Re: Re : Potrat - DP

Pokud chceme hájit práva nenarozených dětí, myslím, že otázka "ve kterém stádiu vývoje - a zda vůbec - je humánní přerušení těhotenství" je až na druhém místě. Můj názor je ten, že nejdůležitější ze všeho je úsudek matky - těhotné ženy.
Z jakého důvodu se žena rozhodne pro interrupci? Aby neztratila štíhlou linii? Pochybuju. A pokud se to kdy stalo, pak by taková žena asi nikdy nebyla svému dítěti dobrou matkou.
Ženy mají k potomstvu užší vztah než muži. Ne že by otcové milovali své děti nedostatečně, to spíš matky milují až patologicky. Takový příklad: Řetězová havárie na dálnici. Je potřeba co nejrychleji vypadnout z vozu, než do vás zezadu vrazí další. Otec se snaží vyprostit dítě z autosedačky do poslední chvíle, vidí, že se další auto přiližuje nebezpečně rychle, ale uskočí až vteřinu před tím, než dojde ke srážce. Matka pud sebezáchovy neposlechne, bojuje o dítě do poslední chvíle. Mnohdy raději zemře s ním, než aby ho opustila.
Z důvodu tohoto obrovského potenciálu "mateřského srdce" bych se nebála svěřit ženě do rukou rozhodování o žití či nežití plodu v ní. Jen sama žena ví, zda je schopná a dostatečně připravená dát svému dítěti, co potřebuje.

Při všech těch hezkých příspěvcích, které od Vás všech čtu, zda má právo k žití každý započatý život, a ve které fázi už to je člověk, nemůžu nemyslet na už narozené a přitom nechtěné děti. Existuje případ, kdy matka alkoholička porodila v zimě své dítě na suchém WC (přežilo díky sousedům, kteří je silně podchlazené vylovili z latríny a převezli do nemocnice). Jiná matka v prosinci porodila na WC na dálničním odpočívadle a dítě "uložila" do odpadkového koše (bylo nalezeno promodralé zimou, ale podařilo se ho zachránit). Další matce bylo na popud sociální pracovnice zabaveno dítě, které ve svých třech letech neznalo jiný život než v hlubokém kočárku v předsíni zakouřeného bytu (předáno do péče dětského domova). O něco méně bolestný je případ miminka, které odvrátilo hlavičku vždy, když ho matka přiložila k prsu, přitom od cizí matky se napilo. Bylo nechtěné, matka si ho nepřála. Potrat jí rozmluvil manžel a jen na jeho přání dítě donosila. Jistě znáte podobné příběhy...
Stojí to skutečně za to? Kdo chce bojovat za právo na život pro dítě, o které matka nestojí? Není lepší rychlá a bezbolestná smrt "shluku šestnácti buněk", než se narodit s funkční nervovou soustavou, s potřebou mateřského tepla, mléka, lásky, konejšení - a místo toho prožít chlad a cizost? A když máma nezvládá být mámou, když to bez toho alkoholu nejde, když trestá kojence za pláč, když nechá miminko o hladu, protože včera nechtělo sát... Myslím, že pouze žena-matka si dokáže představit utrpení takového malého tvorečka. A jen žena nullipara (nikdy-nerodící) může srovnávat bolest novorozeněnte a šestnáctibuňečného zárodku.

Od nepaměti lidstva je to muž, kdo učiní ženu matkou, a stejně tak starý je úkol ženy, aby styk učinila neoplodňujícím, nechtějí-li se oba stát rodiči. A je stejně stará pravda, že i nechtěné dítě musí porodit, vypiplat a vychovat žena. Muž se k ženě buď může připojit nebo nemusí, jeho nikdo nenutí být otcem. Dokonce ani nemusí vědět, že se otcem stal.

Žena se může stát mámou, ani neřekne švec. Ať je to hloupá šestnáctka z učňáku, která věřila svýmu klukovi, že si "dá pozor", nebo cílevědomá podnikatelka ve zralém věku. Pokud antikoncepce selže, žena se "dostatečně nepostará" nebo je dokonce znásilněna, můžeme jí upírat právo rozhodovat nejen o svém těhotenství, ale i o následném mateřství, výchově dítětě a zodpovědnosti za něj?

Nechtěné dítě bude vychovávat buď žena, která si nepřála být matkou, nebo dětský ústav, který sirotky v budoucí rodiče nevychová (jen v několika málo šťastných případech se dítě dostane do rukou adoptivních rodičů ještě v kojeneckém věku). Je smutnou pravdou, že ač jsou děti v dětských domovech pevně odhodlány neopakovat chyby mámy a táty, jako rodičům jsou jim děti brzo odebrány do ústavní péče.

Myslím si, že je jedině správné, když matce náleží právo rozhodovat o životě pod jejím srdcem. Rozhodně se tak napáchá méně škody, než kdyby nechtěně oplodněné ženy byly nuceny vychovávat nechtěné dítě. Jedině matka ví, zda je schopna se o dítě adekvátně postarat, zda je schopna ho vybavit pro budoucí život, až bude jako dospělé rozhodovat samo za sebe. Není nic krásnějšího, než máma s rozesmátým miminkem v náručí... Je tohle šťastný konec nechtěných těhotenství?

Jana