Hodnota našich dětí

Nechci nikomu šlapat do svědomí ani tady kázat, ale relativně nedávno jsem si sama v sobě uvědomila dost nepříjemnou pravdu, a tak mi přijde fér se podělit s ostatními, dokud není pozdě.

Proč se ptám na hodnotu Vašich dětí? Nechci je ani prodávat ani kupovat, ale ony samy ji jednou budou moc potřebovat. Jsou to malé, zanedbatelné hlouposti, které vyslovíte, aniž byste si opravdu uvědomili jejich obsah. Tak třeba: „Ty jsi telátko… Ty můj blbečku … Ty můj debile …Ty jsi taková…“ Chápu, že u toho debila jste se jistě zarazili, to už je dost, že? Přesto jsem to slýchala od své maminky, která tím jistě nic zlého nemyslela (konec konců, naposledy mě tak oslovila, když jsem úspěšně dokončila VŠ;-))

Jenže: tahle slova se mají tendenci zachytávat někde hluboko v duši dítěte, a pokud se k nim připojí ještě další, byť nevědomé projevy podceňování či odsuzování, může to dopadnout špatně. Až s odstupem času mi došlo, že jsem nebyla celý život (nebo aspoň celou pubertu) ošklivá, ale že jsem si neuvědomovala svou vlastní hodnotu. A pokud si neuvědomuji, že (teď mi promiňte to přirovnání) jsem kvalitní kousek, tak si nemohu dovolit vyžadovat kvalitu od svých protějšků. Jinými slovy, takový člověk si pak nedokáže najít „kvalitního“ partnera a „zakopává“ obvykle jen o ty, kteří tuto situaci nějakým způsobem vítají. Sem počítám i chorobné žárlivce nebo násilníky, protože právě ti potřebují protějšek, který se jim nevzepře, ale je rád, že o něj vůbec někdo stojí. Člověk, který „nemá vlastní hodnotu“ si ji může také postavit okolo sebe, říká se tomu Persóna, ale uvnitř je stále jen to malinkaté Ego, které se bojí každého škrábance, a proto se takový člověk „hojí“ na ostatních a potřebuje ubližovat, nejlépe anonymně, protože to ho neohrožuje;-) Když se v nás jednou zahnízdí životní scénář „já jsem špatný, vy jste dobří“, těžko se to mění. Není to nemožné, ale těžké, protože si člověk sám neuvědomuje, že potřebuje pomoc a že si ji dokonce zaslouží. Smutné, že?

Samozřejmě netvrdím, že párkrát vyslovené „telátko“ nebo „Ty jsi ale …“ zničí dítěti život, ale častým opakováním se tahle „pravda“ prostě zaryje dítěti do podvědomí a zůstane navždy nebo do dlouhodobé psychoterapie, která ji postupně s většími či menšími obtížemi zase „přepíše“.

Já se teď snažím tuhle chybu neopakovat, svému synkovi dávám tolik lásky, kolik unese, chovám ho, kdykoliv potřebuje, spí s námi v posteli, když potřebuje, kojím ho, když potřebuje. Ano, jsou chvíle, kdy ho nemohu zvednout hned, třeba když mám ruce od syrového masa nebo tak.

A ještě jednou zdůrazňuji, že nikomu nic necpu, jen se chci podělit o vlastní zkušenost (někdy dost krušnou);-)