Zuzi, tak jsem si dohledala Nikoletin článek (pro ostatní zájemce - je
tady) a je to hezký článek, ale podle mne rozhodně není o výchově bez trestů :o) Považuji ho za hezké shrnutí toho, jak by výchova asi tak měla vypadat, ovšem pozor!
1. některé doporučované věci jsou samy o sobě trestem:
*
"Keď ideme cez ulicu, buď sa ma budeš držať za ruku, alebo ťa odnesiem." - pro moje holky to je jasná výhružka, kterou když splním, je to pro ně TREST. Když je proti jejich vůli chytnu za ruku, fláknou s sebou vzteky na zem, když je vezmu do náruče, v dobré víře se mi snaží vykopnout zuby, vypíchnout ucho a ještě mě ohlušit.
*
„Ešte raz sa šmykni a ideme!, a choďte." - OK, a když s tím dítě není srozuměno? Buď ho násilím musím odnést z hřiště, nebo ho na hřišti musím zanechat samého a odejít = obojí je pro dítě TREST (i když jak pro které, když na to přijde, mladší holčina mi dokáže klidně zamávat, ať si teda jdu, když se mi chce jít).
2. jiné doporučované postupy zase velice lehce trestem můžou skončit, jinak se jedná o "nevýchovu":
*
„Vidím, že máš chuť niečo hádzať. Čo by si chcel hádzať, papierové lietadlo alebo balón?“ - no co asi. Doteď jsem si házel autíčkem, tak si jím chci házet i nadále. Buď dítě nechám chovat se nežádoucně (= v tu chvíli bych ale nemluvila o výchově), nebo mu autíčko seberu = TREST.
*
Ak čmára na stenu, musí pomôcť upratať. - v pořádku, ale pokud dám dítěti najevo, že se zlobím, bude to pro něj TREST (jak ostatně autorka článku sama píše), ovšem pokud mu to najevo nedám, tak mi příště tu stěnu počmárá zase. Proč by to neudělalo, když se nejdřív bezvadně zabavilo čmáráním po zdi, a pak ještě uklízením? Ten druhý případ ale jaksi nepovažuju za výchovu - že se dítě naučí si po sobě uklízet samozřejmě výchovné je, ale je to až druhotný problém, tím prvním je nepatřičné chování, které přetrvává. (abych tu nebyla za matku megeru, tak čmárání po zdi v dětském pokoji jsem neměla potřebu řešit - mám potřebu řešit čmárání po zdech v cizích prostorách, úmyslné rozsypávání potravin po zemi apod.)
3. a navíc článek vůbec neřeší, co s dětma, které "mají vlastní názor" ;o)
*
Prirodzené následky prídu samé. Nechce si dať kabát, tak choďte von bez neho, dieťa pochopí, že je to pre jeho dobro, keď sa bude drkotať. (Ale vezmite kabát so sebou, a oblečte ho, keď si kabát vypýta… a odolajte pokušeniu povedať „No vidíš!”) - :o))) Pokušení určitě odolám, protože ani nebudu mít šanci ho vyslovit. Kabát nabídnu dítěti ve chvíli, kdy drkotá zuby. Odmítne, proč by si proboha mělo brát kabát, který prostě nechce? A co teď? Nechat malé dítě nastydnout a doufat, že si dá dvě a dvě dohromady a pochopí spojitost s kabátem? Popravdě řečeno taková sadistka zase nejsem, takže následuje TREST - kabát dítěti prostě obleču, nebo jdeme domů.
atd.
Znova opakuji, článek se mi líbil, považuji ho za hezké shrnutí základních bodů, jak by měla výchova fungovat... ale jsem daleka o článku mluvit jako o výchově bez trestů (respektive nazývat se při dodržování v něm uvedených zásad "netrestajúcim rodičom").
S.