tisk-hlavicka

Umyté hrnečky jako recept na pohodu? Proč ne!

Honza Vojtko je zajímavá osobnost. Mluví o vztazích jako o stálicích v našem životě, zároveň boří různé mýty, které máme roky zažité a možná nikdy nefungovaly.

Povídali jsme si nejen o tom, co se vztahy dělá současná společenská situace, a o umytých hrnečcích, které mohou přispět ke společné pohodě.

Budeme si povídat o vztazích. Co to vlastně vztah je?

Záleží na tom, v jakém kontextu si o „vztahu“ chceme povídat. Bavíme se o intimním vztahu, resp. vztahu dvou či více lidí, ve kterém je zahrnuta intimita ve všech jejích podobách? Míněna je tím intimita emocionální, kdy mezi lidmi probíhají otevřené emoce ve všech kvalitách, ale především těch pozitivních, poté kognitivní intimita, tzn. že svého partnera zahrnuji do svého myšlení, zase především v pozitivním slova smyslu. Fyzickou intimitu, že si toho člověka pouštím do své intimní proxemické zóny, tj. na méně než 40 cm od svého těla, tj. dovolím mu bez svolení na mě sahat a dotýkat se mě, v čemž je zahrnuta i sexuální intimita, kdy s někým mohu rozvíjet a naplňovat svoje sexuální potřeby. A v neposlední řadě pak i duchovní intimita ve smyslu spirituality, tj. jsem s někým, kdo mi nejen umožňuje můj transcendentální rozvoj, ale dokonce mi k němu může i napomáhat. Intimní vztah by měl toto všechno zahrnovat. A dokonce i moderní, resp. současná párová psychologie mluví o celistvém vztahu, který by měl všechny tyto složky zabezpečovat.

Mezi vztahy, které ve svém životě máme, je jeden zásadní, a to partnerský. Potřebujeme všichni takový vztah?

V podstatě ano, ale my už dnes víme, že lidé můžou prožít kvalitní a naplňující život i bez intimního partnera, tedy někoho druhého. Jde o to, že abychom se vůbec vyvinuli jako lidé a zůstali lidmi, potřebujeme pro svůj vývoj druhého člověka. Od našeho narození máme k dispozici primárního pečovatele, kterým je většinou biologická matka, ale není to vždy ona, může ji kdokoliv suplovat – otec, babička, náhradní rodič aj. Proto potřebujeme i pro svůj další vývoj a život lidi okolo sebe. A proč to píšu? Protože můžeme mít i zdravý vztah sami k sobě, který bude naplňovat naše potřeby, můžeme být „singl“. To ale neznamená, že žijeme o samotě. Takový člověk má mnoho lidí okolo sebe, rodinu, přátele… Není to tedy „útěk do samoty“ ve smyslu, že vím, že vztahy jsou těžké, a proto raději žádný mít nebudu, to je jiná kapitola. Kam tím mířím – ano, mít vztahy s lidmi je v podstatě lidská nezbytnost.

Společnost se na lidi, kteří žijí sami, nemají žádného partnera, někdy dívá trochu skrz prsty. Je vážně něco divného na tom, když člověk žije sám?

Už jsem trochu odpověděl v předchozí otázce, ale navážu na ni. Pro něj na tom nic divného není. On či ona si žijí skvělý naplněný život. Divné to může být pro tu společnost, která ve svém sociálním konstruktu vyžaduje naplnění nějakého vzorce, který předepisuje. Tedy že kdokoliv, kdo vystupuje z tohoto „matrixu“, může být ostrakizován, nebo minimálně upozorněn na to, že takhle to není „správně“. Otázka zní: pro koho to není správné?

Pro osamělý život se lidé ale nerozhodnou vždy dobrovolně. Co k tomu může vést?

A to je ta druhá strana mince. Někdy je samota nedobrovolná či vynucená, a to může být problém. Těch důvodů, proč se tak děje či se tak stalo, je více. Od toho, že jsem prostě nepotkal žádného vhodného partnera či partnerku, až po to, že se jim mohu vyhýbat – ať už na vědomé, či nevědomé úrovni, tedy že mohu začínající vztah sám bojkotovat, ale neuvědomuji si, že tak činím –, nebo že žiji v prostředí, kde někoho potkat – myslím fyzicky – může být problém, i když v dnešní on-line době se tato otázka stírá.

Věnujete se mimo jiné párové terapii. Má terapie co nabídnout i lidem, kteří v páru nežijí?

Jakákoliv terapie má skvělý potenciál napomoci ke zlepšení všech rovin života. I individuální terapie může napomoci k tomu lépe navázat či udržet intimní vztah. Takže ano, rozhodně má smysl.

Na vašem webu jsem si všimla, že nabízíte své služby i stejnopohlavním párům a lidem, kteří žijí v polyamorii, tedy s více partnery. Tyto vztahy trochu pohoršují konzervativní část naší společnosti. Co nám na nich vadí?

Tyto vztahy vystupují ze zmíněného sociálního konstruktu. Neuropsychologie odpovídá na otázku, jak to máme s vnímáním jinakosti. A tyto formy vztahovosti jsou pro nás rozhodně ve smyslu konzervativního, stereotypního vnímání světa takřka až rizikové. Náš mozek nemá rád jinakost. Vzbuzuje v něm potřebu řešit dilema, odpovídat na otázky, které jsou s tím spojené. A náš mozek „jede“ hlavně na cukry a na kyslík.

Proč to říkám? Protože přemýšlet nad těmito otázkami stojí nějakou reálnou energii, nějaké úsilí. A to přemýšlení po mně chce, abych třeba něco nového objevil, studoval, vzdělával se… a to tedy znamená, že musím vystoupit ze své zóny komfortu a vstoupím do míst, která neznám. A v tu chvíli se ve mně projeví strach. A někdy i vztek. Ne nadarmo to jsou naše dvě naprosto základní a pudové emoce. Proto se lidé v reakci na jinakost často bojí a vztekají se. Proto je tak snadné v dnešní době tyto dvě emoce podporovat a slibovat, že lidi před nimi ochráním. Ale to utíkám k politice.

Co je vlastně smyslem, obsahem párové terapie? Radíte mužům, aby své ženě občas donesli kytku, a ženám, aby štupovaly ponožky a vařily teplé večeře?

Ne, tohle opravdu nedělám (směje se). Nabízet rady je takřka v jakékoliv terapii skoro až tabu. Párová terapie je od toho, aby poskytla klientům bezpečné prostředí, kde mohou sdílet, projevovat, zpracovávat své niterné pocity, které jim mohou poskytovat i nějaké odpovědi na otázky, co se to mezi nimi děje. Poskytuje nástroje, které napomáhají probádat nejen vědomé, ale i podvědomé či dokonce nevědomé struktury vnímání. Současná párová terapie už rozhodně nepodporuje stereotypní mužsko-ženské otázky.

Dokonce si myslím, že jakmile nějaký terapeut tuto skutečnost podporuje, resp. vědomě vyvolává a „radí“, nebude tak úplně profesionálně dělat svoji práci. Přece jenom je 21. století a moderní psychologie nám poskytla a neustále poskytuje vědomosti k otázce mužsko-ženského světa. Tím ale neříkám, že tyto stereotypy ve společnosti nefungují. Mají za sebou několik století trvající historii. Jen já jako terapeut mám povinnost na tuto skutečnost své klienty upozorňovat a rozhodně ji nepodporovat.

V životě vztahu se jistě objevují různé krize. Je to vždycky špatná věc, nebo se z krize dá vyjít někam dál?

Určitě se z krize dá nějak vyjít dál. Krize je reakcí na to, jakým způsobem jsme svůj vztah žili. Ale reaguje i na to, že ve mně náš vztah může probouzet nějaká moje nezpracovaná témata, které samozřejmě ve vztahu reflektuji. Takže ano, krize může být těžká, komplikovaná, ale když ji využiji, může rozhodně být ku pomoci. Nejtěžší může být krizi ignorovat. Dělat, že se přece nic neděje. A to platí i v případě, když krizi cítí jen jeden ve vztahu. Jakmile on či ona za mnou přijdou a pojmenují svůj stav, tak i když já toto vnímání nemám, je důležité reflektovat, že můj partner ano, a snažit se ji vyřešit společně. Ostatně od toho svého parťáka mám.

Naše společnost zažívá v posledních měsících také jistou krizi. Mám na mysli karanténu a s ní spojená různá velká omezení. Podepsalo se to i na partnerských vztazích?

Už se nějaká data objevují a ukazují, že to nebylo tak dramatické, jak jsme si mysleli. To, že jsme v karanténě mohli prožívat zvýšené napětí, častěji se hádali či nás dokonce napadalo, že bychom mohli ze vztahu odejít, mohlo být zapříčiněno jen standardní stresovou reakcí na nestandardní událost. Dokonce to vypadá, že karanténa mnoho vztahům pomohla, konečně jsme si mohli sednout, udělat si jasno, pročistit vzduch, nebo si jen tak sebe navzájem užít déle než pár dní.

Nucená sociální izolace v některých případech katalyzovala velké problémy, zvýšil se například počet incidentů domácího násilí, ale i násilí na dětech a seniorech. Proč s námi takové omezení tolik zacvičilo?

Je to zapříčiněno právě stresovou reakcí na nestandardní situaci. Byla vyvolána poplachová stresová reakce, ve které, obzvláště když trvá ohrožení delší dobu, máme potřebu jednat „zkratově“. Nehledě na to, že delší izolace vyvolává „ponorkovou“ nemoc, což je smyslová a sociální deprivace. Chybí nám smyslové podněty, který potřebujeme, abychom mohli ventilovat a zpracovávat právě rizikové a stres vyvolávající situace. A když je to podpořeno ještě sociální izolovaností, kdy se nemohu potkávat se svými blízkými, tak je „zkrat“ nasnadě, právě ve formě útoku, a to nejen slovního. Z toho důvodu jela veškerá telefonická krizová centra na plné obrátky. A jedou v podstatě dodnes.

Máme jako partneři možnost nějak předejít případným problémům spojeným s karanténou?

Určitě ano. Máme si říct a zformulovat to, co nám v té první karanténě pomáhalo, to, díky čemu jsme ji přežili. A pak si říct opak, co nám naopak nepomáhalo a jak bychom to teď mohli zabezpečit. Proti ponorce se třeba ví, že funguje úklid. Pečlivě dávat na místo všechny věci. Mýt důkladně nádobí a podobně. A proč? Protože to zabraňuje „mikrohádkám“ kvůli „blbostem“, které mohou vyústit v něco závažnějšího. A také pomáhá občas si zalézt někam k sobě do kouta, i kdybychom bydleli v garsonce, a mít pravidelný čas jen sám pro sebe. Pro své seriály, svoji knihu, práci…

Podobná sociální omezení prožívá řada párů i bez pandemie, například kvůli těžké nemoci jednoho z nich. Jak to zvládají?

Někdy sami, někdy s pomocí. V tomto případě se ale doporučuje, i když mám pocit, že to zvládám, že se nic neděje, zajít si k někomu „vylít kyblík“. Prostě a jasně preventivně ventilovat. I kdyby to bylo na pár minut či hodin, kdy svého milujícího partnera opustím, má to cenu.

Velkým tématem páru jsou děti. Buď přijdou bez obtíží, nebo pár vkládá velké úsilí a často i nemalé peníze do snahy miminko počít. A někdy problémy provázejí samotné rodičovství. Přicházejí za vámi páry i s takovýmito otázkami?

Určitě přicházejí, a jak sama naznačujete, je to časté téma. A už nejen heterosexuální páry, ale i stejnopohlavní či polyamorické vychovávají či budou vychovávat děti za pomoci více pečovatelů. Jen malá poznámka. Podobné otázky se už netýkají toho, zda můžeme mít či nemít v takovýchto svazcích děti, my dávno víme, že můžeme, že pohlaví, resp. gender a počet lidí, kteří se o děti starají, nemá na kvalitu výchovy žádný vliv, dokonce existují výzkumy, které potvrzují, že děti z těchto rodin přicházejí vybaveny daleko lépe v otázce emoční inteligence. Jsou sebevědomější, dokážou se svými emocemi daleko lépe pracovat, mají empatii… Co jim ale naopak nejvíce ubližuje, je právě reakce okolí na tyto formy svazku. Dalo by se říct takřka až šikana. A to ze strany nejen okolí, ale i úřadů. Samozřejmě, že je nešikanují všechny instituce, ale často to tak je.

Děti zmiňuji proto, že dříve nebo později „vylétnou z hnízda“, a život páru se tím někdy vyprázdní. Dá se tomu nějak předejít?

Dá se tomu předejít tak, že se na toto období připravujeme. Jak dítě roste, stává se čím dál tím samostatnější, a tak podporujeme i svoji samostatnost coby rodiče. Nemusíme vše dělat vždy společně. Budujeme svoje koníčky, uděláme si na ně čas a postupně rozšiřujeme tento vlastní prostor. Takže nás pak nepřekvapí, když naše dítě nastoupí na vysokou, že najednou nemáme co dělat. A samozřejmě se na něj připravujeme i partnersky. Budujeme intimní vztah se svým partnerem, plánujeme a máme i čas na sebe navzájem… Ale hezky se to říká a hůř se to dělá (směje se).

Před časem vám vyšla kniha věnovaná vztahům i mýtům s nimi spojeným. Co vás k jejímu napsání vedlo?

To, že i v 21. století jako společnost neustále udržujeme právě tyto mýty při životě. Že i když víme, že je homosexualita daná, máme pořád tendenci se k ní vyjadřovat. To, že pořád doufáme, že objevíme „toho pravého/pravou“ nějak bez úsilí, že nám je někdo jakoby sešle. Že pravá láska je jen jedna. A i to, že každý správný vztah je zákonitě monogamní. I to, že když cítíme lásku k tomu druhému, vydrží nám navždy. Že na správném vztahu se nemusí pracovat…

Honza Vojtko je psycholog. Věnuje se párové terapii. V nakladatelství Paseka vyšla jeho kniha Vztahy a mýty.

Názory k článku (1 názorů)
Recept Ka 7.7.2021 19:38




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.