Děkuju všem za tipy, rady, povzbuzení...
Na to odstavení od stolu jsem pomýšlela (prosazoval to tatínek hned od začátku), ale neměla jsem odvahu, protože máme neteřinku nejedlíka (takového toho fakt extrémního, jak tu někteří popisujete) a měla jsem strach, abychom nedopadli podobně. Ale jak to tak čtu, nejedlíci jsou takoví asi odjakživa a když máme normálního jedlíka, za pokus to asi stojí
Počítání do tří taky neznáme - dnes jsem to zkusila a malý poprvé se zájmem čekal, co bude, až dopočítám (i když jsem mu to před tím vysvětlila). Podruhé už nečekal a konal. Uvidíme, jak dlouho to vydrží
. Zatím vždycky změna techniky vyjednávání chvíli zabírala (např. když jsem po nějakém období rozčilených reakcí začala jednat klidně, tak asi týden to dokonale zabíralo, pak si asi nějak zvykl a dostali jsme se do situace, kterou jsem popisovala v článku).
A nakonec mě zaujala rada ignorovat divadýlko. To jsem sice taky zkoušela už dříve, ale asi to nemohlo fungovat bez kombinace s odstavením od stolu. (Ignoruju, ignoruju, ale periferně vidím, jak jídlo lítá... a nervy jsou na pochodu. Takhle můžu ignorovat a pak event. bez nervů vzít od stolu
)
Každopádně mám teď zase sílu jít dál (nejvíc mě dere bezradnost
), takže ještě jednou dík!
Jinak pro vyvrácení spekulací - synek si umí říct, co mu nechutná a já mu to ani v nejmenším nenutím (zastávám názor, že co člověku nechutná, to tělo nechce). Když máme něco nového a jemu to nechutná, prostě to odstavím a dám mu něco jiného (nové jídlo vžycky zkouším s nějakým záložním
). Navíc to umí říct slušně (někdy až omluvně, kolikrát vkládá naděje do nového jídla a pak je sám zklamán, že to není taková dobrota, jak mamka líčíla
). Takže rozdíl mezi vymýšlením si a vážným důvodem je u nás opravdu dost patrný.
A nakonec ad výchovný přístup nechat děti vše vyzkoušet: s tím se neztotožňuju. Vím, že je to jeden ze současných směrů, ale mně nesedí, považuju to za přetěžování dítěte. Už i tak se musí učit šílenou spoustu věcí o tom, jak vše kolem funguje, a připadá mi logičtější a efektivnější ho vést, než ho v tom nechat plácat, ať si na to přijde samo. I já sama, když něco nevím, tak se zeptám a stojí mě to daleko méně energie, než vynalézat věci již vynalezené (a ušetřenou energii můžu s výhodou investovat do jiných činností. Dítě třeba do hry). Výchova k samostatnosti a umění se rozhodovat je určitě důležitá, ať nevychováváme ovce, žejo, ale myslím, že ve 3 letech je na to ještě poněkud brzy...