Rodina a domácí násilí

Podle MUDr. Jana Huberta, soudního znalce z oboru psychiatrie, by se řadě úmrtí v důsledku domácího násilí dalo zabránit, kdyby se situace řešila účinně a včas. Domácí násilí má v sobě eskalační potenciál, což znamená, že samo od sebe, přirozenou cestou nepřestane. „Podle mého názoru neexistuje měkká a tvrdá formě domácího násilí. To máte stejné jako měkké a tvrdé drogy. Existují pouze drogy a násilí, intenzita v závislosti na potřebě vždycky stoupá,“ pokračuje dále MUDr. Hubert.

Násilí nejen na těle

„Kdybych měla dnešní zkušenost v době, když jsme se s manželem seznámili, nikdy bych s ním nežila,“ říká paní Šárka. Ještě před tím, než se vzali, ji manžel pro banální nedorozumění uhodil. „Když je člověk zamilovaný, odpustí i věci, které za běžné situace považuje za nepřijatelné.“ Myslela si, že se po svatbě se jejich vztah stane vyváženějším, že se situace zklidní. Opak byl pravdou. Manžel opakovaně řešil i drobná nedorozumění fyzickým násilím. Paní Šárka si mnohokrát říkala, že to není normální, že odejde. Manžel se jí omlouval, nosil květiny a přesvědčoval ji, že to již tentokrát bylo naposledy. Na nějaký čas skutečně měli doma klid. Intervaly, kdy bylo doma dobře a kdy ji manžel psychicky a fyzicky trestal, se zkracovaly. Situaci, kdy chtěla jít paní Šárka pro dceru do mateřské školky po obědě, místo aby se celé odpoledne věnovala pouze manželovi, jak si přál, vyřešil tím, že ji pořezal na rukou. Nešla k lékaři, přišlo jí nevhodné žalovat na manžela. Protože je zdravotní sestra, uměla si rány ošetřit sama.

Paní Šárka si myslí, že v tento moment manželovi došlo, že fyzické násilí zanechává viditelné stopy a změnil taktiku. Začal používat více psychické násilí. Každou maličkost ve výchově dětí, ve vedení domácnosti, ve způsobech stravování atp. řešil hrubými výhružkami. Ona i obě děti se mu snažily ve všem vyhovět. Dcerky i přes svůj nízký věk po sobě uklízely všechny hračky a rovnaly je na poličky, z koberce sbíraly sebemenší chlupy z morčátka, tak, jak si tatínek přál. Ona sama se mu snažila ve všem vyhovět. Myslela si, že když manželovi vše udělá podle jeho přání, bude doma pohoda. Ale nebyla. Pokaždé ona nebo děti udělaly něco, za co je manžel musel potrestat. Když chtěla odejít, vyhrožoval, že odejde pouze sama, on že zařídí, aby nedostala děti. Matce a sestře nechtěla nic říkat a přidělávat jim starosti. Požádala o radu manželovu matku. U ní oporu nenašla, řekla jí jen, že je to jejich povaha a že to ona i děti musejí vydržet.

Násilí logiku nemá

„Oběť, aby přežila, hledá v chování týratele logiku a snaží se mu splnit jeho požadavky v naději, že když pomine důvod, pomine i násilí. Násilnické chování ale žádnou logiku nemá. Vždycky bude káva o stupeň teplejší či studenější, než si týratel přál, nikdy nebudou ve spíži srovnané marmelády podle jeho gusta či vkusu,“ říká psycholožka Bílého kruhu bezpečí (BKB). Oběť se dostává do začarovaného kruhu, ze kterého vystoupit znamená zvyšovat nebezpečí ještě intenzivnějšího násilí, než které momentálně probíhá. Proto často oběť paradoxně volí cestu menšího zla a snáší dál násilnické chování.

Vyprávění paní Šárky učebnicově zapadá do schématu domácího násilí. Definitivně odejít od manžela se rozhodla ve chvíli, kdy po té, co si vynutil pohlavní styk, jí začal vyhrožovat ubodáním dětí. Barvitě Šárce křičel do tváře, jakým způsobem děti rozčtvrtí a ona že se na všechno bude dívat. Ráno sbalila jenom nejnutnější věci na děti s tím, že jdou plavat do bazénu a brzy se vrátí. „Obávala jsem se, že kdyby manžel jenom náznakem vytušil, že od něho odcházím, bylo by moc zle.“

Bez happyendu

Odjela do azylového domu pro matky – k rodině nemohla, protože věděla, že to budou první adresy, na kterých je manžel bude hledat. Druhý den šla na policii oznámit, co se stalo, že jí manžel vyhrožoval zabitím dětí. Zde jí řekli, že to není trestný čin, ať jde na přestupkové oddělení. Paní Šárka tomu nechtěla věřit, za poslední peníze najala advokátku, protože chtěla podat návrh k soudu na svěření dětí do své péče ještě před rozvodem. Ta po té, co jí paní Šárka odvyprávěla svůj příběh, začala jednat a v krátké době byl manžel vzat do vazby. Paní Šárky požadovala, aby byla informována o tom, co se dále bude s manželem dít, protože se obávala žít v jejich bytě. Přesto, že jí na policii slíbili, že informace o pohybu manžela dostane, se tak nestalo. Jeho matka, babička obou dětí, za něho u soudu složila společenskou záruku, kterou se jí nepodařilo dodržet. Manžel paní Šárku i s dětmi našel – ji těžce zranil a starší ze dvou dcer ubodal.

„Netoužím po senzaci ani po vyvolání skandálu,“ říká na konci svého vyprávění paní Šárka. „Anonymita by pro mne a moji dceru byla asi milosrdnější. Doufám jen, že můj příběh pomůže alespoň jedné jediné ženě, která je v podobné situaci, najít sílu a řešit situaci svou a svých dětí dříve než já. Do konce života si budu vyčítat, že jsem chtěla věřit, že se vše zlepší – pokud je někdo násilník, jeho chování se samo od sebe nikdy nezlepší, naopak bude jenom horší. Kdybych se neutěšovala lichými nadějemi, mohla jsem mít živé obě děti …“

Co je „domácí násilí“

Na otázku, co pojem domácí násilí vlastně znamená, v pořadu podrobně odpovídá prezidentka Bílého kruhu bezpečí (dále jen BKB) Mgr. Petra Vitoušová. Pojem domácí násilí označuje všechny projevy fyzického, psychického a sexuálního násilí páchaného mezi jednotlivými členy rodiny, v naprosté většině (v 98 %) páchaného muži vůči ženám (manželkám, družkám, partnerkám) a částečně i vůči dětem, rodičům a prarodičům. Opačná pozice, tj. muž v roli oběti domácího násilí, je podle zkušeností BKB ojedinělým případem. Nicméně i takoví muži existují. Charakteristickým rysem domácího násilí je jeho opakování, dlouhodobost a téměř každodenní přítomnost. Dalším typickým znakem domácího násilí v českých rodinách je asistence dětí. V 90 % případů děti bývají přímými svědky násilných incidentů mezi rodiči anebo jsou s následky týrání matky konfrontovány mlčky. Např. registrují tělesná zranění matky či vnímají její strach nebo sklíčenost. Za hodnou pozornosti je podle BKB dvojí tvář pachatele. Vysoké procento žen uvádí, že jejich partner má dva vzorce chování: laskavé a přátelské, které prezentuje na veřejnosti a násilnické chování vůči své partnerce v domácím prostředí. Dvojí tvář partnera obětem ztěžuje situaci a bývá i zdrojem nejrůznějších mýtů o ději v rodině pro okolí. Na straně jedné vzbuzuje pocity domnělé viny, na straně druhé blokuje odvahu svěřit se se svými starostmi – oběť se totiž obává, že jí okolí neuvěří.

Mgr. Vitoušová dále uvádí, že domácí násilí jde napříč spektrem sociálních vrstev, a naprostým mýtem je tvrzení, že se týká pouze rodin na nízké sociální úrovni. Neexistuje typická oběť domácího násilí. Ona sama zná případy žen – manažerek, které jsou úspěšné v profesním životě, ale v soukromí jsou bezbranné a stávají se oběťmi domácího násilí. Když mají na tváři vidět modřiny, vezmou si dovolenou, za dva tři dny, kdy otoky zmizí, zamaskují modřiny líčidly a jdou vést dál úspěšně svou firmu. Stává se, že si oběť domácího násilí takto vybere celou dovolenou a na vlastní odpočinek jí již nezbývá čas.

Co dělat

Protože je nesmírně těžké bránit se domácímu násilí, Mgr. Vitoušová nabízí některá praktická doporučení pro oběti, které se rozhodnou odejít z domova:

• u někoho, komu věříte, si schovejte náhradní oblečení, důležité dokumenty, nějaký peněžní obnos a náhradní klíče od bytu,
• uschovávejte si jakýkoli důkaz o fyzickém napadání (roztrhané šaty, fotografie modřin, pokud možno i s datem),
• řekněte někomu, co se vám děje, případně zajistěte důvěryhodného svědka,
• naplánujte si nejbezpečnější dobu k útěku,
• pamatujte si adresu zařízení, kam se můžete obrátit na pomoc.

V případě, že jste napadena, zavolejte policii:

• jste-li napadena i u telefonu, pokuste se ho nechat vyvěšený, mluvte, volejte, křičte,
• když přijede policie, jděte s ní do jiného pokoje, abyste mohla hovořit bez přerušování,
• po útoku neuklízejte byt – důkazy (rozbité sklo, roztrhané oblečení, chomáče vlasů) sesbírejte do igelitového sáčku a předejte policii,
• pokud jste zraněna, jděte k lékaři a oznamte, co se vám stalo, požádejte, aby události zadokumentoval,
• poučte děti a určete jim bezpečné místo v bytě (pokoj, který jde zamknout, útěk k sousedům),
• ubezpečte je o tom, že jejich úkolem je být v bezpečí a ne vás ochraňovat,
• malé dítě nezvedejte, ve vašem náručí bude zranitelnější,
• domluvte si signál se sousedy.

Domácí násilí je ovládající chování a ničí stovky, možná i tisíce životů. Pokud má někdo dojem, že si za něj oběť může sama, je lépe si říci, že nikdo nemá právo záměrně druhému působit ponížení a bolest.

V textu byly volně citovány informace z publikace BKB se svolením organizace.

Mýtus: Násilí v rodinách je problém, který se zhusta přehání.

Fakta: Pravdou je, že podle odhadu se vyskytuje v jedné ze tří domácností. Potyčky mezi partnery mohou mít různou podobu, skutečností ovšem je, že časem se násilí stupňuje. „Jen“ políček jednou za čas bývá spíše výjimkou. Podle výzkumů bývá první facka prvním krokem k dalším násilným projevům, které se zabydlí již trvale jako způsob komunikace páru a postupně nabírají stále agresivnějších forem.

Mýtus: Oběť si o reakci říká/nebo si ji přímo zaslouží, násilí je zde jako odveta.

Fakta:Řada lidí je přesvědčena, že ženy prostě sekýrují, otravují, zbytečně dráždí, ponižují nebo obtěžují své manžele či partnery. Anebo nedělají, co mají, selhávají v plnění svých povinností jako manželky, matky apod., a proto jsou svými partnery bity nebo týrány. Avšak to, jak se chová druhá strana, nikdy nemůže sloužit jako důvod k ospravedlnění násilí druhé strany. Oba výše uvedené mýty totálně přehlížejí osobní odpovědnost pachatele (ať už je to osoba mužského nebo ženského pohlaví) za své jednání, tedy nutnost se ovládat. Ve většině případů ovšem zneužívaná osoba ve svém chování nijak nevybočila z obvyklých mezí.

Mýtus: Násilí v rodinách je problém, který se týká pouze nejchudších vrstev společnosti, národnostních menšin či lidí s nedostatečným vzděláním.

Fakta: Domácí násilí se týká všech vrstev společnosti bez ohledu na jejich rasu, původ či socioekonomický statut. Rodiny s dobrým materiálním zázemím se však obracejí na placené instituce. Hledají pomoc u soukromých lékařů, právníků a terapeutů – proto se nedostanou tak často do kontaktu s policií, k soudu nebo do nemocnice jako podobně postižené osoby z chudších vrstev.

Uvedený způsob uvažování „to se může přihodit jen...“ buduje u lidí falešné přesvědčení, že jim samotným se problém vyhne.

Mýtus: Bití se musí oběti zamlouvat, jinak by toho člověka přece opustila.

Fakta: Děti i dospělé oběti násilí zůstávají s násilníkem z nejrůznějších důvodů. Vždy jde o komplexní problematiku a důvody se liší případ od případu. Oběti často setrvávají ve svazku bez ohledu na násilnosti, protože partnera stále milují. Mohou to být i naděje na zlepšení situace, co jim radí zůstat. Dalším důvodem, proč lidé setrvávají ve vztahu s násilníkem, je např.: ekonomická, finanční a/nebo citová závislost; strach z rozbití rodiny a nedostatečná podpora ze strany přátel, příbuzných a sousedů; nízká sebeúcta; strach z odvetných opatření ze strany opouštěného partnera.

Mýtus: Oběti násilí pocházejí z rodin, kde bylo násilí problémem. Nyní si zvolily životního partnera, který svým jednáním zapadá do vzorce násilného chování, který přejaly doma od rodičů.

Fakta: Existuje řada důkazů, že se násilné chování skutečně opakuje v následujících generacích. Platí to hlavně na mezigenerační přenos z otce na syna, to znamená v mužské linii rodu. Na druhé straně máme výsledky výzkumných studií, které naznačují, že ženy, které byly v dětství svědky domácího násilí, nemají o nic větší riziko, že se v dospělosti stanou obětí násilí, než ženy, které vyrůstaly v klidném domově.

Mýtus: K agresivním výpadům dochází v souvislosti s požitím alkoholu či drog.

Fakta: Velká část násilníků má skutečně problém se zneužíváním návykových látek, ovšem pravdou je, že alkohol sám ani drogy neudělají z člověka násilníka. Pachatelé násilných trestných činů se rádi vymlouvají na opilost nebo vliv drogy. Je to i způsob, jak se vnitřně zbavit odpovědnosti za spáchaný čin. Pokud návykové látky figurují jako jedna z konstant začarovaného kruhu násilí, problém alkoholu a drog je třeba řešit zvlášť a kromě opatření k zamezení fyzického násilí léčit také závislost.

Z publikace William Boyles, Sara Myersová, Násilí v rodinách – Dopad na děti