3.4.2008 14:16:42 rakapka
nevím co mám říct
když jsem při smutném listování internetem na téma potrat narazila na tenhle článek, rozbolelo mě tolik, jako nic jiného co jsem doposud přečetla.. jako bych viděla sebe...
Jsem pátý den po zamlklém potratu a po kyretáži dělohy. Když jsem února oběvila dvě čírky na testu, mísilo se vě mě tolik věcí, že se nedá popsat, a když jsem 14 - na valentýna, dala miláčkovi jako ""dárek"" potvrzení od doktora, nenapadlo mě, jak to vše může skončit. Protrpěla jsem skoro tři měsíce nevolností, obav jak vzladnu naše první mimi a co bude dál, a toho, jeslti tomu neublížím těma práškama na stma, co stejně musím brát i přes těhu. Neděla jsem si žádné starosti, ani přes první dvě ultrazvukové kontroli, kdy mě doktor nahlodávat tím, že s emu to zdý být pořád malé, a ještě v desátém týdnu od početí to naměřil tak na šestý týden. Když jsem na velikonoční pondělí ráno začala krvácet, došlo mi, že jde do tuhého. Dorazil mě doktor na pohotovsti, když se mnou v mém jedeníctém týdnu hádal, že jsem dle velikosti tak v pátým. No asi těžko, když dle testů i rozboru krve už dva měsíce vím že jsem v tom. Bohužel páteční nástup do špitálu mi sebral i poslední naději. Hodinová vyšetření, všechny mořné testy a odběry co snad jen jdou na člověku provézt, a hodiny čekání v andělíčku na posteli, v pokoji s další paní, co zrovna přijela ze sálu. Střídala se ve mě bezmoc se zoufalstvím, odevzdání střídali slzy.. Když přišla sestra s tím, že jsou hotové výsledky, a že mě chce paní doktorka vydět, nevěděla jsem co dělat - hrkla ve mě naděje, že přece jen testy ukázali, že je naděje, že je to v pořádku!! Naději vystřídalo zklamání, když jsem se dozvěděla, že jde jen o rutinu a schválení k výkonu. A pak už to šlo naráz, sál, kapačka, a ani nevím kdy jsem usnula, jen si pamatuji bolest v břiše při probuzení.. Vztek, slzy, pocit nespravedlnosti... A těd měsíce čekání.. Vím že tělo se brzy zahojí.. ale co duše?
Co mě na tom všem bolí nejvíc? Vím, že tohle se stává, že se říká, že to bude dobré, a na člověka čeká ještě mnoho dětí.. - ale... už tomu přestávám věřit... tohle vše jsem už totiž jednou slišela. Co bych dala za to, tohle prožít s vědomím, že na mě doma čeká jedno krásné zdravé dítě. Bohužel, zatím mě tíží jen čtyři marné roky snažení. Nejdřív rok, jeden potrat v 6 týdnu, pak tři roky marných pokusů i přes hormonální léčbu, a další potrat v 12 týdnu... kdo ví, co bude dál..
Odpovědět