25.6.2007 21:45:50 Míla, syn 18 měsíců
příroda opravdu ví...
Ahoj,
vím, že nemá smysl psát slova útěchy, pomůže jen čas, tak aspoň napíšu krátce svůj příběh. Otěhotněla jsem, když byl synovi rok, ne sice úplně plánovaně, ale rychle jsme se začli na miminko těšit a byli rádi, že aspoň nebudeme mít trápení s těhotněním jako poprvé. Nevolnosti a únava spolu s péčí o ročního prcka byly fakt náročné, ale od 4.měsíce to bylo úžasné. Bylo mi skvěle, měla jsem malinké bříško a moc jsem si to užívala. Na rozdíl od 1.těhotenství jsem si nepřipouštěla žádné obavy. Tripple testy dopadly dobře, šok přišel až na UTZ ve 20.týdnu. Miminko mělo těžkou srdeční vadu. Následovaly šílené 3 týdny čekání na výsledky amniocentézy, které měly potvrdit nebo vyvrátit riziko vývojové vady. Se srdeční vadou jsme byli ochotní bojovat, na víc jsme ale sílu neměli. Navíc miminko přestalo růst - s nízkou porodní váhou nemělo ani šanci na úspěšnou operaci. Poslední týden byl nejhorší, výsledky jsme se dozvěděli tak pozdě, že jsem si pro ně jela už se sbalenou taškou do nemocnice...a tam nakonec odjela. Nebudu popisovat, jak hrozné je říct "žádáme o ukončení těhotenství", když dítě už 2 měsíce kope. Jaké to je rodit v 6.měsíci, když na konci je prázdno. Je to 16 dní, co jsem se vrátila domů, už bez bříška. Taky nedokážu s nikým komunikovat, zavřela jsem se před světem. Tohle je poprvé, co o tom někam píšu. Nebýt syna, nevím co bych si počala. On mi dává sílu žít, on je pořád moje miminko a proto se nehroutím , když potkám kočárek.
Chci jen říct, že kdyby tady byla příroda tak milosrdná a nedovolila našemu nemocnému miminku dál se vyvíjet hned na začátku, ušetřila by nám velké trápení.
M.
Odpovědět