Re: Piki
Taky jsem si tím prošla. Opravdu nejvíc mi pomohla moje tehdy 2 letá dcerka, která mě ani manžela nenechala dlouho smutnit.
Nejhorší pro mě byly ty chvilky, kdy mi různí známí gratulovali k těhotenství a já jim na to odpovídala, že není k čemu a zítra nastupuju do nemocnice. Jsme na malém městě, že jsem otěhotněla se rychle rozkřiklo.
Spousta lidí mi ale pomohla - doktor, který chápal, že na kyretáž nastoupím o dva dny později, abych se stihla doma vzpamatovat a připravit dítě na svojí třídenní nepřítomnost, kamarádky, které mě ochotně vyslechly a nevypouštěly nablblé rady, všichni v nemocnici se chovali soucitně a ohleduplně, měla jsem pocit, že jim opravdu na každém miminku záleží. Taky mi pomohla paradoxní situace - léčba šokem. Dopoledne mi doktor řekl ten zlý verdikt a odpoledne jsem přednášela v předporodním kurzu o kojení - mezi těmi těhulkami jsem se cítila
dobře.
Další těhotenství přesně za rok jsem špatně snášela, pořád jsem měla pocit, že to špatně dopadne. Ten strach ve mě vězel. Bohužel to znamenalo týden udržování v nemocnici a pak opět zjištění, že miminko nežije. Tentokrát i s antibiotiky. V sobotu miminko ještě žilo a ve čtvrtek už na UTZ byl viditelný rozklad tkání a teplota signalizovala počáteční zánět, takže jsem se kyretáži nebránila ani omylem.
Následovala vyšetření: genetika - zjistila se vada u manžela, imunologie - moje silná imunitní reakce vůči manželovi, endokrinologie - snížená funkce štítné žlázy. Závěr: pravděpodobnost dalšího zamlklého těhotenství 50 %, pravděpodobnost, že dítě přežije i druhý trimestr s těžkými vývojovými vadami 5 %. Každé další těhotenství mě tedy čeká amniocentéza a nezbývá mi než se smířit s faktem, že každé druhé moje těhotenství skončí potratem.
Ale sluníčko už přišlo v podobě krásného chlapečka, kterému budou letos dva roky. Beru to tak, že kdybych nepotratila, neměla bych teď jeho. Na svoje miminka nikdy nezapomenu, ale už to nebolí, už vím, že přišla jen na návštěvu, už jsem se rozloučila a smířila.
Odpovědět