Re: bití
Evju, do sporu "bít či nebít" zasahovat moc nemíním. Přesto trochu připomínek:
Píšeš: "nikdy jsem neměla problém,že by mi škaredě odpověděli nebo třeba jen použili např.ty jsi hloupá nebo blbá.vědí,že jsem jejich máma a né kamarádka". Můj syn taky ví, že jsem máma a "né kamarádka", přesto zkouší své hranice, zapomíná na slušnost, někdy si poručí, aniž by poprosil, jindy zase používal slovo "blbečku" - netolerujeme to - a přesto se to vyskytuje. Máš štěstí, že jsou Tvé děti o něco povolnější než jiné, které nechápou, že různá omezení a hranice jsou skutečně potřeba, a buď mají potřebu se znova a znova přesvědčovat o jejich platnosti, anebo je jim nesmírně proti srsti, že je něco omezuje. PAK je teprve problém dětíčko přesvědčit, že ty hranice skutečně platí, a že je NUTNÉ jistá pravidla dodržovat.
Třeba náš syn - přestože odmala má určovaná nějaká pravidla a stanovované nějaké hranice, stále je pro něj zvláštní a nepochopitelné, že má nějaká pravidla dodržovat, a dá zatraceně práci ho o tom stále dokola přesvědčovat. Jistě - možná jsme kdysi byli s manžou měkčí, než by bylo bývalo vhodné; ale i když jsme snad byli udělali chyby ve výchově, ještě to pro mě neznamená, že to vzdám, řeknu si "můžu si za to sama", hodím flintu do žita a na výchovu se pro příště vykašlu. Jede se dál a tvrdě se maká, aby se nějaká pravidla přijala. --- Kdybych ovšem na místě svého syna stála třeba já, druhdy tvárné a mírné dítě, zcela jistě bych své rodiče takto nepokoušela, a při tom vedení, které bylo poskytnuto našemu synovi, bych pravděpodobně byla milé, hodné a poslušné děvčátko.
M.
Odpovědět