tisk-hlavicka

Proč jsem přestala sekýrovat

30.9.2020 Amy Sutherland 4 názory

Nesčetněkrát jsem svého muže prosila, aby vyhazoval použité papírové kapesníky.

Scottův cyklistický dres cítím až od svého psacího stolu. Čpící hromada leží na podlaze v koupelně, kde ji Scott nechal, když se vysprchoval. Pyšně se mi pochlubil, že najel šestapadesát kilometrů. Tady u stolu cítím každou kapičku potu, kterou těch šestapadesát kilometrů z mého štíhlého manžela vyždímalo. Skrčím svůj citlivý nosík, zavřu dveře do pracovny a vrátím se k psaní.

Dřív, když Scott nechal svůj smrdutý dres kvasit v koupelně, požádala jsem ho, aby ho sebral. Když to neudělal, žádala jsem znovu a znovu, zacpávala si nos nebo se držela za hrdlo a předstírala, že se dusím. Ptala jsem se, zda odbor životního prostředí odsouhlasil likvidaci toxické skládky v naší koupelně. Nakonec mi ovšem smysl pro humor stejně došel a s každou další žádostí jsem byla jenom víc naštvaná.

Nesčetněkrát jsem svého muže prosila, aby vyhazoval použité papírové kapesníky, které se vrší v autě u řadicí páky. Než jsme vyrazili do kina, několikrát jsem se přes dveře koupelny ujišťovala: „Už budeš hotový?“ Mnoho vět jsem zahajovala slovy: „Nechci, aby to znělo jako zasek nutá gramofonová deska, ale…“ Nezastavila mě ani jeho partnerská hluchota, která se zhoršovala přímo úměrně ke každému dalšímu opakování. A když konečně udělal, co jsem po něm chtěla, byla jsem obvykle už tak vytočená, že jsem se nezmohla ani na poděkování.

Ano, sekýrovala jsem. Možná jsem občas mívala kreativní nápady, ale stejně jsem byla jedna velká, hnusná semetrika. A to mě vždycky rozzlobilo ještě víc. To on mě nutil fňukat a skuhrat, abych dostala, co jsem chtěla. Přesně tohle jsem si myslela, než jsem na vlastní oči viděla, jak to dělají cvičitelé – tedy spíš, jak to nedělají.

Lachtana nenaučíte zdravit tím, že ho budete prudit. Pavián nezačne metat salta, protože mu pořád něco vyčítáte, a slon nebude malovat, protože mu neustále předhazujete, co dělá špatně. Cvičitelé, které jsem sledovala, své svěřence opravovali velmi zřídka. Někteří dokonce vůbec ne.

Progresivní cvičitelé odměňují chování, které je pro ně žádoucí, a – což je stejně důležité – ignorují chování, které žádoucí není. Tento revoluční přístup vznikl u cvičitelů mořských savců. Ne že by tuto metodu vynalezli (v cirkusovém světě je známá pod jménem „zklidňování“ a v Hollywoodu jako „laskavý výcvik“), ale jako první ji kodifikovali a ukázali, jak skvěle funguje. Dnes nenajdete jediného cvičitele mořských savců, který by pracoval jinak než s pozitivním posilováním. Tedy neměli byste takového najít. První cvičitelé delfínů dostali do rukou šedou hádanku s ostrými zuby. Jak cvičit zvíře, na které nedosáhnete? Mořského savce nemůžete okšírovat a uvázat na vodítko. Jakmile delfína přestane cvičení bavit, klidně si odplave pryč nebo se potopí pod hladinu. Ani v zajetí nelze delfína k výcviku donutit. Bylo potřeba ho zaujmout. Ale jak?

Z knihy Co mě výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství, kterou vydal Portál a koupíte ji zde.

Odpověď se skrývala v metodě operantního podmiňování, kterou se ve třicátých letech minulého století zabýval psycholog B. F. Skinner z Harvardovy univerzity. V laboratorních podmínkách Skinner demonstroval, že chování je ovlivněno důsledky, k nimž vede. Dobrý výsledek podněcuje akci a je dost pravděpodobné, že živý tvor ji zopakuje. Pokud holub udeří zobákem do klávesy klavíru a objeví se semínko, pták bude hrát dál. Stačí dostatek dobře načasovaných semínek a máte před sebou opeřeného Rachmaninova. Nám připadá samozřejmé, že každý tvor bude opakovat to, co mu přináší kladnou odezvu, ale Skinner to prokázal jako vědec a odhalil tak jednu ze zásad procesu učení – u zvířat i lidí. Skinner zjistil, že chování může být změněno i negativním výsledkem. Když holub ťukne do klávesy a dostane elektrický šok, je téměř jisté, že se ten nebohý pták raději vzdá veškerých ambicí na koncertní kariéru. Behaviorální rovnice obsahující položku trestu je ovšem poněkud zapeklitá. Skinnerovy experimenty odhalily, že opravování sice nějaký výsledek přinese, ale ten se nedá předpovědět. Holub možná přijde na to, že bude-li ťukat jen do bílých klapek nebo jen velmi lehce, pianissimo, tak se šoku vyhne. Pokud je to výjimečný pták typu Glenna Goulda, rozhodne se, že umění za trochu té bolesti stojí. Anebo může dojít k desenzibilizaci, takže si holub té bolesti prostě přestane všímat. A třeba se mu to brnění v těle nakonec zalíbí.

U lidí produkuje trest stejně nespolehlivé výsledky. Existuje bezpočet příkladů. Jen pro začátek si vezměme pokuty za rychlou jízdu. Pod hrozbou pokuty mnozí z nás sundají nohu z pedálu, ale spousta dalších naopak sešlápne plyn a očima přitom hledá zakamuflované radary. Někteří lidé tolik milují rychlost, že je jim pokuta ukradená, a dál se budou lehkovážně řítit silnicí.

Další, ještě markantnější příklad jsem našla ve svém druhém domově – v Portlandu ve státě Maine. Když tohle malé přístavní městečko zavádělo první program recyklace odpadu, použilo jeden „trestající“ fígl. Obyvatelé si museli zakoupit speciální modré pytle na běžný odpad. Všechny ostatní pytle nechávali popeláři na chodníku. Původní plán počítal s tím, že lidé budou více recyklovat, aby produkovali co nejméně domácího odpadu a nemuseli kupovat tolik sáčků. Částečně to fungovalo. Někteří chytrolíni ovšem odmítli za pytle platit a cpali svoje odpadky do košů na parkovišti, které začaly přetékat. Jiní dokonce začali modré odpadkové pytle krást z polic obchodů. Nakonec je prodavači museli přemístit k pokladně jako cigarety, takže dneska si kromě balíčku kuřiva musíte prodavači říct i o pytle na směsný odpad.

Proč odměna funguje lépe

Skinnerův výzkum ukázal, že prostřednictvím pozitivního posilování dosáhneme žádoucího chování mnohem snáz. Skinner tak naučil chodit holuby do osmičky, hrát ping-pong, a dokonce navádět rakety (za druhé světové války věnovalo ministerstvo obrany Spojených států Skinnerovi za tímto účelem 25 000 dolarů, ale později „Projekt holub“ zastavilo). Progresivní cvičitelé používají pozitivní posilování dodnes. Ne proto, že jsou to světci usilující o Nobelovu cenu míru, ale především proto, že jsou to nadmíru praktičtí tvorové. Nepracují s touto metodou proto, že je politicky korektní, ačkoli taková opravdu je, ale proto, že lépe funguje.

Pozitivní posilování je efektivnější hned z několika důvodů. Za prvé, mnohem více motivuje. Přemýšlejte o tom. Kdy se o něco doopravdy snažíte? Můžete-li dostat něco, co chcete – pochvalu, pusu, prémie? Anebo když se chcete vyhnout něčemu, oč nestojíte – kritice, zamračenému výrazu tváře, snížení platu? Ano, určitě se vám uleví, když vás nikdo nenakope do zadku – obrazně i doslova –, ale pořád se to nemůže rovnat odměně. A proto všichni tvorové, chtějí-li se vyhnout kritice, udělají jen to, co je nezbytně nutné. I trest může motivovat, ale nezažehne jiskru v oku. Vezměme si kupříkladu daně. Vyplňujete a podáváte daňové přiznání s nadšením? Možná ano, pokud očekáváte vrácení velkého přeplatku. Ale musíte-li stejně jako já berňáku zaplatit, o nějakém nadšení asi nemůže být řeč. Jelikož daňové přiznání vyplňuji jen proto, abych neplatila pokutu, vynakládám na to i minimální množství energie. V praxi to znamená, že to neustále odkládám, formulář vyplňuji na poslední chvíli a stejně jako legie dalších nemotivovaných lidí ho házím do poštovní schránky jedenatřicátého března. Klidně si nesouhlasně zamlaskejte, ale upřímně – co získám, když ho pošlu dřív? Možná se budu moct chlubit, že jsem letos už podala přiznání, a utahovat si z loudů, ale to pro mě není žádná odměna.

Progresivní cvičitelé usilují právě o to nadšení, jiskru, radost ze života. Tohle všechno najdete ve cvičitelské škole, třeba ve výběhu hyen. Stačí, aby si student stoupl ke kleci a hyena Savuti začíná hýřit nápady. Sedá si, aportuje, běhá dokolečka, zvedá klacek, pokládá přední tlapky pěkně na římsu v kleci, a to bez jediného povelu. Hledí na svého cvičitele chytrýma očkama, jako by říkala: „A co tohle? A tohle? Nebo tohle?“ „Nabízí trik za trikem“, jak říkají cvičitelé, aby zjistila, jestli by si náhodou nevysloužila kuřecí krk. Ze Savuti se stal takový nadšenec, že ji studenti naučili, aby sama vymýšlela vlastní pohyby; tomu se říká invenční výcvik. Na povel ruky hyena prostě udělá, co ji napadne – třeba jeden z mých oblíbených kousků, kdy se opře předními tlapkami o klec, na ně pak položí čumák a zatváří se jako naivka.

Jednou jsem pozorovala Savuti, jak na povel tiskne svůj dlouhý skvrnitý krk na klec. Studentka ji do chlupatého krku lehce štípla. Savuti zůstala v dané poloze, jak se od ní očekávalo. Studentka ji takto připravovala na odběr krve z krční žíly. Nastavením krku se Savuti ocitla v nesmírně zranitelné pozici. Proč by to měla dělat? Savuti to udělala, protože všechny její dosavadní zážitky s touhle studentkou a všechny její zkušenosti z výcviku byly dobré, dokonce zábavné. Očekávala je i nadále. Důvěřovala.

A to je další velká výhoda pozitivního posilování. Buduje důvěru. Je-li cvičitel pro zvíře zdrojem samých dobrých věcí, vytváří se příjemný pracovní vztah bez zábran. Guru všech cvičitelů Karen Pryorová to podává takto: Zvíře něco udělá a buď je za to odměněno, anebo se nic nestane. Chybí-li trest, zvíře nemá co ztratit, nemá důvod svému cvičiteli nedůvěřovat.

Názory k článku (4 názorů)
Nechybí kus článku? Gajka + 2 30.9.2020 9:38
*Re: Nechybí kus článku? Olga(P + H) 30.9.2020 11:32
Vtipné Ka 30.9.2020 21:23
Proč XXXL 1.10.2020 9:32




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.