Re: otec generál

Deniso,
já jsem taky odešla z domova v osmnácti a v práci jsem byla vždycky úspěšná (dokonce jsem ani nikdy nechodila pozdě:-), ale nevidím v tom žádnou zásluhu otcova "režimu". To, že některé věci dělat musím, mi samozřejmě došlo mnohem dřív, ale skoro do třiceti mi trvalo PŘIJMOUT TO ZA SVÉ, bez pocitu, že mě do toho někdo/něco přímo nebo nepřímo nutí. Myslím, že ten pocit vnitřní svobody je dost podstatný - kromě toho, že člověka zbavuje "okovů", ho taky motivuje přimout tu odpovědnost.

Mám studentku, která si často stěžuje, že její syny není možné k ničemu dokopat, všude chodí pozdě, doma nic nedělají, atd. Ale: ráno je veze na autobus (asi kilometr), a radši sama přijde pozdě do práce, než aby je nechala svému osudu. ANI VE SNU by mě nenapadlo na ně čekat - a ani náhodou bych jim to nežehlila ve škole. To, jestli nese následky dítě nebo rodič, je podle mě dost na rodičích - a "kázání" je myslím jedna z nejméně účinných metod. Naprosto chápu toho puberťáka, který dal přednost výprasku před nekonečným domlouváním - moje máma je chronická domlouvačka:-). Abych nesklouzla k tomu "dá se i jinak" bez konkrétních návrhů: v tomhle případě bych se asi zkusila domluvit s učiteli, aby nějaké sankce zavedli oni - je to problém mezi dítětem a školou, ne mezi školou a rodičem, a TO je právě to, co by to dítě mělo pochopit a SAMO si vyřešit, jestli mu případné potíže stojí za to, nebo jestli si radši příště pospíší. (No, jasně, že pokud je to jediný autobus do 30 km vzdáleného města, je to komplikovanější:-).)