šunka

Naše malá princezna měla kolem 3,5roku takové období, že to bylo k nevydržení. Měli jsme doma půlroční miminko, a protože já i manžel považujeme Zdeňka Matějčka za jednoho z nejrozumnějších a nejlaskavějších odborníků na dětskou dušičku, dali jsme na rady z jeho knih. Všemožně jsme se snažili, abychom miminko neupřednostňovali, Majda (ta starší) měla vyždycky o program postaráno, buď se jí věnoval manžel, když já jsem zrovna nemohla, nebo jsme si děti střídali, aby neměla pocit, že sedí někde v koutě. Když někdo přišel a přinesl něco pro miminko, dostala vždycky něco i Majda, a tak dále. A stejně dělala občas naschvály, vztekala se, odmlouvala, zlobila a hlavně se začala až chorobně loudat. Se vším - s oblíkáním, s jídlem, doma i ve školce. Dokázala se patlat v rohlíku se šunkou tři čtvrtě hodiny, celý ho rozpatlat a nechat (ne že by jí nechutnal, prostě si jen hrála s jídlem, protože věděla, že se budu zlobit a tudíž jí budu věnovat o to víc pozornosti). Dost mi to vadilo, mockrát jsem ji na to upozorňovala, že se jídlo jí v klidu, ale nemůže se s ním camrat půl dne, že se dojídá a nepatlá... Jednou jsem jí dala k snídani chleba se šunkou a kakao a šla jsem přebalit maličkou. Když jsem se po deseti minutách vracela přes chodbu do kuchyně, u botníku jsem našla ležet kus šunky. V kuchyni bylo po stole i po zemi rozlité kakao a Majda nikde. Hledala jsem ji a zjistila jsem, že slečna je v pokojíčku a s příšerně špinavýma rukama si hraje se stavebnicí. Tehdy jsem si řekla, že tohle jí neprojde, i když je jí teprv 3,5. Zavolala jsem ji do chodby, ukázala jsem na šunku na zemi a zeptala jsem se ledově, co to je. "Šunčička", odpověděla mi vesele. "A ty si už nepamatuješ, že jídlo není na hraní? Ty máš tolik šunky, že ji házíš po zemi k botám?" zvyšovala jsem hlas a Majda pochopila, že je v maléru. Nařídila jsem jí, aby šunku vzala a sama ji odnesla do koše (věděla, že nerada vyhazuju jídlo, vždycky jsem říkala, když něco nedojedla, že nesnáším plýtvání jídlem - i když dostává přiměřené porce). Než se vrátila, uklidnila jsem se. Čekala, že dostane na zadek, ale nedostala. Jen jsem jí oznámila, že protože se k jídlu nechovala dobře, žádné už dneska nedostane (bylo devět hodin ráno a snídani nesnědla). A taky ne. Dostala pití, kolik chtěla (ovocný čaj, mléko, šťávu), ale jídlo žádné. Když jsme obědvali, řekla jsem jí, ať si jde rovnou lehnout a přemýšlí o tom, že jídla si musí vážit. To ještě byla samý vtip a legrace, že stejně nemá hladík a že polívku, co byla k obědu, stejně nemá ráda. K večeru začala obcházet ledničku. Nedostala nic. V sedm jsem dávala miminku kaši a Majda přišla a ptala se, co budeme mít k večeři my. "Ty nic!" oznámila jsem jí. Neřekla nic, jen pohodila hlavou a odešla. Začala jsem se bát, že nevyměkne a nebude to pro ni žádný trest. Prostřela jsem k večeři a Majdě jsem řekla, že si může jít s něčím pohrát, protože jídlo beztak není pro ni, když neví, co se s jídlem dělá a místo toho ho hází po zemi. Vydržela to až do půl devátý. Už byla uložená do postýlky, pohádka přečtená, dělala jsem, jako že nic, k trestu už jsem se nevracela. Uložila jsem ji a zhasla. Asi za dvacet minut přišla. "Maminko, já už nikdy nebudu házet jídlem!" "To jsem ráda. A teď jdi spát." "Maminko, já mám hlad!" (žádný "hladík" jako obvykle, když neví, co by samou rozcapeností do pusy dala). "To se nedá nic dělat." "Maminko, slibuju, že už to nikdy nikdy neudělám! Prosím tě, mohli byste mi dát s tatínkem nějaké jídlo?" a rozbrečela se. Ale už to nebyl ten vzdorovitý pláč. Už byla moc smutná a nedokázala hrát, že se nic neděje, protože hlad opravdu měla. Zeptala jsem se jí, jestli už si bude jídla vážit a jestli si bude pamatovat, že to není samosebou, že má pětkrát denně plný talíř. Slíbila mi to. Byla jsem moc ráda, že "vyměkla", protože já sama jsem z toho byla dost špatná, že nechávám vlastní dítě o hladu. Ale říkala jsem si, že jednou zažít je lepší než stokrát o tom mluvit. Manžel zahrál hodnýho a přimluvil se za ni. Dostala talíř kaše a snědla ji během deseti minut. A pamatuje si to. Dneska je jí 4,5. Problémy s jídlem nemá. Někdy jí hodně pomalu, ale sní všechno a v jídle se nenimrá, nepatlá, chová se slušně. Když to někdy vypadá, že by mohla zapomenout, vždycky jen řeknu: "vzpomeň si na šunku u botníku." A stačí to. A ještě něco. V ten den se taky přestala tak hrozně vztekat. Od té doby se s ní dá rozumně mluvit o všem. Jako by potřebovala po té dlouhé době, kdy jsme se snažili udělat, co jsme jí na očích viděli, taky ukázat, že všechno má svoje meze a že nemůže napínat struny do nekonečna. Závěrem chci říct, že netrestám svoje děti žádnými výjimečnými tresty. Nikam je nezavírám, nedělám, že s nimi nemluvím, snažím se být klidná a "čitelná". Nejsem moc trpělivá, takže radši upozorňuju nahlas předem: "začínám se zlobit, pozor, lítá tady jedna na zadek". Plácnu je výjimečně (víc toho o tom nablafu), spíš se snažím vysvětlovat. A netrestat žádným druhem psychického teroru, s tím nesouhlasím. Tenhle trest s jedním dnem hladu byl opravdu jediný, o to silněji ale zapůsobil. Doufám, že se teď na mě nesesypou všechny Džamily mezi vámi a nepošlou na mě sociálku za týrání vlastního dítěte. Spíš mě zajímá, jestli se vám někdy stalo něco podobného?