Znám to také.
Zažila jsem si to samé při prvním těhotenství.V 8.týdnu, ještě jsem ani neměla průkazku, manželovi jsem to řekla 2 dny předtím a pak jsem začala slabě krvácet.Okamžitě jsem nastoupila do nemocnice na udržení těhotenství , po týdnu mi řekli, že embryo je 6.týdenní a že mu vůbec nezačalo srdíčko tlouci a že ho mám již 3týden mrtvé v sobě. Druhý den jsem šla na kyretáž a stejně jako ty jsem na sále brečela a brečela a říkala si , proč já a budu mít vůbec někdy děti, zatím co mi napichovali žílu a upadala do spánku. Když mně na pokoji probouzeli brečela jsem zase, nešlo to zastavit.Když jsem opustila nemocnici nemohla jsem se dívat na kočárky,aniž bych se nerozbrečela.Kamarádka čekala také mimčo,byla ode mne o 10dní, takže jsem si celé její těhotenství říkala, že naše by bylo o 10dní menší atd.Doporučili mi 6-12měs. počkat,ale já na ně nedbala. Snažili jsme se hned po 6týdnech,ale podařilo se nám to za 3měs.Vše bylo bezproblémů a já měla své vytoužené první dítě.Dnes už mám děti 4,ale stále myslím na to první těhotenství.Je to součást, nedá se na to nemyslet,ale už to dávno nebolí. Mé děti ten stesk po prvním už zacelili.
Přeji ať se vše podaří a radost u vás brzy nastane.
Odpovědět