1.10.2007 21:24:27 Jitka
Nedělej unáhlené závěry
Ahoj všem, chtěla bych jen napsat, jak to probíhalo u nás. Známe se už asi 16 let, z toho 11 jsme spolu manželé. Můj partner byl od začátku nespolehlivý bohém, který si z ničeho hlavu nelámal, žil ze dne na den (což mi tenkrát imponovalo, nevím vůbec proč, bylo nám 20). Málokdy jsme se na něčem shodli, je velmi tvrdohlavý a nehodlal ustupovat. Prožili jsme spolu studentská léta, často se handrkovali o kraviny, já jsem ale stále cítila, že on je ten pravý, že je to fakt ON, kterého chci. Nějak povědomně, dodnes si to nedokážu vysvětlit a kroutím nad tím hlavou. Čas rychle běžel a po pár prvních letech manželství, se nám narodily děti a vše se začalo ještě zhoršovat: život se změnil jen mě - přestali jsme si rozumět úplně, každý měl jiné zájmy. Já starost o děti, nevyspání, touha sdílet své dojmy s někým, kdo stále nebyl doma a chodil domů se jen hádat. Jemu jakoby to nedošlo a nehodlal ustoupit z žádného svého koníčka a o pomoc jsem se ho musela prosit. Do toho handrkování o prkotiny. Připadala jsem si trapně, navíc on nechápal, proč by měl něco dělat, brát na někoho ohledy... vždyt je chlap. Dokonalý maskulinista v šovinistické verzi. Taky jsem se dostávala do stavů, že jsem si myslela, že to vyřeší jen rozvod, protože byl HROZNEJ, ale moje intuice mě nutila nic neměnit. Byl i určitý tlak okolí - rada starších byla vydrž, my to taky vydržely, rada kamarádek byla rychle pryč od něj. Hledala jsem názor sebe samé, a ten byl, že ho miluji, ale nemám už co ztratit. Rozhodla jsem se, že když už mě stejně nazývá hysterkou, tak opravdu hysterka budu. Nastalo několik dlouhých měsíců, kdy jsem si opravdu vydupávala svoje = nikam s kamarádama, ale pomůžeš mi doma (jak pomůžeš? vždyt tady taky bydlíš! taky děláš nepořádek! taky se pere tvoje prádlo! a taky se žehlí! chodí se nakupovat, víš to vůbec? máš tu dvě svoje děti! a ženu, která by pro tebe dýchala!). Opravdu jsem byla nepříjemná. Všichni známí si chvíli říkali, že je chudák. Toto vše trvalo těchto intenzivních několik měsíců, dle mého mínění to byly ale roky, člověk si to neuvědomuje, kdy to vlastně začalo. A světe div se, jakoby dospěl. Nejspíš jsem to nezměnila já, ale čas. Prostě mu to došlo, že je tu rodina, která chce být úplná, že už ho vlastně nebaví trávit čas fotbalem a s kamarádama. Že je doma jeho žena, kterou snad má rád, ale moc si to neumí uvědomit. A také to, že děti povyrosly, on si s nimi začal více rozumět a stal se z něj nejprve super táta, později se náš vztah upravil a stal se z něj i super manžel. Mě se trpělivost vyplatila, jsem za to moc ráda, že jsme se dostali do stavu, že oba pracujeme na tom, aby nám to klapalo a měli se rádi. Já ho nechám občas jít s kamarádem, on je více pozorný ke mě. Naučil se to.
Vše je o tom, nenechat si příliš radit, ale spoléhat jen na sebe. Zkus se zamyslet, zda opravdu on je ten, kterého miluješ, se kterým jsi ochotna sdílet svůj život a zda za to stojí. Rady jsou dobré, ale jen na to, udělat si SVŮJ VLASTNÍ NÁZOR. Je také opravdu potřeba žít s vědomím, že jsi toho druhého zřetelně a hlastitě seznámila s tvými poždadavky, že mužům bohužel máloco dojde samo na základě tvých indicií nebo tichých tužeb...
Moc ti držím palce, at je tvoje volba správná a budeš štastná.
Ahoj Jitka
Odpovědět