Když si vzpomenu,
co přesně jsem od svého otce v životě slyšela ( a to prosím, zcela nepodloženě, byla jsem vzorná dcera, studentka, všechno, jen proto, abych se mu zavděčila ...) nepřestane mě překvapovat, že jsem duševně zcela v pořádku - i když ty šrámy, ty už tam zůstanou.
Sama se snažím tu chybu nedělat, ale i já jsem jen člověk, ono taky nejde tak o to, co přesně člověk řekne, ale jak to řekne, takže, když mi občas uletí to tele, snad to zvládnou holky vstřebat bez problémů.
Odpovědět