Tak my jsme na tom hodně podobně, mám tak děti 3,5 a k tomu ještě jedno malé. Ale chci Tě potěšit, poslední dobou se to dost zlepšilo. U nás se tedy nejedná o problémy s jídlem, obě děti naštěstí jedí perfektně, a to přesto, že jíme skoro neslaná jídla (mladší úplně bez soli), ale pro jistotu vždycky nandávám míň a pak přidám. A tím, že většinou jí dobře, neřeším, když jíst nechtějí.
Ale dělají zas jiné naschvály, prostě zkouší, kde jsou ty meze. Ale chci Tě trochu uklidnit. Dřív, když nezabírala kloudně jiná motivace než okamžitá odezva (plácnutí), kolikrát nic jiného nezbývalo. A cítila jsem se úplně stejně jako Ty. Celkem se mi ještě osvědčilo místo plácnutí "posílání na hanbu", je to trest, protože je tam prostě nuda. U nás je to koupelna, odkud jsem z dosažitelné vzdálenosti odklidila všechny potenciálně zábavné věci. A obě strany mají šanci vychladnout a jít normálně dál.
V současné době už to skoro nemusíme používat, stačí vyhrozit, popř. připomenout, že "pokud toho nenecháš, tak ... Pokud chci naopak něco popohnat, taky dávám šanci v podobě počítání "Počítám do tří, a jestli to neuděláš, ..."
Hodně se mi taky osvědčilo jasně říct, co bude dál "teď si zahrajeme pexeso, pak si sundáš tepláčky a vezmeš kalhoty a pak...", popř. se ujistit, že ví, že až dohrajeme, musí to a to. Zkrátka aby se nemohl cítit ukřivděně, že nevěděl.
Ale stejně to zkouší a někdy je to na zabití, jen je to mnohem lepší než zhruba v těch 2,5 až 3 letech. To mi připadal takřka neovladatelný a jakékoli domlouvání nebo tresty spíš jen pro to, abych si nepřipadala, že roste jak dříví v lese. Teď se mi zdá, že teď v tom 3,5 roce mnohem víc chápe, proč co chci, a víc chápe i následky, a že ta domluva je mnohem lepší. Tak vydržet, hodně nervů, trpělivosti a důslednosti a taky pokud možno nějaký čas na sebe bez dětí
Jo, a fakt myslím, že rodiče mají nárok občas vypěnit.