Pořád dokolečka se hádáme podle stejného vyčerpávajícího schématu. Vlastně se tomu ani hádka říci nedá.
Milí přátelé, potřebujeme poradit.
Žiji se svým mužem rok v manželství, děti ještě nemáme. Už před svatbou jsme spolu nějaký čas bydleli, takže by se dalo říci, že za sebou máme asi dva roky soužití.
Myslím, že se máme rádi – nebo jsme aspoň určitě měli.
Opakovaně u nás ale nastávají patové situace, které se jakoby nedají nijak vyřešit. Protože se domnívám, že se s tím určitě již někdo někdy potýkal a není to nic ojedinělého, prosím vás o radu nebo alespoň povzbuzení.
Můj muž je povahou cholerický, nebo spíš vášnivý – v tom smyslu, že do všeho jde bezhlavě a naplno a úplně nadoraz, ať už se jedná o věci pozitivní, nebo negativní. Umí se strašně moc radovat, nebo být strašně naštvaný, když už něco dělá, dělá to s vervou. Když něco odmítne, je to navěky. Trvá na svém, i kdyby to nebyla pravda. A je příkladný introvert.
Já věci dost řeším a velmi mne rozhodí každá disharmonie. Mezi vztekem a pláčem si vyberu spíš ten usedavý pláč. O problémech chci mluvit a chci je vyřešit. Mám pocit, že všechno se dá vyřešit. Svoje chybná stanoviska většinou dokážu změnit.
Patové stavy našeho soužití vypadají například takhle: (Příhoda je drobný problém, který ilustruje následující situaci).
Každé ráno se už několik let chodím hned po zazvonění budíku umýt. Máme ráno spočítané pomalu na minuty. Manžel většinou ještě tou dobou dospává. Myje se večer. Nyní už poněkolikáté bez varování zablokoval koupelnu na dost dlouhou dobu, takže já pak nestíhám.
Nu, co udělám? Slušně ho požádám, ať si příště, až se bude takto chtít dlouze mýt, přivstane tak, abych já to stihla. (podle mne objektivní a slušná prosba)
On se urazí. Já to samozřejmě vidím. Jelikož mne to velmi trápí, jdu po chvíli za ním a ptám se, co se děje. Utrhne se na mne, že co by se dělo, vždyť jsem ho před chvílí megersky poslala někam. (Řekla jsem doslova: Hele, prosím tě, když se chceš ráno mejt, nastav si třeba budík o trochu dřív, já to pak nestíhám.)
A už se to veze. Já se bráním, že jsem ho megersky neposlala někam, on opakuje, že na něj po ránu řvu (skutečně neřvu). A tak dále. Já mám pocit, že ho nemohu absolutně o nic požádat, že všechno klape pouze pokud po něm vůbec nic nechci. Když říkám vůbec nic, myslím tím naprosto nic. Ale bohužel on spoustu věcí sám od sebe neudělá, tak se tomu nevyhnu. Snese to jen, když má zrovna dobrou náladu. Snažím se, aby toho bylo co nejméně, protože se právě těchto situací bojím.
Jaký má pocit on, si mohu jenom domýšlet, protože nic neřekne.
A já brečím, protože takhle si soužití nepředstavuju. Doma jsem nikdy nezažila, aby se někdo tak strašně urážel a utrhoval, když ho někdo o něco poprosil. V manželově rodině se na sebe podle mne trochu utrhují.
Nejde tady o koupelnu. S nadhledem je to prkotina. Jde o to, že se nám vytrácí laskavost a vlídnost. A že se pořád dokola dostáváme do bezvýchodných situací, kdy on si myslí, že já jsem hysterka a všechno rozmazávám, nejsem na něj dost vlídná a furt po něm něco chci, a kdy já si myslím, že jsem v právu, že ho snad mohu o něco slušně požádat, že by se nemusel urážet a že s takovýma situacemi teda žít nechci.
Je to prostě soupeření a ne konstruktivní komunikace. A je to hrozně vyčerpávající. Mám dojem, že on by obětoval vztah, aby vyšel z boje vítězně a nepošpiněn. (Chybu prostě neuzná.) Já bych obětovala sebe, abych uchránila vztah. (Jsem ochotná udělat téměř cokoli, aby to bylo zas fajn.) Já to chci řešit a on chce strčit hlavu do písku a počkat, až to vyšumí.
Záměrně jsem to popsala snad nezaujatě (samozřejmě z mého pohledu) a nesnažila jsem se hodnotit své ani manželovo chování. Prosím vás, zažíváte nebo jste zažili něco podobného? Co děláme dobře a co špatně? Už nemám sílu pořád balancovat.
Snažíme se o miminko, ale někdy mám pocit, že ho s tímhle člověkem snad ani nechci.
P.S. Byla bych hrozně ráda, kdyby zareagovali i nějací muži.
Těhotenství |
Dítě |