29.9.2007 9:55:03 Ladka
JEstli také mohu názor:
Z přečtených příspěvků mě zaujaly hlavně tyto a souhlasím s nimi: (stejně tak s názory, že pokud máš velké pochybnosti, dítě ne)
Lenka, 1 dcera Kudy z pasti?
Adéla, tři děti trochu jiný názor
Martina: "tak v tu chvíli přestanu cokoli komentovat nebo zareaguju tak, jak jsem to dřív nedělala (a byla jsem přesvědčená, že to ani neumím)a on je najednou klid"
A ještě k tomu mám:
Je pravda, že obětovat sebe pro "dobro celku" je nesmysl. Potom už nejde o dobro celku. ALE: pokud má manželství fungovat, bez obětí na obou stranách to nelze. A jsem si jistá, že i manžel se obětuje v některých věcech, jen je vidět. Třeba ale ty zrovna o takové oběti nestojíš a on o některé tvé taky ne.
Ve vztahu je velmi důležité říct si, co ten druhý chce, a nepředpokládat, že na to přijde sám. Naprosto nesnáším rčení: "Co chceš, aby druzí dělali Tobě, dělej ty jim." Protože ti druzí zrovna toto mohou nesnášet a budou z toho jen problémy. Předpokládat, že ten druhý ví, je proto chyba. Potom jsou mnohé ústupky a oběti zbytečné.
Zdá se, že Tvůj muž nemá rád rozebírání problému: třeba ani není potřeba rozebírat, jak se chová a že ti to vadí. Ale jen se domluvit, jak to budete dělat jinak. Třeba naopak jemu vadí něco na tobě, a jeho chování je jen reakce na tvoje.
Velký problém mnoha vztahů je, že si myslíme, že když budeme druhého kritizovat, tak se změní. To nefunguje. Pokud se má změnit, musí především vědět, že ho skutečně miluješ, bez těchto podminek. V určitých věcech se změníš nejprve ty (třeba změníš zaběhlý stereotyp reakcí na jeho chování), a pak je možné, aby se měnil on. V něčem.
Je opravdu největší problém v tom, pokud vidíte vztah jako boj o dominanci. Manželství především má být podporou druhému, aby rozvíjel svou vlastní osobnost. A tvou povinností k manželovi je rozvíjet i tu tvou.
Jsem vdaná téměř 4 roky. Máme 2letého syna. Před svatbou jsme spolu nežili. Také jsem zažívala něco z toho, co tu popisuje mnoho žen. Mně velmi pomohlo snažit se vidět i oběti a ústupky manžela. Vnímat, že se neomlouvá slovy "promiň, už to neudělám", ale jinak. Vážit si jeho odlišného způsobu omluvy i řešení problémů. Na mého muže také neplatí rozebírat problém: takže nemluvím o tom, že pořád nechává rozházené oblečení, ale občas mu připomínám, ať to schová (např. slovy: toto si za 5 min oblečeš? tak to dáš oprat? schováš?, apod.). Také je to o tom, nebýt v té věci, která vadí puntičkář, což je velký problém a stojí to energii. Ale v tomto konkrétním případě pořádku chápu, že to vidí jinak a má na to právo.
Stejně tak jsou jiné věci, které by mohl změnit, ale není to jeho povinnost. Musím vidět i to ostatní, čím se snaží, aby mně i synovi bylo dobře. Podobně i on nepovažuje některé věci za důležité, ale podporuje mě v nich.
A také vnímám, že tato domluva je náš celoživotní úkol. Nikdy nebudeme plně odpovídat na potřeby druhého. Někdy se víc budu snažit já, někdy víc on. Ale jinak to nepůjde.
Ještě poslední poznámku: vzpomněla jsem si, že někdo psal o tom, že asi Tvůj muž nebude ten pravý pro Tebe. Já ani nevěřím, že existuje něco jako "být ten pravý". Já si připouštím, že je někde muž, který by mohl být pro mě lepším partnerem. Někde je žena, která by mohla být lepší manželkou pro mého muže. Ale my jsme se rozhodli, že chceme být spolu. Chceme spolu sdílet všechno dobré, co máme. Rozhodli jsme se jeden druhému dávat lásku a podporovat toho druhého, aby se mohl rozvíjet. Chceme vytvářet hezký domov svým dětem (doufáme, že jich přibude). A je pravda, že toto musí chtít oba.
Odpovědět