16.6.2009 10:15:20 Aneka_
Re: znám, řeším
Máme to podobně a vždy jsem si myslela, že jsem asi moc přísná. Nicméně také máme jakási "pravidla stolování" a to od útlého dětství. Ještě dodám, že když dcerunka nechce jíst - nemusí, ale svačinka se neposune ani o minutu dříve, než by bývala byla, kdyby pojedla. Takže kňourání od druhé odpolední "maminko, dej mi svačinku, já mám hlad" či "kdy už bude svačináááááá" přecházím s debilním úsměvem a poznámkou "až za dlouho".
Jinak i mi ujíždějí nervy a to čím dál častěji. tedy dítě nebiju a ani bití neuznávám, posledně však jsem dceři přes dupu dala - jednou jedinkrát jsem plácla a dcerunka z toho měla trauma ještě 3dny. Včera mi v autě povídá "kdyby jsi mně nebila..." No to je šupa, je vidět, že ji to vzalo a má pocit obrovské křivdy. Nikdo není dokonalý a i tohle se stává. Kolikrát mi rupnou nervy tak, že fláknu dveřma a odejdu, jinak bych byla na titulní straně Blesku. Tohle jediné mi pomáhá - odejít - jinak nevím nevím. Leč zatím to funguje.
Odpovědět