Re: Věty z dětství
Podle táty jsem byla jen blbá, když jsem udělala státnici z angličtiny, tak prohlásil, že to beztak dávali každýmu. Zvládla jsem i VŠ (poslední rok jsem dodělávala s mimčem - promovala jsem, když byl M. rok). A ještě dnes (je mi 30) od svého otce slýchám pokaždé, když mě vidí, "na nic radši nesahej, stejně to zmrvíš/zničíš/rozbiješ atd.!" Výsledek: všechno zvládám do té chvíle než se objeví v zorném poli... pak mi všechno začne padat z rukou a jsem schopná připálit i vodu.
Můžu říct, že jsem se mu vždycky snažila ukázat (a vlastně všem), že jsem chytrá, šikovná a zvládnu všechno... Dnes, když mi někdo byť jen naznačí, že něco nezvládnu/neumím/jsem tupec atd., tak už se ani nesnažím. Mám v sobě takovou demotivaci, že mám chuť si jen tak někam zalezt, schovat se a nevylézat několik hodin. - Plácám se v tom dodnes docela slušně.
Mě občas taky ujede nějaké to "nařčení". Není to časté, ale o to víc mě to překvapí a zamrzí, že to v sobě mám tak hluboko zaryté. Někdy sami bezmyšlenkovitě opakujeme chyby svých rodičů, protože jsme neměli jiný model. Proto tisíceré díků za všechny tyto články, které nám pomáhají si uvědomit, že něco je špatně a jak se to dá zmírnit nebo dělat lépe. Děkuji za sebe i své dvě krásné děti...
Odpovědět