Re: nechápu
Mirko, z Tvého příspěvku mi zaznívají tak trochu kyselé hrozny. Já jsem vdaná 9 let, s manželem spolu žijeme celkem 15 let, a mám to taky tak, jak popisuje Radka. Vůbec si nemyslím, že by takový názor byl naivní, ani to, že by takové vyhoření ve vztahu, jaké popisuješ, bylo nutností. Vždyť by to bylo jen přežívání, ne život.
Zakladatelce bych radila to, co většina - ROZHODNĚ se nepokoušet o miminko, zkusit zajít do té poradny, aby měla pocit, že pro záchranu manželství ze své strany udělala vše, co bylo v jejích silách, ale můj soukromý názor je, že takový vztah nemá perspektivu. Je možné, aby spolu žili lidé, kteří mají na různé věci různý názor (ostatně to tak bude asi vždycky), ale za podmínky, že 1) ty názory nebudou odlišné úplně diametrálně a neslučitelně, 2) OBA budou ochotni o nich diskutovat a uznat, že ani jeden z nich nespolkl všechnu moudrost světa a že ve většině případů neexistuje jediné správné řešení, ale že se, jak tu říkala tuším Sally, musí dohodnout na funkčním řešení, které sice třeba nebude na 100 % vyhovovat ani jednomu, ale zároveň nebude ani jednomu úplně proti srsti.
Já osobně si myslím, že když má zakladatelka z toho vztahu dlouhodobě takový vnitřní pocit, jaký má (nepohoda, stres), tak to nemůže dobře skončit a k tomu rozchodu to směřuje. S manželem jsem, jak už jsem řekla, 15 let, a NIKDY jsem takový pocit neměla ani náznakem. Ne že bychom si někdy nevyměňovali názory a ne že by nedošlo k situaci, kdy já bych něco chtěla a on to odmítl realizovat, ale vždycky jsem měla pocit, že mě jako člověka a mé názory respektuje (což ale samozřejmě neznamená, že vždycky udělá to, co chci).
Odpovědět