Re: Síla...
Lízo,
taky si myslím, že je to víc povahou než výchovou, protože jinak by děti v každé rodině musely být víceméně stejné. Což nejsou.
To mi připomnělo moji tchýni, která často říká, jak je možný, že je její syn (můj manžel) pravej opak svý starší sestry, když přitom oba vychovávali stejně. Tak jsem jí na rovinu řekla, že to je právě ta blbost, vychovávat děti stejně, když stejný nejsou. :o)
Když se podívám na sebe, jaký jsem byla dítě, tak svým způsobem chápu mojí matku, že mě řezala jako psa - se mnou nebyly ani tak velký problémy, pokud jsem měla dostatečný množství svobody v rozhodování. Od malička. Ale matce trvalo strašně dlouho, než pochopila, že neexistuje ŽÁDNÝ způsob, jak mne přinutit dělat něco, co prostě nechci. Já když se rozhodla, že nebudu něco jíst, například, tak by mne museli čtyři držet a nacpat to do mě jako do husy šišky. Jednou jsem takhle šíleně vytočila učitelku v jídelně, když se rozhodla, že mě nepustí domů, dokud nesním dršťkovou polívku. Seděla tam se mnou dvě hodiny, než pochopila, že jí fakt nesním. :o)))
Ovšem podotýkám, jako dítě - tzn. do nějakých 12ti - jsem rozhodně nebyla nezvladatelnej poděs, spíš introvert, co furt ležel v knížkách. Všechno, co matku štvalo, byly z mého pohledu maličkosti - upatlaný sešity, bordel v pokoji apod. Ona nedokázala pochopit, že upatlaný sešity nejsou důkazem její neschopnosti coby rodiče, ale jen toho, že já jsem prase. Nechtěla se za mě stydět. Podle mne je lepší nechat dítě ztrapnit třeba tím, že mu spolužáci řeknou, že je čuně, a ono si pak samo rozhodne, jestli mu to za to stojí nebo ne, než ho cíleně tlačit k něčemu, co mu není vlastní a co nemá žádný racionální opodstatnění. Na fleky v sešitě ještě nikdy nikdo nezhynul bídnou smrtí. :o)
Odpovědět