| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Zpověď

 Celkem 134 názorů.
 Kaplanka+kluci 07/05+11/08 


milá Piki 

(25.6.2007 9:41:39)
soucítím s Vámi.
Toto přesné se mi stalo v prvním těhu. Zamlklé těhu, kyretáž. Při té "příležitosti" zjistili cysty na vaječnících takže místo snažení o miminko další operace. Nakonec máme zdravého syna,ale byl to boj.

Můžu Vám říct, čas vše léčí. To asi slyšíte odevšad,ale pro mě to platí. Nikdy nezapomenu,že jsem byla před matějem těhotná,ale pořád si říkám,lepší takto,než aby miminko zemřelo později. Slabá slova útěchy, která i mě znějí trochu falešně. Celé těhu je boj a např. já se dalšího děsím. Už jsem si toho po gynek. stránce prožila tolik...S matějem jsem od 22tt ležela v nemocnici a doktoři se jen chodili dívat, jestli porodím,nebo ne. Nakonec to dopadlo relativně dobře (36tt)

Ze své zkušenosti vím, že nejhorší jsou "dobře míněné rady" příbuzmných typu jste ještě mladí...to byl nůž to mého srdce. Nebo po tom potratu jsem se docela sesypala a po kyretáži jsem se ptala lékaře na neschopenku,nebyla jsem schopná se zvednou a jít do práce. On odpověděl tak, že to vyznělo: ŠLA jste na potrat,tak co byste se válela doma.To zabolí.

Přeji Vám,ať je brzo dobře. Užijte si léto s rodinkou.

 Lavanda 


Zase bude líp 

(25.6.2007 9:55:05)
Znám to taky, podobně skončilo mé třetí těhotenství. Čas vše zahojí, určitě brzo budete mít další děťátko. Stává se to velmi často, v mém okolí znám spoustu případů, a to o většině asi ani nevím.
Chápu, že se teď cítíš mizerně, protože jsem to taky prožila. Ale věř, že jsou na světě mnohem horší věci. Raduj se ze synka a věnuj se sobě a manželovi, prostě žij. A hlavně si nic nevyčítej, nemůžeš za to.
Pokud jde o to čekání, nám tedy gynekolog doporučil čekat tři měsíce, ne půl roku. A za ty tři měsíce jsem byla opět těhotná. Tak mnoho štěstí.
 Pavla, 2 děti 
  • 

Vybreč se! 

(27.6.2007 14:54:12)
Ahoj Piki,
potkalo mne to samé v 9. týdnu druhého těhotenství.
Měla jsem stejné pocity, chtělo se mi brečet, nic mne netěšilo.
Ale věděla jsem, že určitě chceme s manželem více dětí, ne jediné,
takže po povinné půlroční pauze jsem přesně věděla, kdy mám nejvíce
plodné období a opravdu jsem s pomocí Boží otěhotněla. Po bezproblémovém
těhotenství se nám k synovi narodila holčička. Oba jsou dost divocí a
temperamentní, takže mi dávají někdy zabrat, ale jsem ráda, že je mám.
A můžu Ti říct, že po tom půlroce a delší době už pomalu zapomeneš, co
se stalo. I když to vždy budeš mít v paměti, je to opravdu lepší, když
to moudrá příroda řídí. Denní starosti, povinnosti a jiné problémy, které
musíš řešit Ti dají zapomenout na všechno zlé, co Tě potkalo.

Držím palce, ať to přestojíš a doufáš v budoucnost, že bude zase lépe.

Pavla
 Kačík+klučík 


Trocha povzbuzení 

(30.6.2007 2:41:46)
Milá Piki, i když vím, jaká je to bolest, též se Ti svěřím se svým zážitkem....mě potkalo před třemi lety mimoděložní těhotenství, bylo zjišeno již ve stádiu, kdy to bylo, jak se říká za 5 minut 12, v 6.týdnu jsem šla na prohlídku a doktor v děloze neviděl nic, ale předešlé testy ukazovaly těhotenství, v břiše jsem už měla tmavé skvrny - krev a ten den jsem okamžitě musela do nemocnice...tam mi nejdříve udělali klasickou kyretáž, ale druhý den se hladiny HCG začaly zvyšovat a tudíž to bylo jasné...mimoděložní těhotenství...bylo mi 19 a měla jsem pocit, že je to pro mě naprostý konec života, ta bezmoc, strach, vztek, nedá se to ani popsat, miminko jsem si strašně moc přála...Když jsem se probudila z toho všeho, přišel doktor s tím, že musí provést laparoskopii, podívat se, kde je plod, který samozřejmě nemůže přežít, nebo mi tam praskne a nepřežiju to já...takže hned další den mě čekala laparoskopie..Plod byl nalezen zaklíněný v levém vejcovodu a bylo to skutečně velmi nebezpečné, prý pro mě a můj život...Celý rok jsem nebyla schopná navázat žádný vztah, co se týče sexu, to vůbec nebylo možné, připadala jsem si naprosto bezradná sama ze sebou, ten hluboký smutek mě nepustil..nemohla jsem vidět miminko....musela jsem odjet cestovat, po Evropě, abych se toho pocitu zbavila...po dvou letech jsem už byla jakžtakž v pohodě, schopna uvěřit, že podruhé už to snad vyjde..Ale i tak...Občas přemýšlíte, zda by to byla holčička, chlapeček, jak by se měli, jmenovali atd...Bylo mi dokonce řečeno, že kvůli odebranému vejcovodu a snížené funkci vaječníků již bude možné otěhotnění pouze na 50% a pokud ani to ne, umělé oplodnění...to byl už totální konec pro moje nervy...ale, abych to zkrátila, po roce jsem otěhotněla na první pokus....a i když jsem měla těhotenství rizikové, mrňous byl již od 20.týdne hlavičkou dolů a chtělo se mu dříve na svět, pomocí léku a dodržování všech nařízení jsem nakonec přenášela a narodil se mi nádherný syn, kterému jsou nyní 4 měsíce...Děkuji bohu za to, že se mohl narodit a že je mu na světě krásně, že je zdravý...Nikdy na ztrátu "prvního dítěte" nezapomenu, ale už to nebolí tak jako dřív...:-)
 Pavlína 
  • 

Nechápu 

(9.7.2007 16:26:36)
No dámy, vy jste všechny pěkný trubky!!!! To jsou diskuze
 dana 
  • 

Re: Nechápu 

(9.7.2007 16:52:17)
Ty jses trubka,je videt ze jsi nic podobneho nezazila.Az by te to potkalo,tak bys uvazovala jinak
 Habi[Simi 2/00&Tomi 8/08] 


Re: Nechápu 

(10.7.2007 8:58:48)
Myslím,že jediná trubka,která se dostala sem do tohoto diskuzního kroužku,mezi ženy,které prožily ztrátu miminka,ať už předčasně narozeného,či jen zatím v bříšku schovávaného,JSI TY!Říká se,že voda v hrnci se vaří na každého stejně dlouho.Nikoho neodsuzuj a nikomu nenadávej,protože nedej bůh se to může stát i tobě a lidé si moc dobře pamatují a lidem jen málo umí odpouštět!
 Janijaja 


Re: milá Piki 

(3.7.2007 17:47:07)
Tvůj příběh mě dojal. Držím palečky, aby smutek brzy přešel. Mojí mamce se stalo něco podobného před prvním těhotenstvím. Doktor jí tehdy řekl, že to je "jako když pohnojí"....tedy připraví půdu na příští těhotenství, prostě příště už to bude bez problémů! Doporučil jí počkat tři měsíce. No ani ne za rok se jí narodila naše nejstarší ségra.. Přeju hodně sil.
Víš to nenarozené miminko bude vždycky mít místo ve vaší rodině a ve vašich srdcích.
 Kudlanka 


Andělíček 

(25.6.2007 9:54:51)
Milá Piki.
Je nás takhle "postižených" hodně. U nás je už zaběhnutý zvyk každou zimu ve sněhu dělat dva andělíčky. Naštěstí se po dvou neúspěšných pokusech podařil nyní již osmiměsíční synek. Chceme se ještě pokusit o druhé miminko, ale stejně se bojím, že to zase nedopadne. Proplakala jsem vlastně tři roky. První zamlklé těhotenství, pak operace dělohy, druhé zamlklé těhotenství. Někdo říká, že se tělo potřebuje na donošení miminka připravit. Možná je to pravda, ale bolí to hrozně. Máš pravdu v tom, že za měsíc ti bude trochu líp, ale stejně nikdy nezapomeneš. Nenech si nikým mluvit do toho, jak dlouho budeš truchlit. Možná tím budeš svému okolí už protivná, ale vyplač se tak dlouho, jak potřebuješ. Je to nejlepší lék. Ten smutek je nesnesitelný a musí ven. Držím Ti palce, ať se odhodláš k dalšímu pokusu a ať se Ti podaří.
 Jarka, 1 dcera 
  • 

Také to znám 

(26.6.2007 14:48:39)
Ahoj,bohužel i já mám takovou zkušenost.Dlouho mi trvalo,než jsem to trošku zvládla.Zamlklé těhu mě potkalo před rokem.Moc dlouho jsme si mimi přáli a nakonec toto.Půl roku jsem nemohla těhotnou ani malé mimčo vidět.Ale ono to fakt aspoň trošku přebolí.Lék existuje jen jeden- další mimi.Nám se skoro přesně po roce- rozdíl 5 dní povedlo pokoušet štěstí znovu.Nějak se ale nedokážu z těhotenství radovat,mám strach.Pořád se jen snažím doufat,že to tentokrát zvládnem.
 Lenka 
  • 

Neboj, 

(25.6.2007 10:02:13)
to bude dobré - mne to potkalo také a podle statistik to potká každou druhou ženu. Ono to bude trvat ještě nějaký čas, ale přebolí to. Mne to přešlo tak po půl roce - hlavně si nedělej výčitky za to co by a kdyby, prostě to tak je , za nic nemůžeš.
Jen se ještě přidám k názoru některých zahraničních žen, že u nás se dělá kyretáž prakticky po každém potratu, zatímco v zahraničí se to rutinně nedělá - děloha si prý ví v takto ranných fázích většinou rady sama a dostat se z toho umí a lépe, než když se vyškrabe kyretou. Mluvím ze sebe - potratila jsem totiž doma (7týden), pak jsem krvácela asi hodinu a než jsem se dostala na ošetření, už jsem skoro nekrvácela. A tak jsem kyretáž dočasně odmítla, že se udělá jen když budu mít problémy. Neměla - byla jsem na tom lépe, než dvě další holčiny na pokoji, které potratily skoro ve stejnou dobu jak já a kyretáž podstoupily.
 Kudlanka 


Re: Neboj, 

(25.6.2007 10:07:46)
Lenko, je bohužel rozdíl mezi potratem a zamlklým těhotenstvím. Při zamlklém těhotenství zárodek odumře, ale dělohu neopouští. Je tedy velká pravděpodobnost zánětů a dalších komplikací.
 natalii + 09/08 


Milá Piki! 

(25.6.2007 10:36:37)
Milá Piki!
Na konci února mě potkalo to samé...
17.ledna mi vyšel pozitivní těhotesnký test a já myslela,že se radostí zblázním.Jenže to těhotenství se mnou dělalo divy...Pořád jsme se na něj nemohla naladit-jakoby zvyknout.Říkala jsem si,že to přejde po prvním utz.Stala se ze mě hystericka,sužovaná panickými strachy,jestli je ten drobek v pořádku-přičítala jsem to tomu,že jsem jen bláznivá prvorodička a ten strach byly jen silné mateřské city.Na kontrolách bylo vždy všechno v nejlepším pořádku,děloha rostla.Na ultrazvuk jsme se dostali až začátkem 10.tt(vznikl mezi mnou a doktorem komunikační šum,já nevěděla,že na utz chodím jinam a on myslel,že to vím).O víkendu před tím pondělním utz jsem říkala přítelovi,že bych chtěla čekat dvojčátka,že by mi jedno zůstalo,že bych chtěla jít na utz až okolo 20.tt,že do té doby by se všechno vyřešilo.Plakala jsem,že na ten utz nechci jít.Všichni mě samozřejmě utěšovali,že všechno bude v pořádku,co už by se mohlo stát v 10.tt.Když jsme ten večer fotili rostoucí bříško,problesklo mi hlavou,že tohle je poslední fotka bříška.Zaplašila jsem to,těšení se na drobečka to všechno přebilo.Ale v pondělí mi bohužel řekli,že miminku přestalo bít srdíčko den před tím ultrazvukem.Bylo to strašný,i když jsem od začátku věděla,že to nedopadne dobře.Asi intuice.Plakala jsem,vyprosila si v nemocnici noc navíc,že přijdu až druhý den ráno,potřebovala jsem se "rozloučit" s tím mým vybojovaným a vymodleným mimískem.Po návratu z nemocnice pro mě byly nejhorší reakce okolí: Jsi mladá,budeš mít ještě spoustu dětí.Je lepší,že se to stalo vám než nám,vy jste mladí.Je dobře,že to příroda vyřešila takhle,protože stejně teď musíš ještě dostudovat VŠ a až pak pomýšlet na mimčo. To je jen slabý odvar.Bylo to šílený a j je za to nenáviděla.Jo a ještě jedna věta:Nebul,stejně to nebylo ještě žádný dítě. Jenže oni ho neviděli na utz,já ano a už to opravdu vypadalo jako miminko,které spinká...
Piki,věř tomu,že se z toho dostaneš.Nikdy nezapomeneš,ale přestane to tak strašně bolet.Máš syna,ten ti v tom moc pomůže.Já se v té době chodila starat kamarádce o dvojčata a pomohlo mi to moc.Nepřestane to bolet nikdy,jen to trochu otupí.A ty se vykašli an okolí a chovej se tak,jak cítíš,že ti to pomůže.Plač,nebo nadávej,já napsala dopis.Vyčítala jsem si všechno,co jsem kdy mohla udělat špatně... Moc to bolí.A snažit jsme se začali hned po první ms.Sice to zatím neklaplo,ale já potřebovala vědět,že s esnažíme,pomáhalo mi to psychicky.Ale je fakt,že až tenhle cyklus-po 3 měsících cítím,že jsem úplně v pořádku.Dej an svůj pocit a uvidíte.Držím ti palečky!Drž se a máš vážně štěstí,Miki ti pomůže... Bude líp.
 Simona 
  • 

Re: Milá Piki! 

(25.6.2007 11:10:15)
Milá Pili, já vím že je ti to líto , mně potkalo totéž, vím že to bolí. Přesto všechno vím, že je kolem mě spousta mnohem horších tragédií. Dvouletý synek od sestřenice s leukémií, postižený syn kamarádky, porod mrtvého dítěte atd. Doufám že ti vypovídání pomohlo, ale myslím si, že je potřeba tuto situaci zbytečně nedramatizovat a jít dál.
 sunsung 


Re: Re: Milá Piki! 

(25.6.2007 11:18:22)
potkalo mě to minulý květen /30.5./ a letošní květen už držím v náručí malou, nemůžu ani kvůli ní pořádně psát, chce se jen chovat
 kenza 


Re: Re: Milá Piki! 

(25.6.2007 20:21:53)
je mi to taky moc líto, při čtení článku mi tekly slzy....Z vlastní zkušenosti (před 6 měsíci nám zemřel chlapeček po porodu) moc dobře vím, že slova jsou zbytečná a že si to každá/ý musí vyřešit v sobě sám. Ono se to zahojí, ale jizva zůstane...Jen jsem v té hrozné chvíli, kdy jsem několik dní nepřetržitě plakala, zjistila, že jsou na tom některé maminky opravdu hůř. A představa, že by se něco stalo mé prvorozené dvou a půl leté dcerce....
Držím pěsti, abys´ to ty i všechny ostatní ženy-maminky, které potká něco takového zvládly
 Jitka 
  • 

Re: Milá Piki! 

(29.6.2007 13:11:05)
Stává se to opravdu často. Sama jsem to prožila u prvního těhotenství v 11tt. Vyrovnala jsem se s tím až jsem držela v náručí naši dceru. Hned na to za rok další dcerku. Dnes je to 5 let, ale nezapoměla jsem. Často na to myslím a s odstupem to hodnotím tak, že je to možná kruté, ale o to víc si vážím svých zdravých dětí. Dítě má opravdu právo narodit se zdravé, naštěstí to příroda umí zařídit.
A řeči typu - jste ještě mladí, brzy budete mít další miminko mě braly taky, ted se na ně dívám tak, že v tom je kus pravdy, neodsuzujte ty lidi za ně, vždyt oni to myslí dobře a možná oni se na věc dívají racionálně a jen neví, co přesně vám říct. Přeju všem jen to nejlepší ahoj Jitka
 Lenka 
  • 

Re: Re: Neboj, 

(25.6.2007 11:27:20)
Ale mně bylo diagnostikováno zamlklé těhotenství - jen jsem pár dnů počkala, však to všechny známe - co kdyby to ultrazvuk přečetl špatně, co kdyby náhodou. Místo toho jsem začala po 4 dnech slabě krvácet a když jsem volala doktorce, řekla že pokud zakrvácím víc, ať okamžitě jedu na pohotovost. Jenže jsem překotně potratila doma a v nemocnici jsem už vlastně byla v "pořádku" (myslím tělesně, jinak mne to hodně sebralo). Tímto způsobem by prý potratila každá žena se "zamlklým" těhotenstvím v takto časné fázi. V zahraničí se prý také někdy dává potratová pilulka, žena potratí doma nebo nemocnici a teprve pokud to děloha nezvládá, přikročí se ke kyretáži. To jsou samozřejmě technické věci, nejlepší je, když žena nepotratí - jen tak uvažuju nad rutinní kyretáží a nad tím, že i tento zákrok může být pro hodně žen traumatický, jakkoliv někdy opravdu zachrání život.
 usta, 1+ ? 
  • 

Re: Re: Re: Neboj, 

(25.6.2007 13:45:28)
moje první vymodlené těhotenství skončilo stejně, zamlklé v 11. týdnu. Přišlo se na to ale až když jsem začala krvácet. Dodnes nejvíc zazlívám doktorům v nemocnici, že mi to neřekli na rovinu, že pořád ve mě živili naději, že "to bude dobré", byť zpětně viděno to bylo jasné. Proč jsem vlastně potratila jsem se dozvěděla až z propouštěcí zprávy. Za rok a půl se nám narodila Emma, přičemž těhotenství opět bylo peklo - krvácela jsem první 3 měsíce, protože původně byly v děloze dva zárodky a já jsem zase to jedno mimino potrácela. Ale nakonec se nám narodil dlouho očekávaný čertík a v srpnu čekáme dalšího. Takže seber všechny síly, přebolí to, i když zapomenout se to nedá. Ještě ke kyretáži, kterou jsem taky podstoupila: Emma se narodila koncem pánevním, což je dost problematické sama o sobě. Když jsem se doktora po porodu ptala čím to je, ptal se mě, jestli jsem měla kyretáž. Když jsem řekla že ano, říkal, že je docela dobře možné, že děloha po té kyretáži zůstala hodně zjizvená, takže potom se malá nemohla v břichu dobře otočit a zůstala zadečkem dole. A že vůbec není vyloučené, že i další děti budu rodit koncem pánevním... takže i tohle může být výsledek automatického dělání kyretáže, jako se to dělá u nás.
 Alicee 


Re: Re: Re: Neboj, 

(25.6.2007 22:58:28)
Lenko, mas pravdu.
Ziju v zahranici a kyretaz se tu neprovadi i kdyz jde o zamlkle tehotenstvi a ne ciste o potrat. On ten potrat totiz do urcite doby prijde sam. U me se na zamlkle tehotenstvi prislo v osmem tydnu s tim, ze plod se uz nejmene ctyri tydny nevyvijel, trvalo to dalsi tri tydny nez jsem potratila.
Ma doktorka mi naopak rekla, ze je pro telo lepsi pockat az si s tim poradi samo, je to tak lepsi co se tyce prospektu budoucich uspesnych tehotenstvi.
 Markéta+Matěj 
  • 

co jsem se dočetla "mezi řádky" 

(26.6.2007 17:31:29)
Milá Piki,
po přečtení tvého článku jsem na něj celý den myslela. Něco mi nehrálo, to co jsi prožila, znamená pro tebe jistě obrovskou ránu na duši, ale mezi těmi řádky jsem si přečetla, že tu není něco v pořádku. Nejsem psycholog a můžu se i mýlit, je to pouze můj osobní názor a jestli mám jen trochu pravdu, tak snad ti to pomůže dodat další sílu k překonání nejen této rány, ale i ostatních nástrah života.
Než se dostanu k věci, jen krátký komentář. Vzhledem k tomu, že už jsi jedno těhotenství prožila a i s nějakými vstupními komplikacemi, mne překvapuje, že pouze pozitivní těhotenský test vám stačil k radosti po několik týdnů, aniž jsi navštívila gynekologa a ověřila si, že je vše vpořádku. Těhotenské testy nejsou stoprocentní, navíc ne každé těhotenství má šanci dojít ke zdárnému konci, tak už to v přírodě chodí. Vzhledem k tomu, že už jsi matkou, máš jistotu, že jsi schopná dítě počít a donosit (na rozdíl od žen, které potrácí poprvé a třeba opakovaně).
Teď k věci: mezi řádky jsem objevila, že tvůj velký smutek se skládá ze dvou částí. První část je zdravá, normální, očekávaná reakce na to, že jsi musela na potrat a přišla tak o dítě. Druhá část už tak v pořádku není, připadá mi, že tato část smutku pramení z pocitu selhání, co od tebe okolí (manžel, rodina - hl. babička, jak uvádíš v textu) očekávalo. Nejvíce už mne bila do očí rekace babičky (pravé babičky?, maminky?, tchyně?), jak uvádíš. To nebyla útěcha a slova porozumění, ale kudla do zad. Jistě se těšila na vnouče, ale to ji neopravňuje něco ti vyčítat a ty by sis to neměla nechat líbit. Překvapuje mne, že v širší rodině věděli o zpoždění tvé mensturace a de facto čekali na ohlášení té radostné události. A ty jsi je pak musela zklamat a to je pro tebe jistě nepříjemné a stresující.
Proč jsem tyto řádky napsala? Protože možná mám aspoň ždibec pravdy a třeba si mi se mnou budeš souhlasit, že tlak tvé rodiny je velký. Věřím, že opravdovou oporu nacházíš v manželovi a v přátelích, kteří ti pomohou tyto těžké chvíle přemoci. Ale nenech se semlít soukolím cizích přání a očekávání.
Přeji ti hodně sil, věř si a ať se ti další těhotenství podaří.
Markéta
 myš 
  • 

Re: co jsem se dočetla "mezi řádky" 

(28.6.2007 0:33:39)
Určitě máš pravdu, Markéto, ale musím se zeptat - přišla už jsi někdy o miminko? Víš, myslím si, že každá holka, ať už děti má nebo potratila při pokusu o prvního cvrčka, vždycky prožívá kromě té "normální" bolesti i pocit selhání, výčitek, nedostatečnosti... Špatně se to popisuje, ale kdo to prožil a třeba i víckrát jako já, dá mi zapravdu. A je to normální reakce. Stejně jako při přijetí skutečnosti, že je Tvé dítě postižené. I to v první fázi zasáhne Tvou osobní identitu a prožíváš to určitým způsobem jako svoje selhání, ač si uvědomuješ, že je absurdní to takhle vnímat...
A vůbec nezáleží na postoji rodiny. Je to osobní prožitek té ženy (v obou případech). Přišli jsme o děťátko, které jsme vůbec neplánovali, rodina z toho byla spíš přepadlá, že je to moc brzy po porodu a bla bla... Stejně byla bolest strašná a pocity selhání se dostavily... Ono je to asi všechno složitější...
 Markéta+Matěj 
  • 

Re: Re: co jsem se dočetla "mezi řádky" 

(28.6.2007 9:59:12)
Myško,
máš pravdu, něco podobného jsem nikdy neprožila, proto jsem se ani nepouštěla do rozboru pocitů po takové události, od toho tu jsou příspěvky od vás kompetentních. Přesto jsem jako tzv. nezúčastněná strana chtěla vyjádřit svůj názor a ukázat i trochu jinou stránku prožívaného smutku Piky, kterou jsem z jejího článku vycítila.
 PajaMM 


Piki, 

(25.6.2007 11:18:31)
bude to casem lepsi, neboj se...

Nemam za sebou sice to, co ty, ale neco obdobneho....troufam si rict, ze horsiho.

Nam se zadarilo az po 15ti mesicich snazeni, bylo to opravdu vytouzene tehotenstvi...Vse probihalo normalne, jen ja se porad strasne bala - rikala jsem si, asi to bude vekem. Klarku jsem mela ve 23, ted je mi 28, asi to ma vliv...
UTZ ve 12tt v poradku, tripple testy OK, ale strach ze me nejak nepadal. A nejak jsem ja i manzel tusili, ze cekame chlapecka. Meli jsme pred velkym UTZ a sli jsme 5.3.2007 na 3D UTZ. Sla s nami i tchynka a moc se tesila. No a ja myslela, ze strachy asi utecu, nevedela jsem, co se deje. Ze zacatku to probihalo normalne, opravdu nam mudr potvrdila, ze cekame chlapecka...a pak....otazky, zda uz mam za sebou velky UTZ, ke komu jdu, zda jsem brala nejake leky nebo mela chripku ci jine onemocneni v zacatku tehu. Nic jsem nemela, nebo jsem si nebyla vedoma...A pak nam to rekla. Nas chlapecek nemel vyvinutou spodni celist, na kazde rucicce jen 4 prsty a to vse se poji jeste s vadami vnitrnich organu. Mudr nam nedala nadeji a my jsme ji za to vdecni. Pak nasledoval tyden dalsich vysetreni, UTZ, AMC a uz bylo nam doporuceno ukonceni tehotenstvi. Sok to byl priserny. A trauma obrovske - pro nas vsechny. Behem par minut jsme prisli uplne o vsechno, po cem jsme touzili - o naseho chlapecka. 5.3. nam to rekla mudr, 6.3. potvrdil specialista, 7.3. geneticka a AMC, 8.3. jsem se objednala na Obilnak na ukonceni a 12.3. jsem nastoupila. 13.3. vse behem 5ti hodin probehlo - vyvolavany porod - priroda byla milosrdna, u nekterych zen to trva i tri dny. Ale pry to bylo tim, ze jsem s tim byla psychicky srovnana. I tak to bylo hrozne. I ta kyretaz nasledovala kvuli vycisteni delohy. 14.3. me pustili domu...a zdalo se vse v poradku. Ale boli to porad. Nekdy vic nekdy min. 20.7. jsem mela TP. A cim vic se termin blizi, tim je mi nekdy hur...ale nekdy zase lepe.
Muzu tu vypsat vsechno, co nasemu chlapeckovi bylo, ale neni to hezke cteni. Kazdopadne by zemrel okamzite po porodu nebo par minut po nem. Proste nemel sanci - na zacatku cervna jsem si byla pro vysledky pitvy. Dostali jsme doporuceni na genetiku - jdeme tam posledniho cervence, driv nebylo volno. A pak je celkem dlouha cekaci doba na vysledky....takze minimalne do konce roku se nemuzeme o mimi snazit. Teda muzeme, pokud chceme riskovat. Ale to my teda rozhodne nechceme...bojime se. Takze uvidime...

Nejak jsem se rozepsala, omlouvam se. Ale clovek cim vic o tom mluvi, tim vic to otupuje...

A musim priznat, ze bych dala nevim co za to, aby me tehu skoncilo samovolnym potratem nebo zamlklym tehu. Necitila bych pohyby, nerostlo by mi brisko....ted to trvalo 23 tydnu a bylo to moc tezke...

Tak se, holky, drzte, ono zase bude lip!!!!
 albra 


Re: Piki, 

(25.6.2007 13:22:41)
Moje sestra otěhotněla také po 3 měsících.Přeju hodně štěstí.
 Marcela 
  • 

Re: Piki, 

(25.6.2007 14:11:47)
Ahoj Danielko, ahoj Piki.

"...Čím víc o tom člověk píše a mluví, tím víc to otupuje..." - to je velká pravda.
To, co se Vám stalo,je moc smutné. A ten smutek je potřeba si prožít, vypovídat se, vypsat to a odložit. To nejhorší, co můžem udělat je řídit se radami "nebreč, musíš být silná" a potlačit to do sebe dovnitř.
Přeji Vám hodně zdravých a spokojených děti.
Marcela
 PajaMM 


Re: Re: Piki, 

(25.6.2007 14:19:50)
Marci,

moc diky. A mas uplnou pravdu - vybrecet se, vypovidat se...pokud to clovek potrebuje, ma to udelat, zadne drzeni v sobe. Stejne to jednou praskne....

A ono je proste nekdy hur, nekdy lip...ale verim tomu, ze zase bude dobre. am se to pak zkomplikovalo jeste operaci muzicka, ale vse se ustaluje, vraci se to do starych koleji....tak snad zase brzy budeme zit "normalne"...
 Marcela 
  • 

Re: Re: Re: Piki, 

(25.6.2007 15:55:51)
Ahoj Dani,
Držím palce, at se ze všeho úspěšně dostanete.
Napadlo tě někdy, že na věci, které se nám dějí, a na svět kolem se dá dívat z různých úhlů pohledu? Můžeme si myslet, že se nám dějí neštěstí, že to nemá žádný smysl a jenom nás to trápí. A nebo se na to můžem podívat jinak, říct si, že se mám zase jednou v životě něco nového naučit. Je možné, že všechno, co se nám děje, je pro naše dobro, pro náš růst. Jenom nám to tak někdy nepřipadá.
Přeji ti, abys našla ten správný "úhel pohledu" a už přestanu filozofovat :-)
Hezký den
Marcela
 PajaMM 


Re: Re: Re: Re: Piki, 

(26.6.2007 9:39:28)
Ahoj Marci!

JJ, uz jsem to tu pred chvilkou psala - co nas nezabije, to nas posili a vsechno zle je k necemu dobre. Rikam si to casto, protoze se toho na nas tento rok sesypalo vic.

Ale je taky pravda, ze se mi naprosto zmenil pohled na svet - moje rodina pro me vzdy byla na prvnim miste, ale veci, co mi driv prisly jako problemy - to jsou prkotiny a nema cenu si jimi kazit zivot. Takove veci uz neresim, nedelam si hlavu z kravin....opravdu nejdulezitejsi je, ze jsme v ramci moznosti zdravi a jsme spolu a milujeme se. Nebyt meho muze, dcerusky a mych najblizsich, asi bych to zvladala jen velmi tezko - jestli vubec.

Takze to, co jini lide povazuji za "starosti", uz mi nepripada dulezite...ale je dobre, ze maji jen male starosti, protoze jsou na svete veci hrozne a je dobre, ze je nemuseji poznat....

Ale videt tehulky a miminka porad jeste zvladam moc tezko, spis nezvladam...a jak na potvoru je jich ted kolem me strasne moc....vetsina to ale chape...nastesti.

Tak se opatruj a preju jen to nej nej nej!
 Alicee 


Re: Piki, 

(25.6.2007 23:38:52)
Ahoj Danielo,
Mas pravdu, cim vic se o tom mluvi, tim lepe se s tim clovek srovna. U me je to asi mesic co jsme prisli o holcicku ve dvacatem tydnu, zemrela a vyvolali mi porod.
Nejhorsi je se zavrit pred svetem a smutek drzet jenom v sobe...clovek si to sice musi nakonec odsmutnit sam, ale lidi kolem mohou pomoct, treba jen tim, ze si s tebou o tom popovidaji. Pro ne je to sice strasne tema, ale pro nas co nam umrela miminka, je to bohuzel realita.

 PajaMM 


Re: Re: Piki, 

(26.6.2007 9:34:55)
Alice,

drzim ti palce a posilam silu, abys to zvladala...Ale je to fakt, vypovidani a vybreceni ulevuje...aspon mne ano.

A casem se to zlepsuje, nekdy mi to pripada jako strasne davno...

Je mi lito, cim sis prosla...ale musime si rikat, ze co nas nezabije, to nas posili a ze vsechno zle je k necemu dobre...

Taky jsem cetla, ze utrpeni a bolest utvari lidem pevnejsi charakter, i kdyz to jizvi dusi...

Drzim palecky!!!
 Helena+2kluci 
  • 

Re: Re: Re: Piki, 

(1.7.2007 21:16:20)
ahojte hoklky,
taky si s námi příroda pohrála, 1 těhu nevyšlo a teď už máme dva krásné zdravé kluky. Jako součást našeho uzdravení se a vyrovnání se se ztrátou mimíska jsme zasadili na zahradě jeden stromeček a tak je mimi pořád s námi....
přeju vám hodně štěstí...
zdravé mimi jsme po půlroční pauze počali v plánovaný termín porodu prvního miminka... náhoda? nebo je to na tom světě nějak zařízené?
hodně zdraví
H
 eva 
  • 

ideální věk 

(1.7.2007 21:55:17)
Maminky, jaký je podle vás ideální věkový rozestup dvou dětí? Kdy počít druhé? Když je prvnímu rok, dva, tři, víc? nutno dodat - žádné hlídání, pomoc táty minimální, docela zlobivé dítě :o) Co myslíte?
 foxyik+Sofie 10/03+ Alex05/07 


Re: ideální věk 

(2.7.2007 9:15:12)
Můj názor je z vlastní zkušenosti.Chtěli jsme děti brzy po sobě.Narodila se nám holčička a po roce jsme to začli zkoušet znovu.těsně při prvním pokusu jsme se ale s manžou nepohodli a vypadalo to na rozvod, tkaže jsem začla brát prášky znovu, abychom náhodou nerovnali vztah dítětem.Nakonec roky běželi a dceři byli skoro tři a naše manželství perfektní.rozhodli jsme se tedy pro to druhé.Povedlo se hned napoprvé a dnes mám měsíčního chlapečka.Dceři budou 4 roky a je docela dost samostatná, což mi pomáhá věnovat se "více" tomu mrňousovi.Malá nikterak nežárlí a taky mi dost pomáhá.Já třeba pomoc mám od spousty babiček-některé ale ještě pracují a tchýně je daleko,manžela,když je doma,ale přes den musím zvládnout vše sama a hlavně jsme se do toho ještě stěhovali.Takže chaos.Dneska jsem ráda, že to osud chtěl a my počkali déle a dnes jsme psychicky v pohodě, protože zvládám v klidu dvě děti!Ale stejně si myslím, že jde jen o to jak se na to maminka cítí.Já se prostě cítila akorát skutečně až tak jak jsme začli.Ideální to možná pro někoho je pro někoho nemusí.Ale rozhodně je fajn, že malá chodí, dojde si sama na záchod jen zavolá, že chce utřít.Vyhraje si tkay sama,oblíkne si sama připravené věci a chápe, když jdem přes ulici, že se čapne kočárku a musí mě poslouchat.Což asi mladší dítě nepochopí.Já jsem se svým "ideálním" odstupem spokojená.A co víc myslím si, že jeich odstup je ideální i do budoucna, né moc velký,ale ani malý:-)přeju hodně štěstí všem maminkám ať jim to jde jak si přejí:-))Terka
 foxyik+Sofie 10/03+ Alex05/07 


Re: Re: ideální věk 

(2.7.2007 9:17:30)
Ještě bych chtěla podotknout, že já mám sestru a jsme od sebe skoro 7 let a je to dodnes trochu daleko.Manžel má bratra asi o rok a pár měsíců a jsou dodnes skoro jak dvojčata,akorát jejich mamina měla záhul,protože jeden ještě pořádně nevyrostl a už se musela starat o dalšího prcka,ale zvládla to a dnes jsou to kluci jak buci:-)Takže opravdu pojem ideá,ní těžko definovat.
 eva 
  • 

Re: Re: ideální věk 

(2.7.2007 13:28:09)
Ahoj Terko! Děkuji za příspěvek. Je to moc hezky napsaný. Já vím, že pro každýho je ideální něco jiného, jen tak jsem chtěla přečíst nějaký ten názor. Momentálně zvažuji, co bude pro nás lepší (ale je to ještě před námi, spíš teoretizuji). Mít druhé dítě na mateřské (to znamená přijít o práci) a nebo jít do práce, otěhotnět a skončit (minulé těhotenství jsem neměla zrovna růžové). Přijde mi to obojí jako špatná volba.
:o)
 foxyik+Sofie 10/03+ Alex05/07 


Re: Re: Re: ideální věk 

(3.7.2007 7:51:49)
Evi,já nastoupila po prvním dítěti dost brzy do práce, Sofče byl1 apůl roku a dělala jsem dva a něco a pak šla znovu na mateřskou a docela si říkám,že to bylo fajn,páč představa, že bych byla třeba 5 let či dýl na mateřský by mě asi zazdila.Jsem dost společenská a potřebuji lid a ač jsem dost akční, tka se prostě tak nějak izoluješ stejně jen mezi ostatní matky,takže já tu pracovní pauzu uvítala a teď si zase užívám týhle dlouhý dovolený
 eva 
  • 

Re: Re: Re: Re: ideální věk 

(3.7.2007 20:20:56)
To bych si taky přála - jít aspoň na nějaký mini úvazek pracovat, ale bohužel, nemám komu dát dítě. Mám dvě možnosti a ani jedna se mi nelíbí. 1) Otěhotním na mateřské - budu doma sto let a zblázním se z toho :) a navíc - zaměstnavatel drží místo jen do dvou let druhého dítěte. Takže bych přišla o místo, protože bych ho nemohla dát do školky. Práce tady u nás není, takže mám strach.
A 2) Být 3 roky doma, pak nastoupit do práce a buď hned otěhotnět nebo třeba za rok...obojí je docela nefér vůči zaměstnavateli - sotva propustí paní, která je místo mě, bude někoho shánět. Navíc mě budou čekat další 3 nekonečné roky mateřské, do kterých se mi vůbec nebude chtít.
No já snad zůstanu u jednoho :)

je mi trochu trapně, řeší se tu souběžně mnohem vážnější témata... Nerada bych někoho urazila. berte to prosím jako dvě úplně nezávislé diskuse.
 M+5 dětí 
  • 

pořád to bolí 

(25.6.2007 11:25:27)
Něco podobného jsem zažil před 17 lety. Narodily se mi potom 4 zdravé děti. Přesto to stále bolí. A i přesto byl tohle dítě velký dar a jsem za něj vděčná.
 xMirkax 


Re: pořád to bolí 

(25.6.2007 12:09:12)
Piki, drž se. Opravdu Ti pomůže jen čas. Prošla jsem si něčím podobným, ale u mne to bylo první těhotenství. Mimi jsme chtěli, ale nějak jsem nepočítala s tím, že to půjde tak rychle. Otěhotněla jsem hned po svatbě. Ještě než jsem zjistila, že jsem těhu, tak jsem prodělala ošklivé nachlazení. Asi i to mělo vliv na to, jak to potom dopadlo. Moc jsme se těšili a já si vůbec nepřipouštěla, že bych mohla mít nějaké problémy. Bohužel v 8.týdnu jsem začala špinit a na UTZ nebyla srdeční akce :-( Prošla jsem si hospitalizací, náběry na HCG a verdikt-zamlklé těhotenství. Dr. se zrovna nechovali moc soucitně, jejich chování a jednání dost bolelo. Pro ně jsem byla jen další případ, ne člověk, který přišel o dítě. Dlouho jsem o tom nemohla mluvit. Po půl roce pauzy se hned zadařilo a já už se klepala strachy. Opět jsem začala krvácet, byl víkend, tak jsem šupajdila do nemocnice. Tentokrát do jiné, a byl to opravdu rozdíl, hlavně v přístupu a chování. To mi dost pomohlo. naštěstí se mi vytvořil jen hematom, mimi bylo v pořádku, ale celé těhotenství už provázely obavy. Teď mám už skoro dvouletého cvrčka, ale asi nikdy nezapomenu.
 Ivka, 2 děti 02 a 05 
  • 

Re: Re: pořád to bolí 

(3.7.2007 22:30:45)
Milá Piki,zažila jsem také něco podobného.Čekali jsme více než 2 roky, až se objeví 2 čárky hlásající těhotenství a bylo bohužel ukončeno v 6t, srdíčko netlouklo, byla jsem na čištění dělohy.Brečela jsem celou dobu. pan doktor i sestřičky se chovali úžasně, uklidňovali mne. Největší oporou byl můj manžel. Otěhotněla jsem za 8 měsíců znova.Bála jsem se i hýbat a primář mne nechal od 5t na rizkovém těh. a do 4m jsem brala Utrogestan. Těhotenství proběhlo dobře a já držela vytouženého syna v náručí.Když jsem přestala kojit, tak za 5 měsíců jsem otěhotněla podruhé, čekala jsem dvojčátka, ale druhý plod sám zanikl v 7t, znova jsem brala Utrogestan.Těhotenství bylo dále bez problémů a dočkali jsme se i vytoužené holčičky.¨
Dnes jsou z nich zdravé a velice šikovné děti z kterých máme velikou radost,ale při vzpomínce to pořád bolí. Čas tu ránu trošku ohladil, ale úplně nezacelil.
Chtěla jsem jen dodat trošku síly, že to půjde a dočkáte se vytouženého miminka.Moc Vám to přeji.

 foxyik+Sofie 10/03+ Alex05/07 


Evče 

(4.7.2007 9:12:27)
Evi, já to měla fakt takový asi lehčí.Otěhotněla jsem těsně před maturitou,takže jsem práci neměla, dodělala hravě maturu a mateřčila.Pak jak jsem psala jsem dostala dvě velmi dobré nabídky šla do nich, o druhém jsme nepřemýšleli jak jsem psala,že jsme byli totiž pohádaný...Sofinka měla nejdřív paní na hlídání,protože to s přídavkem šlo, o který jsem vlastně díky paní na hlídání nepřišla.Pak ale šla asi po dvou měsících do soukr.jeslí.poslední ve městě a snad i na týhle planetě!Stáli mě kolem třech tisíc měsíčně ale s manžou dohromady se to zvládnout dalo a pak hned do školky,poněvadž jsem byla zaměstnaná a SOfinka šikovná.No a to už jsem v práci byla rok a půl a čekalo mě nové místo v té smaé firmě, které ale pak obsadili někým jiným, tkaže jsem se rozhodla pro mimi.No přišlo hned naporpvé, takže jsem až do poslendí chvíle makala.U nás ve firmě se nedělá, že je tam jen nějaký záskok a pak se vrátíš na stejné místo, většinou se popoleze o něco výš a na jinou pozici.Můj zaměstnavatel má ve firmě převahu žen:-)Dělám pro dost velkou zahraniční firmu a míst je dost i ženskejch, který chodí na mateřskou, tkaže se tam tak nějak prostřídáváme.No vzhledem k tomu, že je to můj první odchod a asi i poslední na mateřskou,tak už skutečně otázku fér nebo nefér řešit nemusím...Zatím mi práce nechybí, protože jí mám dost doma,dělám částečně pro naše, sice zadarmo,ael jde o psychiku, že jsem potřebná!a taky zařizuju pronájem našeho druhého bytu a současně zabydluju náš nový mega byt, takže starostí dost a do tho samozřejmě rodina.Teď budu ještě tetu doučovat Němčinu,takže fakt práce dost:-)držím palečky při rozhodoání.Jo a co takhle do otho přemýšlení zapojit i manžu, víc hlav víc ví:-*Zdraví Terka
 Andrejka68 


dotaz 

(4.7.2007 15:13:50)
ahoj těhulky a maminky, omlouvám se, že vám sem vstupuji, ale mám dotaz. Jsem v pátém týdnu těhotenství a mám nějakou mykozu a doktor mi na to dal čípky Macmiror, a když jsem si je vyzvedla, tak je na nich napsáno, že se nedoporučuje brát v prvních třech měsících těhotenství, tak nevím...on je asi považuje za bezpečné, důvěřuju mu, z předchozího těhotenství s ním mám nejlepší zkušenosti, ale přesto jsem trochu zaváhala, jeslti to brát nebo ne...nerada bych ohrozila děťátko, když se mu teď vytvářejí orgány...volat mu zpátky se mi nechce, jelikož by mi asi stejně řekl jenom, že to nevadí....máte s tím některá zkušenosti? předem děkuji za odpověd
 Andrejka68 


Re: dotaz 

(4.7.2007 15:17:59)
tak já to vložila do diskuze a uložilo se mi to pod článek :-(
 azul 


Re: Re: dotaz 

(4.7.2007 19:29:47)
Ahoj Heli, volej ptej se a nespoléhej na to že to doktor napsal. v druhém měsíci jsem byla nemocná a řekla jsem to hned na začátku vyšetření obvoďačce, když mi napsala celou hrst receptů, ještě jednou jsem se ujistila že se to v těhu může a ona na to aha, já jsem zapoměla tak to ne!!! Všecky roztrhala a dala mi jen paralen....Doktoři dělají chyby a nejsou to neomylní hrdinové, a my musíme používat hlavu. Raději se pětkrát zeptám a budu za vola, než jít na potrat z důvodu poškození mimi.Jedinou opravdovou zodpovědnost za mimčo máš ty a ne doktro, tak buď aktivní.
 eva 
  • 

Re: Evče 

(5.7.2007 21:58:10)
Terko, jsi hodně akční! Dítě a maturita, uf, to muselo teda bejt!!! Bohužel, manžela do rozhodování nezapojím :o))) Ten v tom má až moc jasno - druhé dítě nechce. Takže pro něj to bude jednoho dne překvapení. Ale jsem si jistá, že příjemné :)
 Ráchel, 3 děti 
  • 

Re: pořád to bolí 

(25.6.2007 12:49:38)
Mně se to stalo u třetího těhotenství. "nebuďte smutná, vždyť máte už dvě děti" je ta nejblbější věta, kterou znám... Nakonec jsme se dočkali našeho dalšího vytouženého dítěte, ale vím, že jedno na mě ještě jednou čeká v nebi...
Piki, smutni, jak dlouho budeš potřebovat a jak intenzivně to budeš potřebovat. nic nedramatizuješ, přijít o děťátko JE velká rána. Bolest se nedá poměřovat - každý neseme tu svoji a nějak se s ní vyrovnáváme. Ano, "objetkivně" sd třeba dá tvrdit, že existují v životě i horší věci... ale my žijeme každý své "subjetkivní životy" a s bolestí se každý vyrovnáváme různě a různým tempem.
Byla jsem vděčná, když si moje nejbližší kamarádka po roce od potratu na mé dítě vzpomněla a projevila mi soucit. Neříkala mi nic o tom, že už bych "měla být zatím" a podobné nesmysly. Podobně mi byl blízko i manžel. Přeju ti, abys taky měla kolem sebe lidi, kteří budou cítit a plakat s tebou.
 Hryzalka, 2 myši 


Nevzdávejte se 

(25.6.2007 12:35:03)
Také patřím k zástupu žen se zamlklým těhotenstvím - v mém případě dvojnásobným. Navíc mám problémy s otěhotněním a genetickou poruchu, takže v celku nic moc. Každé těhotenství jsme si minimálně rok, v posledním případě čtyři roky "řádně odpracovali" a kdyby nevyšlo poslední těhotenství, pak jsem byla rozhodnuta se vzdát. Nebudu se rozepisovat, ale každá víme, jak je ubíjející celý ten kolotoč velkého těšení se až po neméně velké zklamání a obviňování se. U prvního zamlklého těhotenství jsme např. byli v zahraničí a ze svého okolí jsem místo podpory pak uslyšela, že kdybychom nejeli "kamzíkovat" do hor, nemuselo se to stát. Genetické testy mi pak samozřejmě potvrdily lichost těchto pavlačových rádoby vysvětlení. Přesto mám nakonec dvě krásné děti (jména jsme ale třeba řešili až před porody, abychom nebyli v případě dalšího zklamání tak citově deprimováni), takže souhlasím s ostatními přispěvovatelkami, že konec dobrý - všechno dobré. Nevzdávejte se ani po dvou potratech, po třetí to třebas vyjde.
 Džejn 
  • 

Taky to znám.... 

(25.6.2007 12:45:12)
Bohužel to taky znám, zažila jsem to stejné jako ty. I když se mi půl roku po zákroku podařilo znovu otěhotnět a mám krom první dcery i krásného zdravého syna (už mu bude 13), tak stejně každý rok vzpomínám na to, že byl počatý 12.5., vzali mi ho 1.7. a v letos v únoru by mu bylo 13 let....
 Anakonda+2 


čas to zahojí-neboj:-)) 

(25.6.2007 13:07:39)
Zažila jsem to samé a ten šok a beznaděj po UTZ, kde mi doktor dost nevybraným způsobem řekl, že tam dítě není a že musím nejlíp ještě ten den na revizi...si asi zapamatuji napořád. Ale bolí to čím dál méně a říkám si, že to tak asi mělo být a příroda je opravdu chytrá a ví co dělá:-))) Přeji hodně sil..
 Majka 
  • 

zase vyjde sluníčko 

(25.6.2007 13:09:34)
Milá Piki,
brečím nad tvými řádky a chápu jak moc je teď těžké jít dál.
A slova útěchy,že budou další děti spíš více bolí než pomáhají.Znám to.Léta jsem se léčila na neplodnost a po více jak deseti letech jsem otěhotněla metodou IVF.Štěstí,které jsme s manželem prožívali bylo ohromné,jako sen!Narodil se nám chlapeček,předčasně.Ale bojoval a zvládal to....Byl mu rok,když jsem otěhotněla podruhé.Další radost a hlavně jsme chtěli sourozence pro brášku,kterému i když šlo všechno pomaleji,byl naším sluníčkem.Bohužel jsem v 8tt potratila.Prý se to stává.Ale nechtěli jsme ztrácet naději a do třetice to zkusili za půl roku.Po dalším pokusu jsem byla těhotná!Časté kontroly a slova lékaře,že tentokrát vše dobře dopadne,mne uklidňovaly.Byla jsem v 19tt,to už se přece nemůže nic stát.A přece.Znovu jsem potratila.Nebo spíš porodila.Holčička byla ale moc malinká na to,aby přežila.Byla moc krásná a měla stejný nosánek jako bráška.Myslela jsem si,že se už dál žít nedá a neustále jsem se ptala,proč já? Proč naše vysněné děti?Tolik to bolelo.Měli jsme ale pořád doma našeho chlapečka.V té době mu byli skoro 2 roky.Byl hodne opožděný,ale stále veselý a dodával nám sílu zvládat toto těžké období.Doktoři hledali důvod ,procházeli jsme spousty vyšetřeními a stále se nic nedařilo najít.Krátce po druchých narozeninách mi zemřel v náručí.Proč?Na to nám už asi nikdo neodpoví... a co teď?
Otázek během dne si dávám tisíce,propadám se hluboko ...někam ,kde snad ani není konec.V noci se budím hrůzou a utěšování lidí kolem má spíše opačný efekt.
Buď silná Piki,nevzdávej to a za svoje děti bojuj.Tak jako se pokouším já,naše děti nám nikdo nevybojuje ,nikdo nám je jen tak nedá.Záleží jen na nás.Přeji Ti moc velkou sílu a odvahu překonat tyto bolestivé dny.A až nabereš zpátky svoji sílu,jistě si tady přečteme s jakým štěstím chováš v náručí miminko.Život v tomhle ohledu není ani trochu spravedlivý,to vím už dlouho....Ještě jednou moc síly!!!
Majka
 PajaMM 


Re: zase vyjde sluníčko 

(25.6.2007 13:22:23)
Majko,

drzim pesti a posilam silu vse zvladnout....Nemam sice za tebou to, co ty, ale i tak....je to proste hruza. Tak se drz a bude lip!
 Lucka 
  • 

Re: Re: zase vyjde sluníčko 

(25.6.2007 14:39:39)
Plakej, to mi pomáhá. Nesnaž se zapomenout. to asi nepůjde. Ale ty to zvládneš. Zase vyjde "sluníčko" a pak nám o tom napíšeš, uvidíš. Držím palce
 Lavanda 


Re: zase vyjde sluníčko 

(25.6.2007 13:25:42)
Je mi moc líto,že vás potkaly takové tragédie.
 Hryzalka, 2 myši 


Re: zase vyjde sluníčko 

(25.6.2007 13:44:49)
Majko, jsi neuvěřitelně statečná, jiné ženy by se složily. Smekám před Tebou a přeji do dalšího života hodně štěstí.
 Marci, Tom 12/04, Viky 12/09 


Re: zase vyjde sluníčko 

(26.6.2007 16:14:09)
Majko, je mi moc líto, co se ti stalo, život je opravdu nespravedlivý. Ani nevím, co ti mám napsat, asi nepomůžou žádná slova... Posílám ti hodně síly to zvládnout a přeji hodně štěstí do budoucna.
 Majka 
  • 

Re: Re: zase vyjde sluníčko 

(26.6.2007 16:46:53)
Děkuji za povzbudivá slova,ale jak už jsem poznala člověk míní a život mění.A hlavne příroda je nemilosrdná.Mým největším přáním v životě je mít tři děti.Dnes vím,že pokud se nám podaří mít jedno miminko a hlavně zdravé,bude to ten největší zázrak,co se kdy stane.To co se u nás odehrálo za poslední rok,je víc než špatný film.Přesně o ty naše tři děti jsme přišli a dál? Vzhledem k věku už máme šanci malou,ale i tak to nevzdáváme!Přeji všem maminkám bojovnicím moc velikou sílu a podporu všech okolo.A když to nejde ,vyplačte se ...i když ta bolest zůstane navždycky,uleví se aspoň na chvilku...
 michaela b.lucka 12,tom 6 
  • 

Re: Re: Re: zase vyjde sluníčko 

(10.7.2007 19:52:34)
DOBRY DEN,MAJKO.JE OPRAVDU OTRESNE,CO JSTE MUSELA ZAZIT A PROZIT.VAS PRISPEVEK ME DOJAL AZ K SLZAM.SEDIM NAD PC,BRECIM A NEVIM JAK VAS POVZBUDIT.PREJI HODNE SIL A NEZTRACEJTE NADEJI,JEDNOU TO VYJIT MUSI.
 michaela b.lucka 12,tom 6 
  • 

Re: Re: Re: zase vyjde sluníčko 

(10.7.2007 19:52:36)
DOBRY DEN,MAJKO.JE OPRAVDU OTRESNE,CO JSTE MUSELA ZAZIT A PROZIT.VAS PRISPEVEK ME DOJAL AZ K SLZAM.SEDIM NAD PC,BRECIM A NEVIM JAK VAS POVZBUDIT.PREJI HODNE SIL A NEZTRACEJTE NADEJI,JEDNOU TO VYJIT MUSI.
 Anakonda+2 


Danielko, 

(25.6.2007 13:10:33)
hrozně smutný příspěvek...K tomu se ani nedá nic napsat.. Přeji hodně štěstí a síly a hodně dětí:-))
 PajaMM 


Re: Danielko, 

(25.6.2007 13:19:20)
Jirko,

moc dekuji. Dobre vim, ze je tezke na to nejak reagovat a moc ti dekuju...Preju jen to nej!
 Ivule+Hony 


vydrž 

(25.6.2007 13:57:08)
Jsem po 3 neúspěšných IVF a dovedu si představit,jak ti je. Nezbývá než vydržet. Ćas opravdu funguje jako lékař.
Hodně štěstí s dalším těhu :) :)
 Katka-těhotná, Filip 2,5 
  • 

znova otěhotnět 

(25.6.2007 13:58:04)
Ahoj,
taky mě to potkalo, tak vím, jak se cítíš. Chci reagovat spíš na to, že tvůj manžel chce okamžitě zkoušet znova. Doktoři tvrdí 3-6 měsíců neotěhotňovat. Ale já otěhotněla už po druhém normálním cyklu. Byl to risk, ale řekla jsem si, že buď na to moje tělo má a podaří se, nebo na to tělo nemá a prostě neotěhotním. Vím, že jsem zbytečně spěchala, ale nesnesla jsem pocit, že bych měla půl roku čekat a bát se, jak dopadne další těhotenství.Z toho bych se asi sesypala:-) Tím, že jsem docela rychle otěhotněla, jsem to nepodařené těhotenství rychle zapomněla a i když mi bylo stejně jako tobě, teď už o tom skoro ani nevím. Hodně štěstí:-)
 PajaMM 


Re: znova otěhotnět 

(25.6.2007 14:13:26)
K tomu cekani - po potratu v prvni tretine tehu staci i ty 3 mesice....pokud je to ale uz vice nez polovina tehu nebo okolo pulky, doporucuje se tech 6 mesicu, protoze pro telo je to velka zmena a hormonalni pecka...mam to za sebou, vim, o cem mluvim....bohuzel.
 Monika 
  • 

Bude lip 

(25.6.2007 14:41:10)
Ze začátku to je opravdu těžké. ale vydrž bude líp. Už máš jednoho raubíře, tak se snaž zaměstnat s ním, a hlavně na to nemysli. To je totiž ta největší brzda. Znám to ze své zkušenosti, nejdřív jsem rok nemohla otěhotnět a pak jsem o dítě přišla v 5. měsíci. Teprve když jsem si naplánovala co všechno budu dělat, co se naučím a opravdu na to špatné už nemyslela, tak jsem otěhotněla. Vlastně hned napoprvé jak to bylo možné. Až jsem byla zaskočená. Napiš za rok, třeba ale nebudeš mít čas jak ti bude za zády vřískat miminko. Tak hodně štěstí.
 Lizzie 


Hodně štěstí.. 

(25.6.2007 15:03:54)
Přeji hodně štěstí do dalšího života, to co vás potkalo je hrozné, nezbývá než věřit, že všechno časem přebolí.
Dost mě šokoval přístup babiček, promiňte, ale výčitky nejsou na místě, opravdu hodně hodně ošklivé. Jak vám mohly něco vyčíst? Skleničku vína? To, že jste zvedla kluka? Máma nejsem, ale podobně by se musela strachovat každá z nás..Vážně síla. Měly vás podpořit...
Poslechněte rady lékařů, dejte si pauzu a pak..pak si pořiďte další děti. Ještě jednou hodně štěstíčka..
 Piki 


Re: Hodně štěstí.. 

(25.6.2007 15:40:43)
Lizzie,
asi jsem to tam špatně napsala....babičky mi nic nevyčítaly! To já jsem si to tak vyčítala a mně se honily takovéto myšlenky hlavou. Babičky mám obě dvě super a opravdu mi moc a moc pomáhají!!!
Děkuji za podporu!
Piki
 Lizzie 


Re: Re: Hodně štěstí.. 

(25.6.2007 15:42:04)
Aha, tak to se omlouvám za nedorozumění, bylo mi to divné..
 Piki 


Úleva 

(25.6.2007 15:13:46)
Holky,
všem Vám děkuji za reakce. Přemýšlela jsem, jestli ještě něco psát nebo ne....Není asi co dodat k mým pocitům. Celé dopoledne se mi však honí hlavou, jestli nejsem úchylná sadomasochistka, že se mučím napsáním takovéhoto článku. Pravda je ale taková, že teď cítím ÚLEVU!!! Úlevu z toho, že mě nikdo neodsuzuje za moje hormonální výlevy,úlevu, že můžu brečet jak dlouho chci a nikomu to nevadí, úlevu z toho, že si většina nemyslí, že to co se mi stalo je maličkost nebo něco na co se dá hned zapomenout....
*
Vím, že jsem mohla dopadnout daleko, daleko, daleko hůř. Příběhy Majky a Danielky i další jsou srdcervoucí. Vůbec nevím, co k nim napsat. Snad jen, že musíme věřit, že sluníčko si najde cestu do všech domovů!!!!
*
Piki
 Lizzie 


Re: Úleva 

(25.6.2007 15:16:27)
Piki, říká se: ,,Sdílená bolest, poloviční bolest", tedy volně přeloženo, pokud se člověk vypovídá, uleví se mu.
Což ti může potvrdit i každý psycholog, vždyť je to jejich živnost.
Je skvělé, že se cítíš alespoň trochu lépe..
 Martina, Madlenka 3 roky 
  • 

na prirodu jsme kratky 

(25.6.2007 15:43:39)
Dobry den,
jen jsem Vam chtela napsat par radku, aby Vas to tolik nebolelo. S konstatovanim, ze priroda vi nejlip, je tezke se smirit. Ale jen cas ukaze, ze je tomu tak. Me samotne detatko ve dvanactem tydnu zabila listerioza, snad jsem si spatne omyla salat, koupila napadene maso, nikdy se na to neprijde. A jak moc bych si prala, aby to tak priroda chtela, jenze tady slo o chybu v nejakem supermarketu a ne v prirode. Je tomu uz pul roku, boli to, ale min. Je to jizva, kterou si clovek nese cely zivot, ale jde se s ni smirit, a posune Vas hodne daleko. Uvidite, ze dalsi miminko na sebe nenecha dlouho cekat. Nas take nenechalo a na prosinec cekam darek nejvetsi.
Preji hodne sil, kterou najdete v Mikim a manzelovi.
 Karina 
  • 

Re: Zamlklé těhotenství 

(10.9.2008 12:41:34)
Ahoj,chtela jsem se zeptat jestli nekdo mel zamlkle tehotenstvi az do 19 tt.doktor mi rekl,ze pokud budu dlouho otalet s druhym tehotenstvim,udelaji se mi strusty a nebudu moct uz otehotnet
 Petra-4děti(15,12,8let a 3roky 


Znám to také. 

(25.6.2007 16:30:12)
Zažila jsem si to samé při prvním těhotenství.V 8.týdnu, ještě jsem ani neměla průkazku, manželovi jsem to řekla 2 dny předtím a pak jsem začala slabě krvácet.Okamžitě jsem nastoupila do nemocnice na udržení těhotenství , po týdnu mi řekli, že embryo je 6.týdenní a že mu vůbec nezačalo srdíčko tlouci a že ho mám již 3týden mrtvé v sobě. Druhý den jsem šla na kyretáž a stejně jako ty jsem na sále brečela a brečela a říkala si , proč já a budu mít vůbec někdy děti, zatím co mi napichovali žílu a upadala do spánku. Když mně na pokoji probouzeli brečela jsem zase, nešlo to zastavit.Když jsem opustila nemocnici nemohla jsem se dívat na kočárky,aniž bych se nerozbrečela.Kamarádka čekala také mimčo,byla ode mne o 10dní, takže jsem si celé její těhotenství říkala, že naše by bylo o 10dní menší atd.Doporučili mi 6-12měs. počkat,ale já na ně nedbala. Snažili jsme se hned po 6týdnech,ale podařilo se nám to za 3měs.Vše bylo bezproblémů a já měla své vytoužené první dítě.Dnes už mám děti 4,ale stále myslím na to první těhotenství.Je to součást, nedá se na to nemyslet,ale už to dávno nebolí. Mé děti ten stesk po prvním už zacelili.
Přeji ať se vše podaří a radost u vás brzy nastane.
 Repulsion 


Jo, je to na pytel... 

(25.6.2007 17:38:57)
Nám taky umřelo první dítě. Bylo to nepříjemné. Před tím jsme se snažili asi rok, pak jsme to hrozně prožívali - na prohlídky jsme chodili spolu, nadšeně sledovali ultrazvuk... Pak to bylo jak rána z čistého nebe... Pro ženu je to tím horší, že se musí na ten vejškrab. Hrozně jsem se o ženu bál.
Naštěstí se nám pak hned podařilo "zadělat" znova a narodila se nám krásná holčička. Potom ještě jedna a pak kluk. Takže na to už moc nemyslíme, ale žena to asi má pořád někde zasunuto.
Nicméně jsme postupem času zjistili, že se to skutečně stává poměrně často - potkalo to spoustu našich známých. Takže je k tomu asi třeba takto přistupovat a neprožívat to tolik.
 jv 


chce to čas 

(25.6.2007 18:47:22)
Milá Piki, vím přesně, jak se cítíš. Minulý rok začátkem dubna se mi stalo to samé - na začátku čtrnáctého týdne - přesně ve chvíli, kdy jsem si začala myslet, že už jsem "za vodou". Můj pan doktor mi řekl, že se můžeme o další mimi pokoušet hned po prvním menses. Pravda, trvalo to o něco déle, ale teď už jsem znovu těhotná - 29.týden - a doufám, že to tentokrát dopadne dobře. To samé přeju i Tobě. Věř, že čas tu ránu pomůže zahojit, i když vzpomínky zůstanou asi navždycky. Držím palce.
 Dáša 
  • 

Drž se 

(25.6.2007 21:24:43)
Milá Piki,
nám se stalo něco podobného, taky jsme přišli o mimčo, bylo to zamlklé těhotenství. Taky jsem z toho byla úplně hotová, brečela jsem každou chvíli a dost dlouho jsem se z toho sbírala. No, za půl roku jsme to zkusili znovu a zadařilo se. Ke dvěma starším holčičkám nám přibyla další mrňavka, které je teď půl roku. Je to naše nejrozmazlenější miminko. Drž se a nevzdávej to, uvidíš, že zase bude líp. Moc Ti přeju, aby bylo líp.
 Míla, syn 18 měsíců 
  • 

příroda opravdu ví... 

(25.6.2007 21:45:50)
Ahoj,

vím, že nemá smysl psát slova útěchy, pomůže jen čas, tak aspoň napíšu krátce svůj příběh. Otěhotněla jsem, když byl synovi rok, ne sice úplně plánovaně, ale rychle jsme se začli na miminko těšit a byli rádi, že aspoň nebudeme mít trápení s těhotněním jako poprvé. Nevolnosti a únava spolu s péčí o ročního prcka byly fakt náročné, ale od 4.měsíce to bylo úžasné. Bylo mi skvěle, měla jsem malinké bříško a moc jsem si to užívala. Na rozdíl od 1.těhotenství jsem si nepřipouštěla žádné obavy. Tripple testy dopadly dobře, šok přišel až na UTZ ve 20.týdnu. Miminko mělo těžkou srdeční vadu. Následovaly šílené 3 týdny čekání na výsledky amniocentézy, které měly potvrdit nebo vyvrátit riziko vývojové vady. Se srdeční vadou jsme byli ochotní bojovat, na víc jsme ale sílu neměli. Navíc miminko přestalo růst - s nízkou porodní váhou nemělo ani šanci na úspěšnou operaci. Poslední týden byl nejhorší, výsledky jsme se dozvěděli tak pozdě, že jsem si pro ně jela už se sbalenou taškou do nemocnice...a tam nakonec odjela. Nebudu popisovat, jak hrozné je říct "žádáme o ukončení těhotenství", když dítě už 2 měsíce kope. Jaké to je rodit v 6.měsíci, když na konci je prázdno. Je to 16 dní, co jsem se vrátila domů, už bez bříška. Taky nedokážu s nikým komunikovat, zavřela jsem se před světem. Tohle je poprvé, co o tom někam píšu. Nebýt syna, nevím co bych si počala. On mi dává sílu žít, on je pořád moje miminko a proto se nehroutím , když potkám kočárek.
Chci jen říct, že kdyby tady byla příroda tak milosrdná a nedovolila našemu nemocnému miminku dál se vyvíjet hned na začátku, ušetřila by nám velké trápení.

M.
 Pawlí 


Bude líp 

(25.6.2007 22:14:13)
vím co říkám před dvěma lety nám zemřel syn 30 hodin po porodu.
Teď máme krásnou téměř 10 měsíční holčičku.
Ale nezapomeneš nikdy, jen to časem nebude tolik bolet.
Hodně sil všem kdo musí prožít něco podobného.
 PajaMM 


Re: příroda opravdu ví... 

(26.6.2007 9:31:40)
Milo,
presne vim, o cem mluvis....kdybys chtela, pisni mi na mail a muzeme si popovidat....psala jsem tu svuj pribeh taky. Je sice trosku odlisny, ale v podstate uplne totozny...

Drz se, casem bude lip!
 Kateřina35 


Zase bude líp. 

(25.6.2007 22:07:09)
Milá Piki, je mi tě moc líto,protože dokážu pochopit jak se cítíš. Prošla jsem si něčím podobným a dodnes ještě cítím v srdci smutek. Je to sice už tři roky,ale pořád to tam někde je. Víš, ta bolest bude pomalu ustupovat až zmizí někam do koutku srdce. Neříkám že úplně zapomeneš, ale ta bolest už nebude tak palčivá. Piki,přeji ti hodně štěstí a síly. Neboj se určitě se svého miminka brzy dočkáš. Teď hodně odpočívej a prožívej všechny krasné dny se svým synkem. Vždyť děti jsou radost v moři smutku. Hodně štěstí Katka.
 Jíťa 
  • 

Taky jsem si prožila něco podobného 

(25.6.2007 22:28:50)
A to potrat pokaždé asi v 6-7 týdnu těhotenství. Dokonce 3x. A nebylo snadné se s tím vyrovnat, protože na mimi jsme několik dlouhých let marně čekali.

Nejprve jsem trpěla chronickou rýmou (2 roky jsem byla střídavě 14 dní zdravá a 14 dní nachlazená) a další rok jsem pro jistotu brala léky na posílení imunity. Doktorka na ORL nedoporučila pokoušet se v takovém stavu o těhotenství.
Pak jsme se snažili, ale nedařilo se, takže jsme skončili v poradně pro neplodnost. Spousty vyšetření, které nezjistily žádný problém, přesto jsme se ani po dalších 2 letech inseminací vytouženého mimi nedočkali. 3x se mi během těch dvou let podařilo otěhotnět. Nejhorší to bylo poprvé. Těhotenský test mi vyšel pozitivně a tak následovala návštěva poradny a krevní test na HCG. HCG bylo pozitivní, bohužel UTZ těhotenství neukázal. Dr mě tedy pozval za týden na kontrolu. Den před kontrolou jsem začala krvácet a okamžitě jsem volala a pak jela k dr. I když mě v telefonu dr. uklidňoval, že to nemusí nic znamenat, celou cestu jsem brečela. Prostě jsem to cítila. Znovu test HCG (pozitivní) a UTZ nic neukázal. Dr říkal, že je nutné udělat znovu testy za týden a objednal mě do poradny. To byl nejhorší můj zážitek. S tím, že jsem nejspíš potratila, jsem se v klidu domova celkem dokázala vyrovnat, ale v poradně, když z ordinace vycházela jedna žena za druhou a šťastně mávaly průkazkou, nebo to sdělovaly partnerovi... To bylo opravdu silný kafe. Seděla jsem tam, brečela a nedokázala se ovládnout. Chtěla jsem požádat sestřičku, aby mě vzala přednostně, ale nedokázala jsem ani vstát ze židle. Na test HCG jsem pak musela ještě 2x než se mi hormony srovnaly, ale to už jsem hned po příchodu požádala sestřičku o přednostní vyšetření.

Podobně to probíhalo i při dalších 2 těhu. Napřed HCG pozitivní a UTZ neg. během týdne jsem začala krvácet a potratila. Naštěstí v obou dalších případech mi HCG kleslo okamžitě, takže jsem byla ušetřena další psychické zátěže v poradně.

Teď se na nás konečně usmálo štěstí a asi za 3 týdny čekáme chlapečka. Po předchozích zkušenostech jsme se rozhodli, že v prvním trimestru o našem těhotenství nikomu neřekneme. Strašně jsem se bála, že kdyby se zase něco stalo, nesnesla bych ty soucitné řečičky okolí. Vlastně ani o těch 3 potratech kromě mě a manžela nikdo další neví. Bylo to tak rychlé, že jsme se s těhotenstvím nestačili nikomu svěřit. A já myslím, že i díky tomu, že nám to nikdo nepřipomínal, se mi s tím podařilo lépe vyrovnat. Ale stejně jsem po celou tu dobu od 1. potratu nesnesla pohled na těhotnou ženu, nebo na maminu s kočárkem.

Takže nejsi v tom sama. Jak jsem čtla reakce, je nás s podobným osudem mnoho. Skutečně to přebolí, hlavně se neboj jít do dalšího těhotenství. Alespoň já bych do toho šla znovu a znovu - i když mě to zklamání pokaždé bolelo, byla jsem odhodlaná nad přírodou zvítězit.
 M,Christina+Dean 
  • 

boli to ja vim 

(26.6.2007 4:51:53)
Piki,vim ze to tedka bude pripadat jako omletina ale ja opravdu vim co ted citis.To prazdno,to cos hrozne chtela a taky ztratila.Vim ze nepomuze a neutesi nic co ti reknou ostatni protoze to ani nejde.
Ja to prozila 6krat.Dvakrat mimodelozni a 4krat okolo pateho tydne.Nikdy jsem teda nemela zadnou kyretaz ani zadny zasah pri tech mimodeloznich protoze to vzdy moje telo zvladlo samo.Potratila jsem parkrat nez se narodila moje dcera(mesic predtim nez jsem byla tehotna s malou,po ni a potom se narodil syn a mimodelozni po nem a reknu ti ze ze zacatku kdyz se to zacalo dit jsem prorvala dny a noci a po tom patem uz jsem byla jako robot-no nic zkusim to zase zadne slzy a taky ze jo dalsi mesic jsem byla tehotna se synem,
Jednu radu ti dam a to je zacni zkouset o dalsi az ty se na to citis a ne kdy ti doktor rika.Tvoje telo se zahoji rychle ale to v hlave dyl trva.Zalezi jenom na tobe.Ja se citila na dalsi skoro hned a taky to vyslo ale po te kyretazi asi tak pockat aspon na prvni menstruaci a az potom si myslim protoze to je zakrok.
Je me opravdu moc lito zen ktere timto musi prochazet a opravdu to neni lehke ale opravdu se da vymazat ta bolest po case.Nicmene preju ti moc a moc aby Vam to vyslo(manzel potrebuje taky podporu protoze neni jenom zena co se muze citit mizerne)a uvidis ze se dockate asi to telo opravdu tridi-toto je dobry toto ne ale nemelo by to tolik moc bolet-to neni zpravedlive
 Helena 
  • 

Těhot.po potratu 

(26.6.2007 9:36:29)
Ahoj,já jsem neplánovaně otěhotněla,odešla na riziko z práce,všude to rozhlásila a do dvou týdnů potratila.Přítel a všichni byli zklamaní.Pak jsem po potratovém šestinedělí nechtěně otěhotněla znovu-nevím jak se to mohlo stát a přes ujišťování mého gynekologa,že to děloha nezvládně a potratím znovu,donosila synka a zdárně porodila,teď jsem šťastná,že to tak bylo,jinak by jsme neměli tohoto úžasnýho kluka,ale třeba holku.kdo ví...Zkrátka to tak mělo být.Opravdu nelituju,alespoň si synka víc važím,každá zkušenost dobrá. Helena
 Mulderka+ufounci /05,08,11/ 


Rozluč se s ním 

(26.6.2007 11:38:12)
Milá Piki,
taky jsem jedna z davu těch, které TO mají za sebou:-( Věř mi, že vím jak ti je, mám tu strašlivou bolest a obviňování sama sebe, co jsem udělala špatně a PROČ ZROVNA JÁ ještě až příliš v živé paměti. A když jsem před 3 měsíci přišla o syna ve 23tt, chtěla jsem umřít. Nevím, jestli ti tohle už někdo neporadil, ale: až se důkladně vybrečíš z nejhoršího, najdi si nějaké tiché hezké místečko, a zasaď tam za svého drobečka stromek, květinu... a rozluč se s ním. Pověz mu, co sis od něho slibovala, jaké plány sis vysnila... a pak až to všechno ze sebe vypustíš a zaleješ dalšími záplavami slz... dej mu volnost, abys v sobě znovu vytvořila místo pro dalšího mrňouska, který přijde. /uplně nejlepší bude, když se zúčastní i manžel nebo partner a rozloučí se za sebe. Toto mi poradila kinezioložka a opravdu to funguje:-)
Prozatím ti posílám malé virtuální pohlazení a přesto že ti to teď připadá nemožné: BUDE LÍP a ty se zase usměješ:-))))
Tak držím pěsti, ať to netrvá moc dlouho:-)
 PajaMM 


Re: Rozluč se s ním 

(26.6.2007 12:19:39)
Mulderko,

ahojda. Jak je? PIsni mail, jestli budes chtit...Drz se!!!
 Lavanda 


Re: Rozluč se s ním 

(26.6.2007 13:06:35)
Mulderko, zdravím tě. Moc ti držím palce, aby jsi v dalším těhotenství měla více štěstí.
Mohla by jsi mi, prosím, dát kontakt na kinezioložku? Má dceruška má problémy s koktáním a poradili nám, že by kineziolog mohl pomoci.
 Mulderka+ufounci /05,08,11/ 


Re: Re: Rozluč se s ním 

(26.6.2007 22:13:10)
Budilko, máš maila...:-)
 jája 
  • 

Re: Rozluč se s ním-Mulderka 

(30.6.2007 20:11:25)
Moc tě obdivuji za to, že jsi to opravdu dokázala...Je to moc hezká myšlenka a určitě pomůže všem těm, které tímto slzavým obdobím prošli...Hodně štěstí...
 Markéta, Broňka 6, Denda 16 dní 
  • 

Jako bych četla svůj příběh 

(26.6.2007 11:42:26)
Když jsem četla Tvoji zpověď, neubránila jsem se slzám. I já jsem před rokem zažila stejnou věc. V 9. týdnu mi moje miminko (pojmenovala jsem ho Staníček) umřelo. Po revizi jsem byla na Lexaurinu a při pohledu na miminka jsem se hroutila. Každý mi říkal, že příroda ví co dělá, ale já se s tím nechtěla smířit. Nakonec se mi podařilo,otěhotnět znovu a narodila se nám krásná a zdravá holčička Deniska.
Určitě to zvládneš. Přeji mnoho úspěchů.
 Robin* 


Re: Jako bych četla svůj příběh 

(6.9.2007 13:42:41)
Milá Piki,
čtu si tvůj článek a brečím s tebou. V březnu jsem náhle začala krvácet a potratila v 7.týdnu. Dali jsme si pauzu a teď v srpnu jsem zjistila, že jsem opět těhotná. Obrovská radost a zároveň i velký strach, aby se neopakovalo to co minule.Bohužel osud tomu chtěl a ani toto těhotenství neskončilo úspěšně. V 9.týdnu jsem začala mít nahnědlý výtok a doktoři diagnostikovali zamlklé těhotenství - žádná srdeční akce. Ještě si však nebyli úplně jistí a tak se vyčkávalo.Pak jsem ale začala hodně krvácet a byl konec všech nadějí, že na jaře tu budeme mít malého drobečka. Revize dělohy atd. jako minule. Kdo nezažil nepochopí.Prázdnota, smutek, bolest...
 Helena, 3 dospělé děti. 
  • 

Nezoufej 

(26.6.2007 12:03:21)
Milí Piky, chci Ti napsat, že vím, jak Ti je a zároveň Ti dodat trochu optimismu a naděje. Já jsem potratila své první dítě a dlouho to vypadalo, že už žádné mít nebudu. No a nakonec mám tři zdravé krásné, teď už dospělé děti. Proto nezoufej. Věnuj se hodně svému malému Mikimu, nespěchejte nikam a určitě časem budete mít ještě další dítě (nebo děti). Jestli Ti můžu poradit, vychutnávej si tu radost ze svého malého broučka a nechej všemu čas. Až budeš zase více v pohodě, tak si i to další těhotenství více užiješ. Helena.
 Hanka 
  • 

Piki 

(26.6.2007 13:13:10)
Milá Piki,

je mi moc líto, co tě potkalo.
Mám i kamarádku, které se přihodilo totéž. Vždycky je to těžké.
Ale obejmi svoje dítě, které máš doma a to ti určitě bude útěchou a oporou. Horší by bylo, kdyby se ti to přihodilo po 10 letech léčené neplodnosti, bezdětné...
Tak se drž, a my všichni ti držíme palečky, ať to příště už vyjde bezproblémově.
Hanka

 Rapiti 


Re: Piki 

(26.6.2007 14:02:35)
Taky jsem si tím prošla. Opravdu nejvíc mi pomohla moje tehdy 2 letá dcerka, která mě ani manžela nenechala dlouho smutnit.
Nejhorší pro mě byly ty chvilky, kdy mi různí známí gratulovali k těhotenství a já jim na to odpovídala, že není k čemu a zítra nastupuju do nemocnice. Jsme na malém městě, že jsem otěhotněla se rychle rozkřiklo.
Spousta lidí mi ale pomohla - doktor, který chápal, že na kyretáž nastoupím o dva dny později, abych se stihla doma vzpamatovat a připravit dítě na svojí třídenní nepřítomnost, kamarádky, které mě ochotně vyslechly a nevypouštěly nablblé rady, všichni v nemocnici se chovali soucitně a ohleduplně, měla jsem pocit, že jim opravdu na každém miminku záleží. Taky mi pomohla paradoxní situace - léčba šokem. Dopoledne mi doktor řekl ten zlý verdikt a odpoledne jsem přednášela v předporodním kurzu o kojení - mezi těmi těhulkami jsem se cítila
dobře.
Další těhotenství přesně za rok jsem špatně snášela, pořád jsem měla pocit, že to špatně dopadne. Ten strach ve mě vězel. Bohužel to znamenalo týden udržování v nemocnici a pak opět zjištění, že miminko nežije. Tentokrát i s antibiotiky. V sobotu miminko ještě žilo a ve čtvrtek už na UTZ byl viditelný rozklad tkání a teplota signalizovala počáteční zánět, takže jsem se kyretáži nebránila ani omylem.

Následovala vyšetření: genetika - zjistila se vada u manžela, imunologie - moje silná imunitní reakce vůči manželovi, endokrinologie - snížená funkce štítné žlázy. Závěr: pravděpodobnost dalšího zamlklého těhotenství 50 %, pravděpodobnost, že dítě přežije i druhý trimestr s těžkými vývojovými vadami 5 %. Každé další těhotenství mě tedy čeká amniocentéza a nezbývá mi než se smířit s faktem, že každé druhé moje těhotenství skončí potratem.

Ale sluníčko už přišlo v podobě krásného chlapečka, kterému budou letos dva roky. Beru to tak, že kdybych nepotratila, neměla bych teď jeho. Na svoje miminka nikdy nezapomenu, ale už to nebolí, už vím, že přišla jen na návštěvu, už jsem se rozloučila a smířila.

 Jarka 
  • 

Drž se! 

(26.6.2007 13:50:36)
Milá Piki,
všichni Ti píší, že bude líp a určitě jednou bude. Stejná věc se přihodila i mě. Stalo se to před pěti lety. Do dneška na to myslím a nemůžu se z toho dostat. Snad nové dítě by mne z toho dostalo. Bohužel, ta radost mne ještě nepotkala. S přítelem se o děcko pokoušíme, ale zatím beznadějně. Na jeho místo jsme si zatím pořídili psíka a kočičáky... Snažíme se přijít na "jiné" myšlenky, než pořád myslet na to, že se nám nedaří... Opravdu buď ráda, že máš aspoň jedno krásné, zdravé "mimčo" :-) Moc Ti držím palce ať se vám podaří co nejdříve otěhotnět! Měj se krásně a hodně sil! Jarka
 nina  
  • 

Cítím jak se cítíš.. 

(26.6.2007 14:28:57)
Tak já mám tohle prožité taky a plně s tebou cítím . V mém případě je to teprve 14 dní, kdy po téměř roce snažení jsem byla těhotná, měla všechny příznaky a pak v 9. týdnu ten ŠOK ! Ještě teď jsem u článku brečela. I když si logicky říkám, asi to tak mělo být, lepší než kdyby to mělo být nemocné....ale přesto, já to cítila, těšila se...naštěstí to skoro nikdo ještě nevěděl, tak jsem se ušetřila lítostných pohledů, moc by mi nepomohly :-)Čas ten smutek zmírní, budoucnost snad přinese ještě další naději, ale už nikdy nepůjdu k doktorovi s takovou jistotou a klidem. Tak hodně štěstí přeji, bude líp, určutě.
 Marci, Tom 12/04, Viky 12/09 


Taky jsem to prožila 

(26.6.2007 15:13:19)
Ahoj Piki, cítila jsem se úplně stejně. Poprvé jsem toto prožila před víc jak rokem, byla jsem už v 11. týdnu, podruhé letos před 2 měsíci v 7. týdnu... Pořád jsem jen brečela, celou dobu v nemocnici jsem probrečela, i na sále. Teď už ani nevím, jestli chci nějaké další dítě, co když to dopadne zase takhle špatně... Máš pravdu, na to člověk nikdy nezapomene, pořád si říkám, že už bych teď měla doma 7měsíční druhé dítě, kdyby se to loni nestalo, a jestli to byl kluk nebo holka... Po druhém potratu jsem šla 3. den do práce, abych přišla na jiné myšlenky, teď po 2 měsících je to lepší, ale zapomenout se nedá. Držím ti palce, aby tvé další těhotenství bylo úspěšné.
 miselline 


Pavli.. 

(27.6.2007 17:25:40)
Je mi to moc líto..posíláme s Kačenkou pohlazení a doufám, že se brzy uvidíme.

miselline + kačenka
 Marcela, Tom 5,5 Marek 8m 
  • 

Bude líp 

(28.6.2007 11:50:57)
Žádné sebeobviňování není na místě, příroda opravdu ví. Stalo se mi to taky, nekdy v 7. týdnu, těhotenství skončilo, všechno bylo v pořádku, bez revize. Pak po třech měsících sem otěhotněla znovu, když pak přišlo krvácení, bála jsem se, že znovu potratím. Tak jsem v Motole v ambulanci čekala nervózní na prohlídku. Když doktor řekl, po vyšetření vaginální UZV sondou, že těhotenství nepozoruje a že kdoví, jestli nejde o zvětšenou dělohu (měla jsem po UZV u své doktorky, 9 týden, bijící srdce) a že si mě tam nechá na revizi dělohy, byla jsem na dně. Revizi jsem ale odmítla, po předchozí zkušenosti jsem si řekla, že to nechám být. Díval se na mě jako na hysterku, tekly mi slzy, mluvil se mnou dost nevybíravě, ale nakonec mě nechal podepsat revers. V dalších dnech se vše se uklidňovalo, nekrvácela jsem už, žádné bolesti. Vypadalo to, že je s těhotenstvím opravdu konec. Jaké bylo moje překvapení, když na prohlídce u mé dr. jsem se dověděla, že jsem stále těhotná. Dnes už máme 8 měsíčního syna, Marka a vždycky když se na něj podívám, myslím na to, že se také nemusel narodit. Že by provedli revizi, podle dobrozdání lékaře z ambulance, aniž mě kdokoli znovu vyšetřoval. Opravdu bude líp, ale pomůže až to další dítko. Držím palce. Marcela
 Amelie,34tt 
  • 

Bude líp??? 

(29.6.2007 12:40:48)
Ahoj maminky,
mám na vás dotaz a tajně doufám že mi pomůžete.Čeká mě hodně těžké rozhodnutí a možná i těžkých měsíců,s manželem nám to nějak nevyšlo,a já stojím před rozhodnutím se nechat rozvést.Děvčata věřte mi,že nejsem žádná citlivka která se hned hroutí a žádá o rozvod,ale můj manžel mě v průběhu naších 8 let už opravdu hodněkrát podvedl,a nezastaví ho i těhotná žena,a mě už opravdu nebaví být ta druhá,a čekat až na mě bude zase hodný,a chvíli věrný. Tím,že od něj odejdu mi vznikne menší finanční krize,a asi všechny víme,že z mateřské se nedá vyžít,tak vás chci požádat jestli nevíte o nějaké práci,kterou bych mohla zatím než nastoupím zase do práce,vykonávat? Nějaký ten přivýdělek.
Moc děkuji za případné tipy a přeji hezká bříška a zdravá miminka.
 Skritek (zase 0) 
  • 

zamlkly potrat 

(28.6.2007 17:50:20)
Ahoj, ja jsem potratila uz podruhe, tentokrat v 10tt a na revizi jsem byla pred tremi tydny. Z tehu jsme se moc radovali a ja jsem si rikala ze napodruhe uz to urcite dopadne dobre....a nedopadlo. Zase nic. Cely rok nepotkam tehotnou a ted jako kdyby se s nimi roztrhl pytel. Na ulici, v metru, sousedky, kamaradky....je to tezke. Ted musime cekat az do podzimu a ja si rikam co kdyz to bude dlouho trvat, co kdyz budeme cekat roky....mam z toho strach. Ale zivot jde dal a jak ti rekla tvoje pani doktorka, priroda vi co dela. Utapela jsem se ve smutku ale pak jsem nakoukla do dalsich diskusich na techto strankach a dospela jsem k nazoru, ze je porad lepsi prijit o dite takhle brzy nez o nej prijit treba ve 20tt. Nektere pribehy na techto strankach jsou opravdu silene a v porovnani je nase nestesti opravdu male....musime doufat. Ty uz jedno dite mas, takze HLAVU VZHURU O:)))
 Jitka, Angelika 11 mesicu 
  • 

Mila Piki 

(30.6.2007 15:47:28)
Sama konstatujes, ze je lepsi zadne, nez postizene dite, ktere by nemelo ze zivota nic a ty sis denne pri pohledu na nej vycitala, ze jsi udelala neco spatne, mam to v rodine, priroda udelala chybu, na pohled zdrave mimi najednou po 16 mesicich zacalo byt jine...
Ja se od 17 let lecila s gyn.problemy, porad cysty na vajecnikach, nikdo neumel rict proc a jak se toho zbavit. Lazne, injekce,operace, lecitele, diety, zkusila jsem vsechno...
Podeseti letech techto patalii jsem otehotnela, byl to nadherny pocit,... v 16.tydnu plod odumrel... Citila jsem se asi tak, jak ted ty, zklamana a ukrivdena, proc prave ja... Kyretaz, pul roku klid, pak jsme to s manzelem zkusili znovu, za dva mesice jsem byla tehotna opet. Byla jsem stastna, ale taky strasne nervozni,asi nejaka predtucha... Mimodelozni tehotenstvi - operace, zklamani, beznadej, prazdnota... Me sance na dite se odstranenim vejcovodu zase podstatne zmensily, kdyz ten druhy je plny cyst...
Vzpamatovala se, snazila se necitit se ukrivdena a neplakat pri pohledu na kazdy kocarek...
Pak prislo treti tehotenstvi - strasny strach, chvilemi az prehnana pece doktoru, tri mesice v lonskem letnim vedru na rizikovem na udrzeni, pak vyvolany porod a ZDRAVE DITE!!! Nejkrasnejsi pocit na svete...
Za vsechno v zivote necim platime, ja za to byt matkou zaplatila myslim si dost, pokud budu mit to stesti a dam sve dceri sourozence, budu rada, pokud to nepujde, jsem stastna i za to jedinne dite, ktere jsem si vycekala. Videla jsem v nemocnici tolik nestastnych zen, ktere zaplatily spoustu penez za umele oplodneni, hormony, operace, ale nic jim nepomohlo. Vzdycky muze byt jeste hur a sebelitost je to nejhorsi, ja se taky litovala, pak prisla faze vzteku a uplne prazdnoty...Ale brzo to prejde, neboj.
Mas doma zdrave dite, tak mu dej ze sebe to nejlepsi a nech vsemu volny prubeh. Zase vyjde slunicko...
Drzim palce.
 Míťa+2děti+20t-bříško 
  • 

Proč já??? 

(30.6.2007 20:44:06)
Milá Piki...i já jsem si tím prošla a věř, že člověk i když časem "zapomene", nosí to stále v sobě a přemýšlí... - teď by tomu drobečkovi byl rok, teď by šel do školky...
Já přišla o své miminko(na které jsme čekali 3roky)v 12tt. - bylo naše první. Nemusím popisovat tu hořkost a prázdnotu, kterou jsme s manželem prožívali... Po roce se nám narodila krásná zdravá holčička... Když jí byly 2roky, otěhotněla jsem znovu...a znovu potratila...- tentokrát v 8tt. A i když jsem doma měla své sluníčko, nedokázala jsem zapomenout na miminko, které jsme mohli mít...a nebude...a vše si prožívala opět znovu. Po půl roce to manžel chtěl zkusit znovu...ale popravdě - mně se do toho moc nechtělo - strach byl větší než touha po miminku...ale dala jsem tomu volný průběh a po 5měsících jsem si mohla na těhotenském testu "přečíst" dvě čárky. Radost byla obrovská, ale zároveň ve mně hlodal i strach, jestli tentokrát vše dobře dopadne...Šla jsem ke gynekologovi a ten mi opravdu potvrdil těhotenství. V 6.tt jsem začala krvácet a věděla jsem, že je zase "konec". Šla na UTZ a tam mi pan doktor řekl, že má pro mě 2zprávy - jednu dobrou a jednu špatnou. Ta dobrá je, že jedno miminko je v pořádku...ta špatná - že druhé jsem právě potratila...A pocity? Smíšené...Radost nad miminkem, které ve mně roste a zároveň slzy nad tím druhým miminkem - které to nezvládlo... Téměř celé těhotenství jsem byla v nemocnici a předloni v únoru se nám narodil zdravý chlapeček Tadeášek... No, a teď jsem znovu těhotná... Od začátku je vše v pořádku a za pár týdnu už budeme "bohatší" o další princeznu nebo princátko... Ale i když jsem teď šťastná - nikdy nezapomenu na svá miminka, která mohla být s námi...a...nejsou. A ještě teď je ve mně otázka - PROČ JÁ???
 Lavanda 


Proč já? je špatná otázka 

(30.6.2007 22:08:50)
Podle slov mého gynekologa potrat potká každou druhou ženu. Nejspíš tak končí podle některých odhadů polovina všech těhotenství, často ještě před začátkem menstruace, takže nepoznáte vlastně nic, nebo se to projeví jako opožděná menstruace a teprve případný krevní test odhalí zvýšenou hladinu těhotenských hormonů.
Už z množství příspěvků v této diskuzi je patrné, že to rozhodně není nějaká vyjímečná věc. A slyšela jsem, že spousta těhotenství vzniká jako těhotenství s dvojčaty, většinou však jeden ze zárodků zanikne. Mé sestře se to taky teď stalo.

Prostě, pokud jde o potrat v první třetině těhotenství nebo zamlklé těhotenství, je to dost nepříjemná a smutná záležitost, ale není třeba se ptát, proč právě já.
 iveta 
  • 

6 měsíců není třeba 

(30.6.2007 21:58:49)
Milá piki, určitě počkej šestinedělí, možná o chvilku dýl, ale pak s Boží pomocí - podle chuti a rozumně ...a snažit se můžete jistě dříve, než podle kalendáře za půl roku! není pro to žádný předpis, spíš jde o to, ať jsi zas ve formě. A to záleží i na Tvé psychice.
Podívej, nejfyziologičtější čas pro lidské reprodukční snažení je konec léta, začátek podzimu. Je krásně...Jablíčka zrají, slunce září...Nejvíc se dařívá, nejen na polích. Za devět měsíců bývá v porodnicích nejvyšší špička. Takže držím pěsti. Iva
 Jana, syn 10 let 
  • 

Re: 6 měsíců není třeba 

(2.7.2007 10:30:29)
milá Ivet,
tvůj příspěvek se mi moc líbil,byl jako od sluníčka,zahřál.15.6.jsem byla na "vyčištění"po nezdařeném těhotenství.Také mi byla doporučena půlroční pauza,ale nevím jestli pak po uplynutí půl roku není nějaká "startovací čára",tak a teď jdem na to....Myslím, že to na psychiku není dobré takhle si to lajnovat,jde spíš o pocity,pohodu.Tvé vykreslení podzimu,času zrání a zubatého slunce mě nadchl.Už se těším na zralá jablíčka a barevné listy......
 Piki 


Děkuji! 

(1.7.2007 15:14:57)
Všem bych chtěla MOC poděkovat za jejich příspěvky a názory. Když jsem tento článek psala, nepřemýšlela jsem nad důvody toho PROČ mám tu nutkavou potřebu to ze sebe všechno vysypat na "papír". Pravda je ale taková, že se mi nesmírně ulevilo! Je možné, že jsem potřebovala slyšet, že je nás mnoho a že nejsem "divná". Ode dne, kdy jsem zpověď zveřejnila, už je mi dobře! Ale opravdu dobře, protože netrpím žádnou sebelítostí. Pravděpodobně největší podíl na psychickém vyčerpání hrály hormony, které s člověkem zamávají ať chce nebo ne. Výčitky asi zůstanou.....nebo spíš takové "hlodání"...co by kdyby. Vím, že to v tuto chvíli asi není na místě, ale člověku to prostě nedá. Už od mala jsem také říkala, že chci do 30ti 2děti...no a teď bych "dostala" miminko přesně k mým 30tým narozeninám.Zapomenout se to nedá,ale bolest je čím dál menší.
*
Článek jsem napsala i svým přátelům. Reakce byly ale zvláštní a ve finále mě mrzelo, že jsem to odeslala.Člověk, který podobnou bolest neprožije asi není schopen pochopit toho druhého. Tu pravou útěchu a povzbuzení jsem našla až zde na RODINĚ a to díky Vám!Jsem Vám za to opravdu nesmírně VDĚČNÁ!!!
*
Kamarádka mi napsala ve chvíli, kdy jsem se v tom opravu plácala - " Bůh Tě má rád! Chce abys měla samé zdravé děti!" a přidala příběh své kamarádky s velmi, velmi postiženou holčičkou......člověk se potom musí zamyslet nad svým příběhem a chtě nechtě připustit, že jeho bolest je s tím co prožívají jiní nepatrná...
*
Obavy z dalšího takovéhoto zklamání jsou ale stále velké, neboť žen se stejným osudem je nesmírné množství :-(.
Přesto vím,že chci jít dál a že se dalšího dítěte jen tak nevzdám!
*
Všem moc a moc děkuji za to, že mě vyslechli a byli mi možná nevědomě velkou oporou!
*
Děkuji také "Zamlklinkám" za pozvání do jejich deníčku! Nakukovala jsem a musím říct, že jste určitě fajn skupina, která si vzájemně pomáhá a to je SUPER! Já už ale jsem součástí jiného deníčku na jiném serveru. "Květňátka 2005" - holky mě vyjádřily účast a politování, ale to mi v danou chvíli nepomáhalo....Byly jsme v průhěhu 14dní 3, které prožily podobný příběh se smutným koncem. Náš deníček to na čas ochromilo a mně to potom bylo líto...Měla jsem potřebu "vypovídat" se někde jinde. A očividně to byl dobrý nápad!:-)Vybrečela jsem se a spadla na dno, od kterého jsem se moha odrazit a pokračovat dál!!! Moc Vám za to děkuji a když dovolíte, občas k Vám nakouknu, jak se Vám daří hezky těhotnět a rozšiřovat řady miminek :-)
*
Vím, že je naivní přát si, aby nikdo na světě nemusel řešit život a zdraví svých dětí......ale já si to stejně přeji!!!!!! Protože není nic horšího, než vidět své dítě jak se trápí...nedej Bože dokonce umírá! A nejhorší vůbec je - nemít dítě vůbec...

MOC SÍLY všem, kteří jsou vystaveni takovémuto údělu a zkoušce
přeje
Piki + Miki a ANDĚLÍČEK, na kterého nikdy nezapomeneme!
 anonymka 
  • 

Re: Děkuji! 

(1.7.2007 15:37:08)
Ahoj Piki, cetla jsem tvuj clanek... samozrejme to neni nic veseleho a je mi to moc lito. Nicmene bych ti doporucila, rozhlednout se kolem sebe, trochu vic otevrit oci. Jsou lide, kterym umiraji male deti na onkologii, v aute, na nevylecitelne nemoci. Nektere zeny k tomu jeste ani nemaji "manžu" ani dostatek podpory z rodiny. Dovedes si to predstavit? Zamysli se nad tim priste, az te postihne dalsi "katastrofa". Moji maminku postihl zamlkly potrat v 7 mesici, rodila bez narkozy mrtveho chlapecka. Ja jsem mela potraty 3, samovolne. Moji nejlepsi kamaradce umrelo nasledkem otravy miminko stare 4 mesice. nechce se mi uz nic vic psat, myslim to dobre, ale zacinam uz byt alergicka na tyhle "tragedie". Opravdu nic ve zlem, mej se a uzivej si stasneho rodinneho zivota, ktery bezpochyby mas!
 Piki 


Re: Re: Děkuji! 

(1.7.2007 16:01:25)
Bolest, která je cítit z Tvého příspěvku, je veliká a to je mi moc líto! Přečti si prosím co jsem napsala krátce před Tebou v komentářích a neodsuzuj mě prosím za mé pocity! Mrzí mě, jestli jsem se Tě svým článkem nějak dotkla, ale věř, že jsen to nemyslela nijak zle. Hormony si se mnou dělaly co chtěly a pokud Tě mé slzy urážely, tak je mi to líto. O tragédiích, které jsou v životě jiných pochopitelně vím a to co se stalo mě je proti jiným příběhům chtělo by se říct maličkost.....Pro mě to tak ale není! Každý byl obdařen jiným štěstím a jiným trápením. Pro mě se ve chvíli kyretáže přestal točit svět. Teď už se na to opět dívám jinak. Za moji lítost a snahu vyzpovídat se z toho se na mě ale prosím nezlob!
Hodně štěstí celé Tvoji rodině
přeje
Piki
 anonymka 
  • 

Re: Re: Re: Děkuji! 

(1.7.2007 16:44:59)
.. diky za odpoved - chapu Te samozrejme! O tom zadna. Ja jsem to zazila nekolikrat a taky po prvnim diteti. To je holt zivot, ale jsem neskutecne stastna, ze mam zdravou dcerku, ze proste mam alespon jedno dite, kdyz uz ty dalsi nejdou.. Mj. hormony jsou vec priserna, souhlasim, naprogramovana organicka starost o vsechno, vcetne sebe, blazinec:-) Preju ti hodne stesti a pevny nervy! Potrebujeme je vsechny zensky.-)
 Verca Adamova,jeden syn 
  • 

prisla jsem o dve deti 

(2.7.2007 22:41:56)
Ahoj,cetla jsem tvuj clanek a rozhodla se,ze ti proste musim napsat,at vis,ze tohle se stava a boli to,ale jsou mnohem horsi veci....Mam ctyrleteho syna Stepanka a jiz dva roky se snazime o druheho babyska.Kdyz jsem pred rokem a pul otehotnela,byli jsme moc stastni(jako ty).Bylo mi tentokrat dobre a ja si to moc uzivala,ale...v devatem tydnu tehotenstvi jsem zacala krvacet a lekar mi jen rekl,ze uz tam mimi neni,potratila jsem samovolne.Pocity jsem mela tytez jako ty,ale asi za mesic jsem uz byla v poho a rozhodnuta zkusit to znovu.Po tomto jsem nemohla otehotnet,ale kdyz za trictvrte roku se potvrdilo me v poradi jiz treti tehotenstvi,byla jsem opet stastna a vsichni okolo.Vse probihalo normalne,bylo mi dost spatne,ale ja to tak proste brala...Ve ctvrtem mesici tehotenstvi zacal sileny kolotoc.Na ultrazvuku se objevila rasa okolo mimi a lekarka mi rekla,ze je to moc spatne a je to na predcasne ukonceni tehotenstvi.Po techto slovech jsem omdlela,ale cekalo me nespocet dalsich vysetreni,vcetne odberu plodove vody(dvakrat)a vysel nam Turneruv syndrom.Hodne jsem si o tom precetla a s manzelem jsme se rozhodli,ze si tohle miminko nechame,byla to holcicka a chteli jsme Kacenku.V sestem mesici se vsechno zmenilo.Na ultrazvuku se objevily velmi zavazne a dle lekaru neslucitelne vady se zivotem.Ve 23.tydnu tehotenstvi jsem porodila jiz mrtvou holcicku a skoncila na antidepresivach.Je to temer tri mesice,zadne leky jiz neberu,opet funguji pro sveho syna i manzela,ale mnohokrat se mi to cele vraci ajen placu.Chtela jsem ti tenhle muj pribeh poslat,aby jsi vedela,ze nejsi sama.Me to stale boli a vim,ze nikdy neprestane,vzdyt mi umrela moje milovana holcicka!!!Nastesti mam okolo sebe lidi,kteri mi moc pomohli a bajecneho manzela.Jsme rozhodnuti,na podzim do tretice jdeme do toho znovu.Hodne sily,Veronika
 Skritek 
  • 

Re: prisla jsem o dve deti 

(4.7.2007 17:30:11)
Ahoj Verco, to co se ti stalo je o hodne smutnejsi nez to co se stalo nam. Moc ti preji aby bylo vsecko dobre a abyste se brzy dockali.
 T. 
  • 

Vydržať 

(3.7.2007 13:08:52)
vím že to říká každý, je to klíšé, ale prostě se musí zatnout zuby a jít dál. Byla to prostě systémová chyba.
Víš co, jednou se zase budeš smát a ani nebudeš vědět jak. Bude dobře a miminko přijde. Nikdy neříkej nikdy.
Švagruša taky prohlašovala že nikdy nebude další, pak přišli o mímo v 10týdnu a teď? Mají krásná dvojčátka. Zdravá jako buk.
Člověk míní život mění. za čas se ohlédneš a uvidíš že svět není zas tak zlej a všechno se dá vydržet když máš o koho se opřít. A to ty máš a to je super. Tak pohlaď Mikyho, dej pusu manžovi(je fajn že sou i takový chlapi jako on) a koukej dopředu, to je směr kam deš. Tam můžeš ještě hodně změnit.

Hlavně vydržať.

Hodně štěstí T.
 Tulista 


Nezapomeneš, ale časem to přebolí 

(4.7.2007 21:47:26)
Milá Piki,
je to 2 roky, co jsem se cítila přesně jako ty. Neboj, tu bolest sice nikdy nezapomeš, ale přijdou krásné chvíle, které ji přebijí. Tenkrát jsem tomu taky nevěřila, ale dnes mám ročního Tomáška a jsem šťastná. To, že o tom nedokážeš mluvit je normální, ale dobře, žes to napsala! Já tenkrát strávila celé šestinedělí na neschopence. Nebyla jsem schopná se svým šéfem oslavit narození vnoučka a podívat se na miminko své kolegyně...vždy jsem musela odejít. A nejhorší bylo, že to všichni v práci věděli a litovali mě!
Ještě dlouho mě pronásledovala otázka PROČ? Dodnes nevím proč jsem potratila, ale můj doktor mi řekl, že mám být ráda, že moje tělo dobře funguje...Že měl pravdu člověk pochopí až později, až to přebolí...
Přeji ti, ať to zvládneš. Buď silná a za 3měs to zkuste znova, jako my :-) určitě se brzy zadaří a budeš dvojnásobná mamina.
Budu na tebe myslet. Hodně štěstí!
Zuzka
 Petra, Luki a Emma 
  • 

Moje ""zkusenost"" 

(5.7.2007 8:17:06)
Tvoje zpoved mi zase pripomela, co se stalo nedavno moji svagrove.
Ja sama mam dikybohu 2 zdrave a krasne deti, o to horsi to pro me bylo si predstavit, jak musi byt svagrove!
Pred rokem se vdala a strasne se tesila, az budou mit taky miminko. Podarilo se jim otehotnet necely rok po svatbe - byla z toho uplne bez sebe a strasne se tesila a vyptavala se co a jak si myslim ze bude...
Na ultrazvuku v patem mesici prisla rana - doktor ji rekl, ze miminko nema nohy a od te doby to slo vsecno strasne rychle a hlavne spatne.
Udelali ji spoustu dalsich testu a ultrazvuku a do tydne ji naplanovali pobyt v nemocnici s tim, ze tehotenstvi se musi ukoncit, protoze miminko se nevyvyji - ma tezkou genetickou vadu, ktera postihne 1:100000 bez zavineni rodicu - proste se to stane.
Musela svoji holcicku porodit...a odejit domu s prazdnou...
Ja jsem brecela s ni ode dne kdy se dozvedela tu hroznou zpravu a brecim i ted, protoze ja jsem si svoje deti domu prinesla a vubec si nedokazu predstavit, ze by to bylo jinak!
Uz nevim co dal napsat, je to tezke i pro me, protoze bych ji rada pomohla, ale vim, ze nemuzu - nemuzu ji nahradit jeji holcicku a bude trvat strasne dlouho, nez to preboli - jestli nekdy vubec...

 Dasa,2deti 
  • 

Re: Moje zkusenost 

(7.7.2007 11:41:08)
Hezky den.Po nekolika tydnech jsem se taky rozhodla se tady vypovidat a napsat svuj pribeh.Zacnu od zacatku.V lednu 1999 jsem otehotnela poprve a 6.10.jse nam narodil prvni kluk Dominik.Tehotenstvi bylo bez problemu,akorat jsem musela na amniocentezu,ale ta dopadla diky bohu dobre.Druhe tehotenstvi prislo po roce a pul,moc jsme se tesili,ze budou deti jenom kousek od sebe,ale v 8tydnu jsem zacla krvacet,tak jsem sla ke gynekologovi,ten potvrdil,ze je vse v poradku a ze nemusim mit obavy a pak pri pohmatovych kontrolach bylo vse v poradku.16tyden jsem zacla spinit,tak jsem sla k dr.,ten mi zdelil,ze mimi odumrelo uz driv,ze musim na revizi.Bylo to pro me tezke,ale postupem casu jsem to prekonala.Pak jsem otehotnela presne na den,jak u toho zamlkleho tehotenstvi,mela jsem termin 5.11.a 8tyden jsem opet zacla krvacet.Hned jsme odjeli do nemocnice,mela jsem klid na luzku,injekce,prasky a po tydnu jsem sla na ultrazvuk.Miminko sebou hezky mrskalo ,vse bylo v poradku.V 8mesici mi zistili malo plodove vody,tak jsem absolvovala nekolik vysetreni,ale nastesti to bylo na hrane a mimi jsem stastlive donosila.Barborka jse narodila presne v terminu 5.11.2002.Vzdycky jsme si prali s manzelem 3deti,tak jsme se koncem ledna rozhodli pro tretiho prcka,dokud jsem jeste mlada/je mi 31/.Hned v lednu po vyndani dany,jsem otehotnela,byli jsme stastni,ze nam to takhle vyslo,navic termin jsem mela 6.10.jako u prvniho kluka-ten stejny termin ma i manzel,ale na tom nesejde.Vse bylo v poradku,ale furt jsem mela takovy divny pocit,takovy strach ze 16tydne a jeste jsem mela krvaceni na zacatku tehotenstvi,v dobe kdy mi mela prijit menstruace,ale to se stava casto,tak jsem tomu neprikladala vyznam.V 16tydnu jsem zhubla 1kg,rekla jsem to gynekologovi,tak udelal ultrazvuk a potvrdil,ze je vse v poradku.Druhy den jsem sla na odber krve na tripl test a za tyden jsem volala o vysledky.Dr rekl,ze to vypada spatne,ze musim na amniocentezu,ale ze chtej videt hlavne ultrazvuk.Uz jsem z toho vycitila,ze to bude spatny,hned jsem jela ke svymu dr.Ten mi hned udelal ut.a potvrdil,ze mimi umrelo a musim na revizi.Byl to hrozny sok,ty strasny pocity,kdyz celou noc probrecite,hladite si brisko a nechcete tomu verit,ze je vsechno jinak,nez jste si vysnili a mate v sobe mrtve detatko.Rano jsem sla na revizi,celou dobu jsem probrecela a ty okamziky,kdyz me vezli na sal byli strasne.Dlouho jsem se nemohla z toho dostat,treti den se mi nalilo mleko jako po porodu a ja dostala zanet,o psychice ani nemluvim.Uzivala jsem lexaurin,antibiotika a neco na zastavu laktace.Pak jsem sla po mesici na kontrolu,dr.zistil,ze me spatne vycistili a budu muset asi jeste jednou na revizi.Nastesti se to vyplavilo s prvni menstruaci,ale bylo to psychicky dost narocne,protoze sli se mne malinky ulomky kosticek,bylo mi z toho spatne.Ted jsou od ty doby 2mesice a dr.z odberu cytologie zistil,ze mam predrakovinove bunky,nebo co,tak jdu pristi tyden na biopsii delozniho cipku a pak se uvidi,jestli dalsi zakrok,nebo co semnou bude.Cteli jsme se po 3cyklech pokusit o dalsi mimi,ale ted nevim jak vse dopadne.Vim,ze je mnoho maminek,ktery prozivaji mnohem vetsi tragedie nez ja.Copak ja si muzu stezovat,mam dve krasne zdrave deti,ale po tom tretim touzim stale vic.Darovat zivot jeste jednomu krasnemu detatku.Snad se na me brzy usmeje stesti.PS:omlouvam se za pravopis,jsem slovenka.
 Habi[Simi 2/00&Tomi 8/08] 


Re: Re: Moje zkusenost 

(10.7.2007 8:53:08)
Musím říct,že máš spoustu odvahy a jsi silná.Myslím,že já tolikrát prodělat potrat,i když v takovém stádiu těhotenství se tomu už říkat takhle nedá.Já byla loni ze zdrav.důvodů na interupci,to jsem zkousla v pohodě,ale před týdnem můj zamlklý potrat,to jsem až do neděle špatně nesla,proto vím,že je lepší se vypovídat,nejen doma,ale i třeba tady.Teď dáme s manželem pauzu tak do října a pak se pokusíme znovu.Doktoři říkají počkat půl roku až rok.Proč,když se budu cítit fyzicky i psychicky připravená.Díky za tvůj přízpěvek a přeji ti ať ti vše dobře dopadne a ty se dočkáš 3tího potomka
 Dasa 
  • 

Pro habimedu 

(10.7.2007 10:55:24)
Dekuji moc za tvoje slova povzbuzeni,pusobi to jako balzam na moji bolavou dusicku.Ani se moc nemam komu vypovidat,tak jsem vdecna za tyto stranky.Pozitri jdu na odber cipku,tak to snad dopadne dobre.Musim doufat.Taky ti preji at se vam brzy povede zdrave,krasne miminko.
 foxyik+Sofie 10/03+ Alex05/07 


Po potratu... 

(10.7.2007 16:28:54)
ahoj,nechci se nikomu šťourat v soukromí,ale chtěla jsem vás požádat za jak dlouho po potratuje vhodné znovu otěhótnět??Švagra přítelkyni teď bohužel podruhé potratila a jak je vidět otěhotněla hned asi tři měsíce po tom prvním.Mě se to zdá na vzpamatování se organismu málo a proto teď asi znovu potratila.Nebudu jí samozřejmě radit,ale s tchýní á vlastně se všemi jsme se na tom shodli, že je to takhle brzy.Oni se cítí asi dost v presu, protože nám se narodilo už druhé a švagr ještě žádné nemá:-(Nevím ani co jí říct no prostě se jako "úspěšná" matka cítím blbě:-(
 Habi[Simi 2/00&Tomi 8/08] 


Re: Po potratu... 

(10.7.2007 17:33:24)
Myslím,že každá žena to snáší jinak.Některá otěhotní tři měsíce po potratu a donosí miminko,které je zdravé.Jiná otěhotní až po půl roce,nebo po roce a miminko nedonosí stejně,to je individuální.Tady je každá rada drahá.Myslím si,že je nejdůležitější,aby byla v psychické pohodě a na další těhotenství se cítila i fyzicky.A to nejspíš nebyla,protože se bála,že o miminko přijde znova,jak se stalo!Úplně nejlepší by bylo,kdyby se poradila se svým doktorem,který ji určitě nijak nechce ublížit a tak jak jí radí,by se toho měla držet,i přesto,že je to tak těžké.
 Habi[Simi 2/00&Tomi 8/08] 


Re: Pro habimedu-Pro Dasu 

(10.7.2007 17:35:36)
Myslím,že je fajn,když se můžeš svěřit člověku,který prožil totéž.Určitě nám to oběma dobře dopadne....skus si přečíst článek napsaný Lucie,dcera 8 let
 Habi[Simi 2/00&Tomi 8/08] 


Re: Re: Pro habimedu-Pro Dasu 

(10.7.2007 17:37:05)
Tak už tu ani není,ten článek,tak se ani nesnaž....měj se fajn
 Dasa-2deti,24tyden 
  • 

NOVA NADEJE 

(20.2.2008 13:40:50)
Uz jsem tady psala svoji smutnou skusenost vloni v srpnu.Ted cekame miminko,jsem v sestem mesici,termin mam 4cervna.Prvni mesice jsem travila stridave v nemocnici a doma,prisnym klidovym rezimem kvuli krvaceni a nizko ulozenemu luzku.Snad uz to bude v poradku,ted mam uz dovolene mensi vychazky.Miminku se dari,roste hezky a uz pekne kope.Preji vsem maminkam,aby se dockali sveho vytouzeneho zdraveho miminka.
 Pavča 
  • 

Re: NOVA NADEJE 

(20.2.2008 15:00:46)
DRŽÍME STRAŠNĚ MOOOOOC PALEČKY S MOJÍ DEVÍTI MĚSÍČNÍ Elinkou :-) a halvně bych chtěla všem budoucím maminkám říct...,,nebojte se porodu,, já se bála ÚPLNĚ STRAŠNĚ!!!! a teď kyž se na to dívám zpětně...příroda vám sama řekne co máte dělat a hlavně: jak říkala moje úžasná porodní asistentka...na ten zážitek nikdy nezapomeneš! a teď když si na to vzpomenu,fakt to bylo něco zázračnýho :-) takže tlačte tlačte tlačtě a než řeknete švec,prcek je venku!!!
 Harry 
  • 

Re: 6tt špinění 

(21.2.2008 16:12:37)
Ahoj Pavči,
vidím, že jsi zkušená mamča O:)))
Můžu na Tebe dotázek, zda nemáš vlastní zkušenost?
Dnes jsem byla na UZ - 6tt a po návratu do práce jsem začala špinit. Nechci panikařit..., ale znáš to, trošku to vyděsí.
Díky!
 Pavča 
  • 

Re: 6tt špinění 

(21.2.2008 17:46:43)
ahojda,asi to nebyl dotázek na mě,ale já jsem taky Pavča...:-)
určo bych nic nezanedbala a pro zichr byl začla na gynekologii...tím nic nepokazíš a hlavně bude mít klid na duši!!

držím palce
 Kateřina 
  • 

Bc práce o nošení dětí v Šátku 

(8.7.2007 23:01:31)
Pro toho, kdo má zájem si přečíst Bc. práci - průzkum o nošení dětí v šátku, tak na stránkách .karpaty.estranky.cz je uveřejněna má bakalářksá práce na téma Nošení dětí v šátku. S pozdravem Kateřina Neubauerová
 Pavla - dula, 4 děti 
  • 

pomoc 

(10.7.2007 10:32:53)
Milá Piki,
to, že jsi se ze své bolesti vypsala, je nesmírně důležité pro tvoji psychiku. Co se týče dalšího těhotenství, z lékařského hlediska se doporučuje půl roku pauza, z psychologického hlediska je to trochu jinak. Minimální doba truchlení po zemřelé osobě je 1 rok, u vlastního dítěte i delší. Pokud nastane další těhotenství v poměrně krátké době po potratu, hrozí nejvíce komplikací způsobených depresemi v období termínu porodu nenarozeného dítěte. Nechci ničím vyhrožovat, ale rozhodně pokud budeš těhotná a bude se blížit termín porodu předchozího dítěte, určitě to s tvojí psychikou zacloumá. Psychická nepohoda nemůže prospět fyzické pohodě. O čem tady píšu, není jen z učebnic psychologie, je to i moje osobně prožitá zkušenost. Přeji ti radostně prožité těhotenství a přirozený porod. Pokud bys cítila, že situaci sama nezvládáš, obrať se na odborníka psychologa, nejlépe ženu. V těhotenství bych ti doporučila vyhledat ve svém okolí dulu, seznam najdeš na www.duly.cz nebo se obrať na kontaktní číslo České asociace dul, rozhodně ti doporučí dulu v tvém okolí (všechny duly nejsou na seznamu).
Pavla - dula
 Madluška+2 


:( 

(10.7.2007 19:59:00)
Milá Piki, tak si tu listuji rodinou a čtu články....a najdu Tvůj a brečím.....otvírá se ve mě vzpomínka na můj vlastní stejný zážitek-možná horší o to, že se jednalo o první těhotenství......vzpomínám, přemýšlím, co by to mimi bylo zač....pořád ho beru jako součást rodiny, i když se nikdy nenarodilo......je to už skoro dva roky a v postýlce mi právě usíná půlroční zlatíčko, které bych neměla, kdyby se narodilo to první....ale nikdy nikdy na to nezapomenu a pořád mi to bude líto.....nikdy to nepřebolí....
Vím, že tohle jsi možná slyšet nechtěla, nejsou to moc slova útěchy, ale takový je život a co nás nezabije, to nás posílí.....a věřím, že tam někde na Tebe zase miminko čeká a musíš věřit, že tentokrát to vyjde a budete se radovat z krásného cvrčka!
 Petra, 40, dcera 20 let 
  • 

Stejný zážitek 

(12.7.2007 13:27:36)
Milá Piki, přeju Ti, abys otěhotněla znovu nejdřív, kdy to půjde. Na podzim jsem zažila to samé a každý týden jsem myslela na to, ve kterém týdnu bych už byla a jestli už bych cítila pohyby a jak velké bych už měla břicho. Termín porodu jsem taky obrečela. A taky obrečím každou zprávu, když najdou někde nějaké odložené mimino. Vyhýbám se pohledu na fotky vnoučat tří mých kolegyň, co se jim narodily v posledním půlroce. Mám to ještě o kousek složitější, protože to bylo po IVF a šanci na přirozené početí mám mizivou a na další IVF nemáme peníze. Možná to vypadá, že jsem si na plození dětí vzpomněla pozdě, ale byla jsem dlouhé roky sama s dcerou a s nynějším mužem se známe teprve 3 roky, on žádné děti nemá a na to malé jsme se těšili jako blázni. Třeba to brzy vyjde, Tobě určitě a já musím doufat aspoň v tu malinkou šanci, kterou ještě máme. Držím palce.
 Hanka S. 
  • 

zpověď 

(9.8.2007 15:39:06)
Milá Piki. Přesně vím, jak to bolí. Mě se to stalo, když jsem šla 2.února na první ultrazvuk. Doktor mi řekl, že to nevypadá dobře, že tam není žádná srdeční činnost a že se moje těhotenství tastavilo v půlce. Byla jsem ve třetím měsíci. Následovalo to samé: bezmoc, pláč, vztek, smutek, kyretáž a další snažení o miminko. Stále se nám nedaří, ale říkám si, že než být to miminko postižené, je lepší, že to tak příroda zařídila. V nemocnici jsem se dozvěděla, že to má dneska každá druhá. Vím, že to strašně bolí a nikdo Vám nepomůže, ale asi to tak mělo být. Všichni mi říkají: je Ti 25, takových dětí ještě bude. Ale není to tak jednoduché, jak si všichni myslí. Teď piju bylinky na snazší otěhotnění a cvičím cviky, tak uvidíme.Doufám, že nás to všechny jednou přebolí a budeme se radovat z našich zdravích dětí. Přeju Vám, aby jste byla šťastná a dočkala se druhého miminka a užívala si ho. S pozdravem Hanka S.
 rakapka 


nevím co mám říct 

(3.4.2008 14:16:42)
když jsem při smutném listování internetem na téma potrat narazila na tenhle článek, rozbolelo mě tolik, jako nic jiného co jsem doposud přečetla.. jako bych viděla sebe...

Jsem pátý den po zamlklém potratu a po kyretáži dělohy. Když jsem února oběvila dvě čírky na testu, mísilo se vě mě tolik věcí, že se nedá popsat, a když jsem 14 - na valentýna, dala miláčkovi jako ""dárek"" potvrzení od doktora, nenapadlo mě, jak to vše může skončit. Protrpěla jsem skoro tři měsíce nevolností, obav jak vzladnu naše první mimi a co bude dál, a toho, jeslti tomu neublížím těma práškama na stma, co stejně musím brát i přes těhu. Neděla jsem si žádné starosti, ani přes první dvě ultrazvukové kontroli, kdy mě doktor nahlodávat tím, že s emu to zdý být pořád malé, a ještě v desátém týdnu od početí to naměřil tak na šestý týden. Když jsem na velikonoční pondělí ráno začala krvácet, došlo mi, že jde do tuhého. Dorazil mě doktor na pohotovsti, když se mnou v mém jedeníctém týdnu hádal, že jsem dle velikosti tak v pátým. No asi těžko, když dle testů i rozboru krve už dva měsíce vím že jsem v tom. Bohužel páteční nástup do špitálu mi sebral i poslední naději. Hodinová vyšetření, všechny mořné testy a odběry co snad jen jdou na člověku provézt, a hodiny čekání v andělíčku na posteli, v pokoji s další paní, co zrovna přijela ze sálu. Střídala se ve mě bezmoc se zoufalstvím, odevzdání střídali slzy.. Když přišla sestra s tím, že jsou hotové výsledky, a že mě chce paní doktorka vydět, nevěděla jsem co dělat - hrkla ve mě naděje, že přece jen testy ukázali, že je naděje, že je to v pořádku!! Naději vystřídalo zklamání, když jsem se dozvěděla, že jde jen o rutinu a schválení k výkonu. A pak už to šlo naráz, sál, kapačka, a ani nevím kdy jsem usnula, jen si pamatuji bolest v břiše při probuzení.. Vztek, slzy, pocit nespravedlnosti... A těd měsíce čekání.. Vím že tělo se brzy zahojí.. ale co duše?

Co mě na tom všem bolí nejvíc? Vím, že tohle se stává, že se říká, že to bude dobré, a na člověka čeká ještě mnoho dětí.. - ale... už tomu přestávám věřit... tohle vše jsem už totiž jednou slišela. Co bych dala za to, tohle prožít s vědomím, že na mě doma čeká jedno krásné zdravé dítě. Bohužel, zatím mě tíží jen čtyři marné roky snažení. Nejdřív rok, jeden potrat v 6 týdnu, pak tři roky marných pokusů i přes hormonální léčbu, a další potrat v 12 týdnu... kdo ví, co bude dál..
 Lenka 
  • 

Re: nevím co mám říct 

(4.4.2008 0:18:32)
Popravdě já taky ne. Je to moc smutný a musí to být hrozně moc težký, ale to určitě vy víte sama dobře a slyšet dál to nepotřebujete, tak snad jen buďte silné, nevzdávejte se naděje a věřte v čas!
 helena otavova zadne dite 
  • 

znam to take 

(29.4.2008 23:22:02)
vim o cem jste psala a chapu vase pocity me pred pul rokem umrel sin.byla jsem ve22tydnu a lekar mi rekl ze jsem se zacala otvirat ze jdu k porodu ale dite zachranit nemuzou nebo ze je male kdyz jsem porodila uspali me a vicistili me kdyz jsem se probudila chtela jsem syna videt tak mi ho ukazali nikdy nezapomenu a myslim ze i muj manzel na ten moment kdy jsme videli nase mrtve dite.takze vas dokonale chapu navic to nebyl nas prvni pokus jis 5krat jse potratila nebo mi zjistili ze dite ve me je mrtve jako ve vasem pripade.pokud vam muzu k tomu meco rict tak na takovou vec se asi neda zapomenout to vim z vlastni skusenosti a chlapi nas nikdy nepochopi chteli by to hned skouset dal ale mi uz jsme poznamemani a tak richle to nejde a jak se rika cas vse spravi preji vam hodne sil aby jse se z manzelem pokusili znovu
 zabka85 


mám stejnou zkušenost 

(9.7.2009 16:44:07)
Ahoj.tak má verze:Chtěli sme miminko tak sem vysadila prášky a čekala.Dlouho čekala celích 6 měsícu.Pak konečně byl test pozitivní.Stejně jako ty
sme byli nejštastnější človíčci pod sluncem-mělo být naše první.První kontrola v pořádku byla jsem těhotná cca 6tt.měla sem přijít zase za dva týdny, tak sem se samozřejmě nemohla dočkat.To už mi doktor oznámil že se mu to nějak nezdá a následovalo to samé jako u tebe...krev,další kontrola a pak rovnou cesta do nemocnice za dva dny nástup a schodou náhod přesně 14.února-a né pouze na valentýna ale také na manželovo 29.narozeniny jsem podstoupila kyretáž.Jen má reakce byla ůplně jiná než tvoje.Moc lidí to nevědělo takže sem ani s nikým moc nemluvila.Nebrečela sem v nemocnici ale až doma.Ale jen brečela nemluvila sem ani s mužem.Za nějakou chvilku sem nastoupila do nové práce a tvářila se že se nikdy nic podobného nestalo.Dostal mě až asi po déle než půl roce po tom můj muž při nějaké výměně názorů když to vytáhl a já se v poctatě složila protože sem to celou dobu měla v sobě.Pak mě ještě čekalo pár malérů jako cista na vaječníku,která se sama vstřebala a podezření na miom.Je to skoro rok a půl a nebudu ti tvrdit že už sem zapoměla nebo že to už nebolí ale ted sem v 16+2tt a zatím vše v pořádku.Pořád si říkám jen at to vyjde,a ten divný neidentifikovatelný pocit je tu pořád ale čím větší je pomalu mé bříško a mám jiné těhotenské stavy je to jen lepší a lepší.
Takže ti držím moc a moc palečky a nezoufej ty dobrý chvíle přijdou dřív nebo později,mě pomáhalo hodně to že se to mělo stát nevím proč a proč zrovna nám ale prostě to bylo.Ted je to pryč a musíš koukat dopředu.Takže ještě jednou přeji slunečný a krásný výhled.A hodně síly.~R^

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.