Miladě
Ahoj, Milado,
vidím, že jsem Vás vyděsila a pohoršila, a proto se ještě vrátím k tématu. Myslím, že diskutujeme o potratech. Popisem svých zkušeností se zdravotnictvím jsem chtěla pouze říct, že i kdyby se dělo cokoliv, neměla bych sílu na potrat jít, právě proto, že mám tyto zkušenosti (přičemž tento svůj postoj nikomu nevnucuji, jen předkládám k zamyšlení).
Jak jsem tuším už napsala, dvojčata se mi narodila až z druhého těhotenství, takže všechna vyšetření (srovnání krve obou rodičů - v naší rodině nejpodstatnější) už jsem měla za sebou a nic mě nepřesvědčilo (a nepřesvědčí), že je nezbytně nutné po necelých dvou letech je všechna opakovat. Za druhé: dvojčata se mi ohlásila téměř okamžitě, už v prvním týdnu své existence, takže jsem věděla, na čem jsem. Necítila jsem potřebu jít se do poradny utvrzovat o svém a jejich zdraví, protože jsem typ, u něhož je fyzické zdraví zcela podřízeno zdraví psychickému. Byla jsem doma, se svou rodinou, první dva měsíce mi bylo téměř nepřetržitě špatně od žaludku, takže odpadly "přežíračky", běžné při prvním těhotenství. V podstatě jsem držela půst, což mi zdravotně jen prospělo. Netvrdím, že jsem si s nimi povídala, ale cítila jsem, co chtějí. Slovo "nemocnice" se mi vybavovalo zbytečně často, taky proto jsem se nikam do její blízkosti nehnala. Abych pravdu řekla, nakonec jsem šla do poradny opravdu jen proto, že se to zkrátka očekává. Nedověděla jsem se tam nic nového, kromě oné minule uvedené zmínky o potratu.
Zdá se, že máte opravdovou důvěru v klasickou medicínu. Nebudu Vám ji vyvracet, ale neodpustím si ještě jednu poznámku. Od první menstruace jsem měla s "odborníky" potíže - prostě mi nevěřili. Došlo to tak daleko, že jsem v šesté třídě musela na gynekologickou operaci do nemocnice, ve které jsem potom rodila prvního syna. Mám vrozenou vadu dělohy, na což snad tehdy měli přijít (pokud na to nepřišli a křivdím jim, proč potom chodit na tzv. preventivní prohlídky?). V každém případě se všichni chovali zcela standardně a nikomu nepřišlo divné, že se tak dlouho nic neděje. Neumím si představit, co by dělali (a co by řekli mně), kdyby to moje dítě nebylo tak odolné a nepřežilo jejich přístup.
Nejde mi o kritiku zdravotnictví. Dělá nám jenom to, co mu dovolíme. A co MY mu všechno dovolíme, nad tím mi zůstává rozum stát.
Ahoj, mějte se fajn
Jana Vladěna S.
Odpovědět