Re: to není sebeobětování
Lu, tak to nevím, jestli tebou vyvozené důsledky budou ty správné. Já jsem taky byla od roku v jeslích, nejsem singles a není mi ještě ani třicet. Já si myslím, že naše generace je, co já vím, jak to říct "postižená" způsobem výchovy, který byl tehdy normální. Myslím, že dětem se všeobecně tak nevěnovalo, jak je to dneska normální, rozhodně se nám tehdy nedostávalo tolik prostoru se rozvíjet atd., jak to, že dříve se děti učily číst s nástupem do školy (samozřejmě určitě existovaly výjimky) a dneska to není žádný div. A taky si myslím, že dnešní děti mají daleko větší sebevědomí. Můj názor je, že je to i tím, že se holky dneska většinou nevdávají už v osmnácti s bříškem, kdy si pak musely zvyknout ne jen na to, že jsou matkami, ale vůbec na spolužití s dalším člověkem, při čemž pak tolikrát zjistily, že to prostě nevyhovuje a bylo pozdě. Matky jsou zralejší a odráží se to i na dětech.
Ale nemyslím si, že být s dítětem doma do čtyř let by bylo nějak záslužné - není to pak šok? Do teď mělo maminku jen pro sebe, najednou mamka třeba nastupuje do práce, jak tady někdo výše psal, je pryč od šesti do půl páté večer - není lepší třeba cesta polovičního úvazku? A proč vlastně ne třeba od 2,5 roku, pokud se to naskytne. To už přece není bezbranné miminko, to je človíček, který už dokáže prožívat. Pro mě osobně je tedy tři roky doma strop - a to jen proto, že si nevydělám tolik peněz, aby se mi oplatily jesličky. Ale zase nechci, aby mě pak holky viděly dvě tři hodinky před spaním, chci se jim věnovat, ne čtyři roky celodenně, ale dejme tomu i přes školní docházku celé odpoledne.
Odpovědět