Re: Miladě, Zuzaně, Jarce...

Ahoj Jano Vladěno, děkuju ti za odpověď. Přečetla jsem si jí pozorně několikrát. Abych se přiznala, moc nevím, co na to říct. Mozek mi to pořád nebere. Já osobně si myslím, že něco "mezi nebem a zemí" existuje, ale nikdo z nás přesně neví, co. Pokud to skutečeně je, dozvíme se to všichni až po smrti. Tohle všechno jsou jen teorie, domněnky. A těch je tolik, kolik na světě existuje náboženství. Každé vyznává něco jiného, ale v podstatě je to pořád to samé. Taky jsem někde četla, že peklo jako takové neexistuje. Peklo si prožívá každý z nás v současném životě. A ten život má o to těžší, oč byl v minulém životě větší darebák. /V tom případě jsem musela být v minulém životě pěkná svině/. Ta moje kamarádka, o které jsem tu psala, jak má ty empatické schopnosti, má velice komplikovaný vztah se svojí matkou. Hodně se hádají, ale v podstatě se strašně potřebují. Došly si k nějakému "hypnotikovi" a ten je dostal v hypnóze až do minulých životů. Podle toho, co mi vyprávěla, jsou ony dvě neustále propojeny, akorát si střídají ty role matky a dcery. A ten jejich vztah je pořád takový, jaký je teď. Jakoby si pořád vracely různá příkoří, která vždycky ta matka na dceři napáchá. Nevím, jestli se tomu dá úplně věřit, sama jsem to nezažila, nechci soudit. Ale ona to tak prožila. Jak říkám, mozek mi to nebere, třeba se jednou odhodlám a taky se nechám zhypnotizovat. Dost by mě zajímalo, co by z toho vzešlo, ale zároveń mám velký strach.
Ještě jednou ti děkuju za odpověď, každopádně je to námět k přemýšlení. Měj se hezky.