Re: Re : Potrat - DP

Už nějakou chvíli si čtu Vaše příspěvky a mám dojem, že všechny mají stejný podtext : žena a její dítě není ničí majetek a má právo rozhodovat sama o svém těhotenství.
Bylo to i mé zbožné přání, ale realita této společnosti je zcela jiná - jistě si to všichni uvědomujete a proto tak zoufale křičíte. Jakmile jsem přišla do jiného stavu (chtěně a očekávaně, i když s nepředstavitelným strachem)PŘEVZAL mě stát. Fungovalo to dokonale: musíte pravidelně chodit do poradny, MAMINKO. (vždycky beznadějně přecpané, akce na celé dopoledne)
Jestli tam nebudete chodit, nedostanete OD NÁS mateřskou a ještě vás dáme k soudu pro zanedbání péče. Budete chodit na cvičení, nebo si nepřejte vidět, co vám udělají doktoři v nemocnici, když nebudete umět dýchat ! Půjdete na ultrazvuk (další fronta, hodina, na kterou jste objednaná, není hodina, kdy vás vezmeme na řadu). Budete rodit v porodnici, kterou vám vybereme, a jediným možným způsobem, který vám dovolíme. A neječte u toho, jak by to tady vypadalo, kdyby tady každá takhle ječela ! Nepokračuje to (po dvanácti hodinách nepřetržitých bolestí), takže vás vezmeme císařem. Sprchovat se ? To jste se snad zbláznila, ne ?
Tohle bylo moje první těhotenství a porod (kluk, 3,75, 52 cm). Pravda, bylo to před jedenácti lety, ale protože pracuji ve zdravotnictví, vím, že výše popsané postupy a osoby se zásadně nezměnily. Když jsem po necelých dvou letech čekala dvojčata, první, co jsem v "poradně" uslyšela, bylo "no jo, na potrat už je pozdě" (po předchozích zkušenostech jsem tam šla až asi ve čtvrtém měsíci). A tak se stalo, že moje děti jako první větu z úst ODBORNICE slyšely úvahu o vlastní smrti, ačkoliv já jsem na nic takového ani ve snu nepomyslela. Protože to byly dvojčata, dostala jsem přes hlavu nějakým předpisem ministerstva zdravotnictví (pan Bojar to má u mě schované!) a podobným způsobem viz výše jsem "byla přesvědčena", že musím do nemocnice na celý zbytek těhotenství. (doma manžel a jedenapůlletý syn, nemocnice padesát kilometrů daleko). Byla jsem tam asi čtrnáct dní, naprosto zničená a nešťastná, a potom jsem dvojčata "ukecala" k předčasnému narození, abychom mohli domů.
Tímto se konečně dostávám k jádru problému a děkuji všem, kteří dočetli až sem. Bylo mi dvacet tři let a byla jsem pitomá a vyděšená. Nevěděla jsem, že dítě JE vnímající jedinec (pokud nechcete říkat člověk) od okamžiku početí(starší dvojče před dvěma lety naprosto přesně a do detailu popsalo tuto situaci - samozřejmě ne slovy, ale pocitově). Nevěděla jsem, že děti si rodiče vybírají, aby společně s nimi prožily to, co potřebují. Netušila jsem, že zrovna TYHLE děti, se kterými jsem prodělala stavy hraničící se šílenstvím a mnohými neuskutečněnými pokusy o vraždu neviňátek, mi přišly POMÁHAT, ukázat mi sílu, která ve mně je a které jsem neměla sílu věřit. Kdybych teď znovu čekala dítě, nedělalo by mi potíže poslat všechny slaboduché lékaře (tj. osoby předepisující léky) do ...
a zařídit si svoje těhotenství a porod podle svých dnes už existujících představ. Víte o někom, kdo dokáže osmnáctileté holce vysvětlit, že člověk - její dítě - má duši a že to není jenom tři kila sedmdesát deka kostí, svalů a kůže ? Víte o někom, kdo to v některé české porodnici dělá ?
Bohužel, pořád jde jenom o peníze a o dozor nad jejich rozdělováním. Nejlíp se na to hodí "kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti". A mimo smečku můžete chcípnout.
Ahoj, přeju všem dětem hodně štěstí
a vám všem hodně dalších příjemných hodin na internetu.
Jana Vladěna S.