domácí pravidla
Děti jsou opravdu naše nejlepší zrcadla. U nás je tím největším naše slečna. Věrně mě napodobuje ve všem, kolikrát ani netuším, že to dělám nebo říkám.
Jinak co se týče chování, máme doma zavedené pravidla - co je povolené a co ne. Já vím zní to asi divně, ale dost dobře to funguje. Děti mají rádi jistotu a oni jim ji dávají. Ví co je dobré a co ne. Jednou týdně si uděláme rodinný večer, kdy vezmem pravidla a popovídáme si, co se komu povedlo a kde by mohl trochu přidat nebo ubrat. Když se dítě chová, tak jak by nemělo - jdeme v klidu k pravidlům a koukneme co jsme si tam o tom chování napsali. Např. dcera hrozně ráda odmlouvá, má ke všemu připomínky - a my máme jako rodina domluveno, že se rodiče poslouchají a neodmlouvá se - je důležité, aby tomu to dítě rozumělo, proč je to chování špatné. Přečtu jí to naše pravidlo o odmlouvání a zeptám se jí jestli si pamatuje, co jsme si o tom povídali. Nemá pak s tím problém. Problé je tehdy, když mi taky ujedou nervy, to se pak malá zasekne a je to horší, než lepší.
Rodiče musí mít jasno co chtějí od dětí a děti zase musí vědět, proč je důležité, aby věděly proč a jak se mají chovat.
Dá se s tím začínat už s malými dětmi a začít jednoduše si v klidu vykládat třeba pohádku o hodných dětech - nakreslit si obrázky a dát je na ledničku a povídat si o chování a vztekání.
Okamžitý účenek to většinou nemá, ale postupem času si to děti stále víc a víc uvědomují a dokážou si s tou situací poradit.
U nás pravidla nesou dobré ovoce.
Odpovědět