Re: Věty z dětství
Dobře.
Já jsem byla matkou nestandartního synáčka a srdce mi trhalo to, že je kulantně "za debila" v rámci školních povinností. Takže doma jsme zpívali, ve škole byl za grázla, co neposedí a nenajde sešit. A jak šel život, bylo mu náhle 15 a já jsem pochopila, že svět je prostě takovej, že nepočítá "s debilama" a v únavě jsem mu taky dala najevo, že je pěknej idiot. Postpubertu prožil ve špek parku, z účení ho vylili. Tlak okolí na to,aby byl nějakej, byl tak silný, že za jeden ze svých životních úspěchů pokládám to, že jsem ho v určitém období s nadsázkou řečeno, nezabila. Dneska je na vysoké, což se může jevit jako dobrý konec, ovšem nějaké to trauma v sobě jistě nese.
BYLA jsem pozitivní matkou do roztrhání těla a přesto.
Moje vsuvka není o tom, že bychom ta děcka měly dusit,ale že jsme na to jaksi, při současném školství a způsobu života vůbec, samy(matky) a že mi to šťastné odhodlání být hodnejma maminkama vyznívá odtrženě od reality:)
Odpovědět