Re: Rodina a domácí násilí

Milá XXX,

nevím, jaký průběh celé to manželovo týrání u vás doma měl a má, ale myslím si, že byste měli vyhledat oba lékaře - odborníka, protože může být nemocný.

To, co jsi popsala, se hodně podobá tomu, co se dělo u nás.

Maminka se podruhé vdala. Věděla, že její manžel je nemocný. Kdysi se zhroutil (ještě za studií) a tato krize se (to zhroucení) může opakovat přibližně každé 4 roky. Po dobu soužití s maminkou se jeho stav rapidně zlepšil, lékařka mu snížila každodenní silné dávky prášků ... , ale nikdo jsme nevěděli, jak se jeho nemoc projevuje a čím se podporuje.
Rány jeho psychice udělaly např. dovolená u moře (moc sluníčka a horko ...), stěhování (koupili si spolu byt, ale 3 dny stěhování za obrovské pomoci celé rodiny musel raději strávit v kině, na procházkách se psem či návštěvách, čemuž jsme byli i my rádi ...) jiné každodenní starosti. Vše to znamenalo vykolejení z několikaletého zaběhnutého stereotypu a aniž by si to on sám připouštěl, to vše s ním (a následně i s námi) pořádně zamávalo.
Začalo to přepočítáváním účtů po vrchním (z autobusové zastávky jsme se museli všichni vrátit do restaurace, aby mu vrchní vrátil 2 koruny o které se sekl) a jeho rostoucí agresí. Sám si s tím nevěděla rady. Jeden večer jsme se slovně trošku chytli a vykodil mě z domu (okamžitě ještě ten večer). Následně obviňoval maminku ze všeho možného a střídavě vyhazoval ji, mou mladší sestru nebo sám odcházel, křičel, něco rozbíjel, .. a pak plakal, že si život bez niko z nás neumí představit a že je mu to moc líto. Druhý den se to opakovalo. Dále rozdělil byt na zóny a určil, kdo se kde může pohybovat a rozdělil nádobí v kuchyni ... a opět vše spojil a opět plakal. Maminky byla z něho na dně. Mladší sestru odvezla na pár dní k jeho rodičů a vše jim řekla. Dříve je s jejich problémem nechtěla otravovat. Ti se jí omluvili, že jí vlastně nikdy neřekli, jak se jeho nemoc projevuje a zařídili u jeho lékařky okamžité nařízení na převoz na psychiatrii. Ještě ten večer byl agresivní (slovně) i k mamince a už ji ani neustil do bytu. Druhý den se ho pokusil dostat ven jeho otec. Nepodařilo se. Sprostě na něho křičel, že ho udá, že se mu vloupává do bytu. Předali jsme to policii (nařízení k okamžité hospitalizaci). Začala operace jako v americkém filmu. Stála jsem dole pod panelákem u telefonní budky v oblečení od kamarádky (to mé znal) a čekala, až vyjde ven, abych zavolala sanitku a policii. Když vyšel, šel na autobus a než přijela sanitka, a policie, odjel autobusem a já také. Vystoupil ve městě a šel do restaurace. Z protější restaurace jsem opět volala policii. Ti mi už dokonce vyčlenili jednu hlídku, která mi byla na blízku. Mezitím jsem ho ale ztratila. Z té předešlé restaurace odešel. Našla jsem ho na tramvajové zastávce a sledování pokračovalo (krve by se ve mě nedořezali - byla jsem strachy bez sebe, nevím, co by dělal, kdyby mě poznal). Vysloupili jsme u policejního domu. Vešel dovnitř. Měla jsem ho, kde jsem chtěla, ale ti policajti, se kterými se byvil, neměli o ničem ani tušení a považovali ho jen za rozčíleného kreténa. Několikrát jsem se pokusila zazvonit na policejní vrata, ale když se otevřelo okénko a policajt se v něm objevil, nestihla jsem nic říct, protože on mu stál za zády a viděl by mě. Nakonec jsem požádala nějaké lidi o papír a tužku, napsala jsem vše v rychlosti a s tím dopisem jsem tam ty lidi poslala. Během dvou minut se objevilo policejní auto. Běžela jsem k nim, abych jim vše řekla v případě, že můj dopis tam uvnitř nenašel odezvu. Už o mně věděli (byli to ti, co za mnou jzdili po městě) a přijeli, protože je zavolali jejich kolegové z této služebny (dopis našel odezvu) a řekli mi, ať se okamžitě schovám za roh. Náhle s ním vyšli ven, přikyvovali a o něčem diskutovali a posadili ho na místo vedle řidiče na jeho přání. Odvezli ho na psychiatrii. Pak mi vysvětlili, že on přišel právě udat svého otce za vloupání do bytu a na základě mého psaní s ním jednali jako s nemocným a předstírali, že s ním jedou toho otce zatknout (jinak by jim do toko auta asi nenastoupil). Za 14 dní byl v pořádku a dal mamince a paní doktorce slib, že bude chodit na injekce, jakmile mu to maminka "doporučí". To plní. Maminka respektuje jeho stav a jezdí na dovolenou až na konci léta, aby nebyl v takovém horku a pokud možno tak, aby tam bylo pro ni sluníčko a pro něho stromy - stín. Právě jsem tu popsala období asi 7 měsíců.
Je to už 7 let a další krize se nekonala. Jen mě se zase třepou ruce a cítím ten stejný strach, jako tenkrát, když o tom píšu. Už bych si bez vašeho podnětu na to ani nevzpomněla.

Takže - nechť se vše zlé v dobré obrátí !

Hodně štěstí. Jana*