tisk-hlavicka

Stanovme pravidla předem

Všichni jsme určitě někdy zažili, že nás zklamalo chování druhého člověka, které nesplnilo naše představy – zkrátka předpokládali jsme něco jiného.

A právě „předpokládání“ je častým zdrojem nedorozumění a různých konfliktů hlavně v rodině.

Na rozdíl od komunikačních chyb, jakými jsou nevyžádané rady, vysvětlování, hodnocení a podmiňování (viz Informatorium 3–8, č. 2–5, ročník 2020), se „předpokládání“ odehrává tiše, tedy v naší hlavě. Hlavou nám obvykle letí myšlenka „přece je jasné, že…“ nebo „já jsem si myslela, že…“ Potom ale býváme velmi často zklamáni chováním dětí, partnera, babičky, tchyně či kamarádů, protože neodpovídá našim představám. Předpokládání je založeno na myšlence, že určité věci jsou jasné a není třeba o nich komunikovat.

Zvláště dítě, které nás „zklamalo“, pak často považujeme za „hloupé“ nebo „bezohledné“: „Řekni mi, prosím tě, kolik je ti let, že nevíš…“ nebo: „Já jsem myslela, že mi pomůžete s prádlem a s balením, když zítra odjíždíme na dovolenou…“ Přitom by maminka mohla jednoduše požádat: „Prosím vás, děti, posbírejte prádlo a připravte si na hromádky věci, které si chcete vzít s sebou.“

Často se také mluví o asertivitě jako o žádoucím chování – asertivní člověk dokáže jít za svým cílem, ale druhé nechává žít „podle svého“. Bohužel se v běžné komunikaci, na kterou jsme zvyklí, většinou snažíme prosadit svůj názor či požadavek na úkor druhého. A předpokládání je jen další „mechanismus“, jak můžeme v dítěti (partnerovi, babičce, tchyni, kamarádovi) vyvolat pocity viny, že se nechová, jak bychom si přáli nebo jak si představujeme. Pokud na syna vykřikneme: „Ale to se přece nedělá!“, v podtextu mu sdělujeme: „No, jestli tohle nevíš, tak jsi fakt hloupý!

Dejme pravidla předem

Než „předpokládat“ a být opakovaně „zklamaný“, je lepší dát zvláště dětem pravidla. Například třináctiletá Anička si chce vzít na skautský tábor mobil, přestože právě mobily není doporučeno brát s sebou. Pokud předpokládáme, že pubertální dcerka „dostane rozum“ a mobil nakonec nechá doma, a dokonce uvažujeme nad tím, jak ji potrestáme, pokud ho tam ztratí nebo rozbije, opravdu neděláme dobře…

Můžeme to ale ošetřit docela jednoduše: „Dobře, jestli trváš na tom, že si mobil vezmeš s sebou, bude to na tvé vlastní riziko. Pokud ho tam ztratíš nebo zničíš, nový od nás nedostaneš, budeš si ho moct jedině koupit z kapesného, pokud si na něj našetříš.“ To je jasné pravidlo a dítě má alespoň možnost zvážit všechna pro a proti.

I v domácnosti je dobré stanovit určitá pravidla – ptáte se jaká? U školáků například „školní povinnosti mají přednost před domácími pracemi“. Tedy když má čtvrťák Jakub hodně úkolů, nemusí po večeři utírat nádobí. Pokud jsme ale takto domluvení, nebylo by férové vzdychat: „Ale já jsem si, Kubíku, myslela, že to nádobí přece jenom utřeš, já už jsem tak unavená…

Jako další pravidlo můžeme například stanovit, že hraní není omluvou neplnění domácích povinností, škola ano. Když prvňačka Verunka kvůli hře s barbínkou nenandá připravené nádobí do myčky, je to špatně. Pokud to neudělá proto, že má kromě úkolů ještě věci do hudebky, je to prominuto.

Dalším pravidlem může být: „Při nejasnostech a sporech rozhoduje dospělý.“ Když se matka nemůže se svým synem na něčem dohodnout, má ona právo veta, ale neměla by předpokládat, že „ten kluk to přece musí nakonec sám pochopit“. Ujišťuji vás, že opravdu nemusí.

Pravidla jsou velice důležitá, ale pouze v případě, že jsou stanovena předem. Není možné považovat za pravidlo rozhodnutí, které je už vlastně trestem: „Protože sis rozšlápl tuhle drahou hračku od babičky, nedostaneš tento měsíc kapesné.“ Na druhé straně je správné pravidlo: „Když si svou nedbalostí zničíš hračku, novou nedostaneš.“

Všichni rodiče si určitě přejí vychovat ze svých dětí spokojené a zodpovědné dospělé. Když budeme stanovovat pravidla a hlídat své vlastní „předpoklady“, můžeme dětem, ale i sobě, mnohé usnadnit.

Samozřejmě je dobré a nutné doplňovat další pravidla podle toho, jak děti rostou (jiná budou v rodině se dvěma mladšími školáčky a předškolačkou a jiná v rodině se dvěma puberťáky), ale také podle toho, jak rostou naše nároky a jak se vyvíjejí naše vzájemné vztahy.

Nic si o ničem nemyslet…

Nedávno jsem o našich věčných předpokládáních hovořila s kamarádkou. Na konci naší debaty Martina najednou prohlásila: „Takže vlastně nejlepší je si o ničem nic nemyslet a raději si o všechno říct nebo se na všechno zeptat jako blbec!“ Chvíli jsem na ni koukala překvapeně, ale rychle mi došlo, že i takhle by se dalo zbavit předpokladů.

Rozhodně bychom však měli přemýšlet o sobě, o svých cílech a také o tom, jaký vztah chceme mít nejen nyní, ale hlavně v budoucnu se svými dětmi. Určitě ale nepředpokládejme, že se děti budou chovat nějakým námi předpokládaným způsobem, v tom je musíme vést, věci jim opakovat a stanovovat pravidla.

S vděčností často vzpomínám na dětského psychologa prof. Zdeňka Matějčka, který mi kdysi řekl: „Kdo chce mít dobrý, ba krásný vztah se svými dospělými dětmi, měl by se k nim chovat jako k nejlepším přátelům…“ A já k tomu dodávám, že předpokládání nepatří do vztahů nejen rodinných, ale ani přátelských – ani u nejlepších přátel „nepředpokládejme“ a mysleme na to, že „do hlavy nám nikdo nevidí“.

Názory k článku (1 názorů)
Rodičovská logika: Když jde o rozhodován... Elkui 23.2.2021 10:17




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.