27.8.2005 10:40:15 Ina, dcera 15, syn 21
Domácí násilí
I já jsem prošla manželstvím, kde se objevovalo násilí, a to zdaleka ne takové o jakém čteme v těchto článcích. Naštěstí vše skončilo shodou mnoha okolností šťastně, ale hodně to změnilo můj pohled na tuto problematiku.
K mýtům: naše rodina rozhodně nepatřila k nižší sociální vrstvě, oba jsme vystudovali VŠ, vždy jsme měli dobré zaměstnání, manžel pracoval a pracuje na vyšších manažerských pozicích - teď jako obchodní ředitel jedné velké firmy. Je velmi inteligentní (o to bylo jeho psychické násilí rafinovanější - žádné hrubosti, ale velmi přesné "tnutí do živého", kdy přesně věděl, kde je slabé místo), přátelský (dokáže bavit společnost, hraje na kytaru a zpívá), okolí vždy rád pomůže, prostě v očích mnoha ideál.
Fyzické napadnutí proběhlo několikrát, nebylo to na ošetření lékařem. Poslední incident se odehrál poté co už u nás nebydlel. Napadl mě a syna v bytě dřevěnou latí. Kdyby nezavolala dcera policii, zřejmě by nás utloukl. Přesto ani má třítýdenní neschopnost "nepomohla" k tomu, aby byl jakkoli potrestán. Přestupkové řízení bylo po roce, kdy se pravidelně omlouval odloženo a já mám pocit, že útočník má na své straně veškerá práva narozdíl od oběti. Jak už jsem psala, můj příběh dopadl dobře, postavila jsem se na vlastní nohy, žiji s dcerou, se kterou se otec nestýká(podle něj se ona má začít mluvit s ním, protože on přece nic neudělal), mám dobrou práci a po mnoha (18 letech) už dva roky klidně spím a raduji se ze života. Nikdy neodsuzuji ty, které zůstávají v podmínkách násilí, nikdo kdo tím neprošel nemůže vědět v jak podivně zvláštním světě v tu chvíli žijete a snažíte si říkat, že je to tak v pořádku. Odejít z něčeho podobného vyžaduje velkou sílu a já si těch, co to dokáží velmi vážím.
Odpovědět