Re: Odpovědi pro autorku a dotaz na kontakt
Libíku, velmi s Tebou souhlasím a opět mi to nedá. Vím, že Kimmy a spol. se na mne vrhnou, ale protože tento problém mám už dávno za sebou, tak je to jedno. Syn se mi narodil v Dánsku, kde (aspoń před 22 lety) bylo naprosto běžné dávat dítě do jeslí v 6 měsících. Porodila jsem ve 30 letech a věděla, že další dítě už mít nebudu. Za sebou jsem měla docela slušnou kariéru (jsem taky VŠ, které tu byly podrobené nějakému rozboru), hodně jsem cestovala a práce mne bavila. Přesto - nebo právě proto- jsem neměla úporný pocit, že se musím nutně seberealizovat co nejdříve (jak jsi hezky popsala ve svém příspěvku). Čelila jsem neskutečnému tlaku dánské části rodiny, kteří vůbec nechápali, že chci se svým dítětem být právě ve věku, kdy se vytváří základ celé jeho osobnosti. Jejich argument byl, že dítě šidím v 6 měsících! o společnost. Viděla jsem, jak to fungovalo v typických dánských rodinách. Ráno maličké dítě připoutané na sedáku na kole, maminka šlapající v převážně hrozném počasí(žili jsme na západním pbřeží Jutska), dítě v jeslích od rána do večera, neustále nastydlé s nudlí jak šálou. Vyjíždˇky z jeslí v kočárcích, kde zachumlané děti dostaly do rukou červený obarvený párek, který štastně žužlaly. Nepodvolila jsem se tlaku rodiny, ani svých kamarádek, které mi tvrdily, že matka se MUSÍ seberalizovat, jinak to prostě nejde. No, já byla spokojená doma, chodila jsem po večerech, když tatínek hlídal, do kurzů a vůebc jsem neměla pocit, že nějak trpím. Ve 3 letech syna jsme zůstali sami a syn nastoupil do školky na půl dne. Podle mne ideální systém, protože dopoledne jsem byla ve škole a odpoledne jsem se mu mohla věnovat. ve 4 letech jsem šla do práce na plný úvazek a syn zvládal celodenní školu velmi dobře. Nikdy nebyl nemocný. Vždycky jsem věděla, tohle je etapa v mém životě, o kterou bych nikdy nechtěla přijít a že přijdou další životní období, kdy se budu zase moci seberealizovat, co hrdlo ráčí. Což se také povedlo, protože jedna věc tak nějak ústrojně vedla k další a tak po návratu do Čech jsem už 16 let na volné noze a nemám pocit, že by ty 3 roky se synem byly nějak ztracené. Ještě malý dodatek: samozřejmě - polodenní školku a moji školu mi umožnil docela štědrý dánský sociální systém, který nám na ledaccos přispěl, ale na druhé straně jsem musela každou korunu obrátit a občas si vybrat, zda koupím kalhoty synovi, nebo sobě boty. Jako škola života docela dobré, ale pocit sebeoběti rozhodně nemám.
Odpovědět