Re: Vychovne metody
Zuzi,
odebírání hraček jsme opravdu vyzkoušeli a nezabírá. :o)
Zkuste někdo navrhnout něco jiného, vyzkouším to a dám vědět. :o)
Sally,
myslím, že to není až tak dalece pohlavím, spíš tím temperamentem. Mám ve svém okolí dost příkladů chlapečků, kteří by strčili "hodné holčičky, plácající bábovičky" do kapsy a vice versa. :o)
Můj nejstarší bratranec byl totálně statický dítě. Teta ho strčila na celé dopoledne do ohrádky a on si tam TIŠE hrál s kostkama. Kam ho ráno postavili, tam ho večer našli. Nezlobil, nelítal jako splašený, prostě pohoda. Jediné, co nesnášel, bylo mytí hlavy - dlouho byl plešatý a pak mu narostly husté vlasy, při mytí to fakt vypadalo, jako že ho vraždí. :o) Jeho mladší bratr byl pravý opak. Neposlušný, rozdováděný, někdy v osmi nebo devíti letech sebral doma rodičům z peněženky tisícovku a šel kamarádům nakoupit autíčka, například. :o) Oba kluci, děti stejných rodičů, každý naprosto jiný. :o)
Kamarádka má taky staršího syna totálního pohodáře, to bylo zlatý dítě, klidný, usměvavý, poslušný. Mladší bratr přesný opak. Starší kluk v životě nerozbil hračku, mladší je vyloženej destruktor. Atd.
A právě proto, že jsou děti různý, tak musí být různý i přístup k nim. Neexistuje žádná univerzálně správná výchova, to je nesmysl. Tady snad nikdo nezastává názor, že by se děti měly řezat jako koně. Sama jsem byla v dětství bita jako žito a nemělo to naprosto žádný efekt. Mladší sestru v životě nikdo neuhodil a upřímně řečeno, její puberta se s mojí nedala srovnávat. Byly s ní daleko větší a horší problémy. :o)
Odpovědět