Zato náš mladší je děsnej nejedlík. Teda, když mu něco chutná hodně, tak to se nají dobře, ale takových jídel je málo, tak tři a já mu odmítám přizpůsobovat jídelníček. Tak asi v pěti letech měl nimravou, (nejvíc mě dokáže vytočit, že já u vaření strávím půl dne a on si k talíři pak sedne jak hromádka neštěstí s obličejem nafouklým a protivnýma řečma  ), u každého jídla rejpavé poznámky a to už nevydržel manžel a zařval, že když si neváží jídla, které maminka vaří, tak od teď bude jíst týden několikrát denně jen samotnou ovesnou kaši a nic jiného. No, tak se i stalo, vydrželi jsme to teda "jen" čtyři dny, ale zabralo to. Úžasné bylo, jak po těch čtyřech dnech snědl opravdu všechno a kupodivu ani tu ovesnou kaši nezačal nenávidět, s grankem si ji občas dá. Přesto se k nimrání v jídle zase vrátil, ale stačí připomenout "týden s kaší" a přestane dělat ksichty a relativně se nají.
|
| 10.5Libik12 | 
|
(17.6.2009 8:56:23)
Hele a vy osobně jíte co? To, co vám někdo nařídí? V množství, co někdo vymyslí?
Já nějak naprosto nechápu důvody, proč dávat dětem něco, co mu nechutná a proč ho do jídla nutit.
Představa, že osobně mě někdo naordinuje jiné množství a kombinace jídla než mám momentální chuť pozřít, ve mě vyvolává nutkání ke zvracení.
To co píšeš, je hodně hrozný a přináší to poruchy příjmu potravy, zaděláno na celoživotní průser, gratulace .
|
| Kudla2 | 
|
(17.6.2009 9:01:29)
Libik, víš co říkal svatý Tomáš?  
|
|
| 10.5Libik12 |
|
(17.6.2009 9:58:05)
No jasně, ale mě vyděsila představa, že někdo cpe 4 dny dítě ovesnou kaší za to, že něco nejedlo.
Já myslím, že když se podává 5x denně různé jidlo v rámci rodinných zvyklostí(teda to, co dítě zná),tak se děcko zkrátka "chytne" a nemělo by dojít k tomu, že po případném odmítnutí něčeho, dítě zemře hlady nebo dostane kurděje.
|
| Hanka | •
|
(17.6.2009 10:25:35)
Libiku,
já myslím, že to bylo v situaci, kdy se dítě začínalo v jídle nimrat. Taky to znám, takové plíživé začátky tanečků kolem jídla. Nejde o to, že dítě nesní jednou nějaké jídlo. Jde o to, že se najednou začne šťourat ve věcech, které mu normálně chutnají, a nic mu není dobré. Když to trvá den, neřeším to, ale když se takhle týden dočkám u každého jídla "kyselého ksichtíku", přestane mě to bavit a řeším to ostřeji. Obvykle houknu, zastavím sladké a jakékoliv docpávačky mezi jídly, u nás to stačí; ale podobná nimrací období jsou u nás pravidelně tak co půl roku.
S tou ovesnou kaší bych to tak neřešila, ale je to zdravé jídlo a dítě za tři čtyři dny pochopí, že máma nebude vyvařovat extra jen pro něj a ještě koukat na jeho otrávené obličeje. (Navíc, jak jsem pochopila, to dítě ovesnou kaši normálně jedlo, nebylo to "jídlo, které odmítá").
Platí samozřejmě pro normálně jedící děti, že jo.
|
|
| Kudla2 |
|
(17.6.2009 10:37:37)
Libik, tak to pak jo
|
|
| Jedůfka / 99,00 |
|
(17.6.2009 12:48:16)
Jenže tady nešlo o to, že by nejed jedno jídlo, tak padlá na hlavu zase nejsem, on dlouhobě nechtěl NIC, do všeho jen rejpnul, zato sladkostma by se cpal k prasknutí. A to chování okolo každého jídla bylo prostě nesnesitelné. Za ty čtyři dny určitě neutrpěl žádnou újmu na zdraví, naopak si běžného jídla začal vážit.
|
|
|
|
| Lizzie | 
|
(17.6.2009 9:25:54)
Mně to hrozné nepřijde. Spíš si lidi jídla strašně neváží. Znám případy, kdy ještě teenagerům matky vařily 3 jídla ,každému zvlášť, protože každý z nich toho jedl jen minimum. Otročina a hrůza
Jinak jsem vděčná našim, že respektovali těch pár jídel, co jsem opravdu nemusela, ale jinak mě dovedli k tomu, že s ním skoro všechno. Ono se to v jistých situacích hodí - velice.
|
|
| Natascha | 
|
(17.6.2009 10:21:54)
Libiku, díky, vidím to taky tak. Sama jsem velký jedlík a chutná mně skoro všechno, nejsem vybíravá a ani jako dítě jsem nebyla, ale zvykla jsem si, že dcera je jinačí, a neberu to jako rozmazlenost.
|
|
| Astrit | 
|
(22.6.2009 14:02:59)
Libik, jenže děcka si musejí jídla vážit a pěstovat v nich vybíravost je o ničem. To jsou potom takoví ti třicetiletí páni, kteří nejedí to ani tamto a jejich partnerka ztrácí přestavu o tom, jak pro pána uvařit, aby papal. Vše důsledek toho, jak je matky rozmazlovaly a lezly jim do zadku odmalička s touhou zavděčit se jejich chuťovým pohárkům...
Mně naši vždycky říkali, jez co máš na talíři a važ si toho, co by za to daly děti v Africe. Jo jo....
|
| Grainne | 
|
(22.6.2009 14:28:10)
Astrit, nejsem sice Libik - ale nedramatizuješ zbytečně? Líp, než maminka žádná ženská prostě neuvaří a on to stejně sežere, když bude mít hlad, v nejhorším případě na chleba s máslem taky nikdo neumřel.
Jestli něco nesnáším, tak africká dramata kolem jídla. Nechutná - nejez, tečka. Taky mám vyhrazené pokrmy, které bych nepozřela, takže s klidem požádám o kus chleba s něčím a stejně to řeším u druhých. Nehodlám si ničit nervy a hroutit se nad tím, že někomu nechutná můj guláš, nebo moje krupicová kaše, nebo všeobecně někdo nejí guláš, nebo krupicovou kaši.
|
|
| Lassie66 | 
|
(22.6.2009 14:35:56)
Astrit, nevím, jestli je to nejlepší způsob, jak naučit děti jíst. Co vím, tak někteří lidé ani v dospělosti nejedí právě ta jídla, která do nich v dětství cpali téměř násilím. Například špenát - a přitom je to taková dobrota . Kamarádky mi závidí, jak mi děti pěkně baští. Nijak zvlášť jsem se o to nepřičinila, jen jsem odnesla, co nechtěly a další jídlo o pár hodin později už bezpečně braly. Ale u nás je to téměř druhý extrém typu "už jsem snědl fůru sena, krávu, dědu, babičku, tátu, mámu a tebe taky sním".
|
|
|
|
| gajka111 | 
|
(17.6.2009 11:06:50)
Hmhm tak náš syn by se asi dal donutit, aby to dojedl, ale na 99% by se u prnvího sousta pozvracel ..jakmile něco odmítne jíst (ať už proto, že je to rozpatlané a nevypadá to tak hezky, i když to sám rozpatlal) a my ho různými způsoby nutíme, tak se prostě pozvrací...někdy stačí, když sen např. na rozpatlané jídlo jen podívá a už natahuje...a to mu to jído může chutnat a rád by ho i snědl.....vydrží samozřemě nejíst dost dlouho...
|
| Jedůfka / 99,00 |
|
(17.6.2009 13:03:50)
Nemusí dojíst, teda většinou. Jí ale opravdu hrozně málo, je mu skoro devět a porce mu dávám jak čtyřletému (sousedovic tříletá holka sní větší porce než on), takže do určité míry chci, aby dojídal a když opravdu nemůže, tak mu to schovám a dojí později, jinak nedostane sladkosti.
Ono někdy jsou to hodně nepříjemné věci, co člověk na děti vymyslí a někdy u toho trpím možná víc než ony, jenže kde je ta míra, aby problém nepřerostl přes hlavu... aby se šklebil u každého jídla a hodinu se v něm rejpal, pak přijdeme někam na návštěvu a on to bude dělat i tam... to je omluvitelné ve dvou letech, ale v devíti už ne.
|
| monikapok1 |
|
(19.6.2009 8:43:15)
Míšo,
já s tím souhlasím. Většinou přece poznáme, kdy děťátko vzdoruje a zkouší kam až může . Tu hranici má pak asi každý rodič nastavenou jinak. Myslím, že děti potřebují pro svůj život mít pevné hranice ve všem, tedy i co se týká jídla. Nenutíme co opravdu nejí, ale jídlo taky není hračka, že , patlat může písek s vodou..
A neboj se - i míra jídla se změní v dospívání. Náš starší syn - to byl vždycky otřes s tím jeho přístupem k jídlu a dneska, když je mu 14, jsou ty porce občas tak velký, že jen koukám...
|
|
|
|
|
, ušetřili by mi spoustu špatných vlastností a to jsem nebyla nijak problémové dítě, ale chyběly mi ty mantinely.
zřejmě nemá hlad. Bohužel, do prázdného bříška se nemůžou dávat dobroty, to by pak bolelo. Večeře bude v...
taky občas vybuchnu,jj, naštve mě to a mrzí, ale asi je to přirozené, jinak bychom zešílely
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)