tisk-hlavicka

O vztah je výhodné starat se jako o zahradu

Když si na ni vzpomeneme jednou za pět let, nesmíme se pak divit, co tam najdeme, říká párový terapeut Pavel Rataj.

Povídala jsem si s ním o tom, co vztahy potřebují, i o tom, že rovnoprávnost ve vztahu má různé podoby.

Budeme si povídat o partnerských vztazích. Co to je?

Partnerský vztah má mnoho dimenzí. Budeme-li vycházet z toho, že žijeme pořád v době, kde převažují monogamní partnerské vztahy, je to vztah exkluzivní. A to má svoje výhody a nevýhody. Výhody, že nikdo s vámi nebude mít takovou trpělivost, nikdo vám nepomůže tolik jak váš partner. S nikým se nebudete tak cítit blízko, tak zajímavý. Na druhou stranu vás nikdo nezraní tolik jako partner. S nikým nezažijete tak bolavé neporozumění, tolik zklamání a nepochopení jako se svým partnerem. Nikdo ve vás nevyvolá tak nepříjemné pocity nebo pocit osamění jako partner, který k vám z nějakého důvodu nemůže. Je tam ambivalence, není to jenom krásné, harmonické, plné štěstí, ale je tam i odvrácená strana.

A to pochopení přijde samo od sebe?

Zdá se mi, že pochopení přijde samo. Protože když se dva lidi najdou, když jejich nevědomí vybere toho správného partnera, zamilují se do sebe. Komunikace funguje „sama od sebe“ a máme pocit, že jsme si s nikým nikdy tak nerozuměli. Pak zjistíme, že je to přece jenom složitější a že se budeme muset vrátit do reality.

Říká se, že vztahy by měly být rovnovážné, že by si partneři měli být rovni. Já si ale se svým mužem v mnoha věcech nejsem rovná, nepoložím doma rovně dlažbu ani nepostavím zeď, a on by asi neupekl dort tak jako já. Jak je to s tou rovností? V čem je důležitá?

Pohledů na tuto otázku je spousta. Teorie rovnováhy říkala, že partneři se mají dobře, pokud jim někde pomyslně vychází, že jsou si rovni. To vůbec není excelová tabulka, kde je jedna ku jedné, dva ku dvěma. Je to na úrovni pocitů. Pokud mám pocit, že v našem vztahu se k sobě chováme spravedlivě, nespouštějí se obranné mechanismy a jsme dál otevření, laskaví a ohleduplní, je to v pořádku. Tahle teorie rovnováhy upozorňuje na emocionální prožívání oné symetrie, i když ve skutečnosti může jít o velkou nesymetrii. Ale rozhoduje to emocionální.

Potom je druhý fenomén, který přišel v 80. letech minulého století, fenomén koluze. Ta říká, že i lidé, kteří žijí ve vztahu, který je asymetrický, on dominantní a ona submisivní nebo naopak, ve skutečnosti vytvářejí emocionálně-vztahovou symetrii, protože na základě koluze si oba dva něco dávají. Jeden dostává od druhého uznání, dostává možnost rozhodovat, dostává moc pečovat, dostává, že bude víc po jeho, že se může prosadit. Jeden je aktivnější v intimitě, druhý v komunikaci… Pěkně to funguje, než to někdo výrazně naruší. Třeba tím, že začne růst. Nebo onemocní, nebo se změní systém, protože do toho najednou vstoupí tři děti, nebo najednou ty děti zmizí. A nastává těžké období, které může někdy vrcholit partnerskou krizí. Což je další moment, který nás může zachránit. Partnerské krize jsou primárně jenom důsledkem něčeho, čemu dobře rozumíme a zpracujeme to, takže můžeme dál růst. Dovede nás to do nové koluze, do nové symetrie, když se to dobře zvládne.

Proč lidé do vztahu vstupují? Je to „jen“ zamilovanost? A pokud ne, co dalšího je ve hře?

Těch důvodů je spousta. Nultá fáze seznamování znamená, že cítím potřebu být s někým v nějaké intenzivnější blízkosti, otevřít se mu, milovat, být milován. Ústřední je potřeba blízkosti, potřeba se s někým propojit. Určitě tam je, že se někde nevědomě i vědomě očekává, že se budeme mít lépe, že partnerství je fajn záležitost. Nebo že si dokonce najdu fajn člověka, se kterým se konečně budu mít lépe než se všemi, co jsem dosud byl. Nebo že si najdu někoho, kdo mě konečně zbaví toho, co jsem zažíval v rodině, že budu mít konečně někoho, kdo mě přijme, kdo se o mě bude zajímat, kdo ze mě bude mít radost, kdo se bude chtít spolu se mnou rozvíjet, kdo bude oceňovat moje nápady, moji jedinečnost.

Na jedné straně máme pohádky a na druhé straně máme šílené zkušenosti z toho, co nám předvádějí rodiče, jak v tom neumějí chodit. Žijí vedle sebe, vzdali to a rezignovali. Nebo se hádají a pak se opakovaně rozvádí. To samozřejmě vyvolává v mladém člověku konflikt. Takže na jedné straně toužíme po vztazích a na druhé straně se jich dneska víc bojíme.

Má na život páru vliv to, že se nevezmou, pokud jaký?

Žijeme v zajímavé době, kdy se objevuje trend, že manželství je nově atraktivní. Ne, že je stále atraktivní, ale že je nově atraktivní. To nově atraktivní znamená, že když se mladí lidé chtějí vzít, je to více jejich vědomé rozhodnutí. Je moc hezké to sledovat.

A také je spousta lidí, kteří jsou zranění slovem manželství a nemají pro něj vnitřní pozitivní představu, takže si zakládají na tom, že oni to takhle dělat nebudou, a mají pozitivní představu o nesezdaném soužití. Dlouhodobě se ukazuje, že nesezdané soužití se rozpadá častěji, rychleji. Ale ani bytí v manželství nic neříká o kvalitě a schopnostech těch dvou. To je jenom nějaký status, který tomu přiřkneme. Manželství je spíše jen pomocný či doprovodný faktor, ale kvalita partnerství záleží na jiných, komplexnějších vlivech. Můžeme ho sociologicky sledovat, jak se jeví, vyvíjí, jestli se častěji rozpadá, průměrný věk českého manželství v roce 2018 je 13,4 roku. U těch nesezdaných se říká, že je to o dva tři roky méně.

To znamená, že jsou tam i ta úplně krátká manželství, třeba rok dva, když je tam průměr 13,4?

Jsou tam ta dlouhá a jsou tam i ta krátká… A samozřejmě hodně rozvodů je kolem desátého, patnáctého roku. Jedna z nových teorií říká, že pokud mladí lidé nevěří, že spolu mohou zůstat nadosmrti, a pokud do svého vnitřního konceptu zahrnou, že vlastně stejně s jedním člověkem není možné být spokojený dlouhodobě, vede tahle představa k tomu, že se vztah nevydaří. Takové sebenaplňující proroctví.

Je něco typické pro manželství, partnerství, které po roce, dvou skončí rozchodem?

Někdy se vezmou lidi, kteří se neměli vzít, protože jeden z nich už věděl, že si partnera vzít nechce. Jenom se strašně bál to říct, protože už to bylo v běhu, a co by řekl ten partner, co by řekly rodiny… Nebo tam patří lidé, kteří už v té době žili paralelně s někým jiným, objeví se nějaká vážná nemoc nebo závislost, případně vážná skutečnost, která byla zamlčená. Může jít i o projev dosud skryté duševní nemoci, neplodnost jednoho z nich…

Velkým tématem jsou děti. Zmínil jste, že někdy je neplodnost příčinou, proč se lidé rozejdou. Jaký vliv na život páru mají děti?

Neplodnost má dvě polohy. Buď se nám to nedaří, a to je velký zásah. Mnoho párů v touze po dítěti podstupuje různé testy, a když nastane „ten pravý čas“, musí muž podat výkon a oba doufají, že se to tentokrát povede.

Pak do toho nastoupí umělé oplození, a to je další velký zásah, zejména když se nedaří. Nikdo nepracuje s tím hlubokým smutkem, tím zklamáním, tím zraněním, kterým si žena i muž procházejí. Hodně dvojic zničí to, že zůstanou ve své nezpracované bolesti, neodžijí hluboké zranění, ztráty a smutky. I narození dítěte s postižením může vztah narušit a vést k rozchodu.

A co když děti přijdou? Je to pak bezproblémové?

Můžeme sledovat velmi zajímavý trend, že dnes jsou mladí lidé neuvěřitelně dobří rodiče. Jsou zvídaví, čtou, zajímají se, píšou, dělají blogy, chodí na semináře, chodí na workshopy, vzdělávají se. Je to takový kult dítěte, který je ovšem zároveň problematický, protože oni v tom energetickém zápřahu, kdy musejí ještě platit hypotéku a pracovat, dělají tyto husarské kousky jako rodiče. A buď odpadne jeden z nich, protože už na to nemá sílu, nebo to poškodí partnerský vztah. Není čas na partnerství, protože musíme zabezpečit děti.

Ona tam funguje nějaká soutěživost. Mladí lidé v mém okolí už mají děti a vidíte, jak se předvádí, kdo už kam chodí s dítětem a jakou bundičku pořídili…

Když oni mají, tak my taky. Je to určitá konformita, nerozvinutý stupeň vlastní jedinečnosti. Nemusím být takový, jako jsou ti druzí. Můžu si ustát nějaký svůj nekomfort, protože mi to dává smysl. Nemusím mít tohle, protože tohle je pro mě větší komfort. Často jsou pak tak unavení, že nemají kontakt se sebou. Narůstá v nich ohromná míra frustrace partnerství. Pokud si to neuvědomí, nebo pokud „nezasáhnou“ jejich rodiče, kteří řeknou: „Hele, vypadněte spolu, my ty děti pohlídáme, neblbněte,“ je to problém. A oni jsou pak překvapení, říkají, že pro rodinu dělali všechno. Nedělali ale dost pro svůj vztah.

Někdy je možná lepší být horší matka, než se takhle snažit, ne?

Ovšem. Pokud myslíme na budoucnost svých dětí, bude to možná stát nějaké ústupky, ale je důležité být v kontaktu, v energii se sebou a být v energii i s partnerem. A na tom stojí celá rodina. Když jsou na sebe partneři dobře napojení, unesou, že možná nemají tolik peněz, že je to těžké, že se něčeho vzdají, ale mohou to zvládat ve dvou. A zvládnou i to, že se jeden na čas odpojí a věnuje se něčemu svému. Kvalitní rodina stojí na dobrém partnerském vztahu, což je něco, co v naší rodinné politice moc nezaznívá.

S příchodem dětí se trochu promění partnerská rovnováha, žena je „ta důležitá“, kdežto muž se někdy ocitá „na vedlejší koleji“. Nemůže to být důvodem pro partnerskou krizi?

Krize manželství je ve své intenzitě podobná depresi, může být lehká, střední i těžká, má různou délku i hloubku. Partnerská krize je syndrom, onemocnění vztahu. Proto rady typu: „Musíte spolu více komunikovat“ nefungují, je to základní nepochopení problému. Komunikace páru v krizi je zanesena zklamáním a nepochopením, vztekem, křivdami a bolestmi… Samozřejmě je komunikace v procesu hojení důležitá. Velkou výhodou je, když ze vztahu nezmizí, byť jen malá, míra víry, když alespoň jeden věří, že to nějak půjde.

Párový terapeut nemůže ty dva přesvědčovat. Může ale nabídnout třeba deset setkání, na kterých se bude mluvit o tom, že nechcete a proč. Pokud oba dostanou prostor a začnou mluvit o tom, co se jim děje, je možné, že tomu také porozumí a začne se v nich něco probouzet, třeba vzpomínky, naděje nebo vize. Je to jako pohádka, zdá se, že umrtvili svůj vztah neživou vodou. Chtějí spolu vyrazit někam pro živou vodu?

Můžou se aspoň nějak pěkně rozejít?

Ano, určitě. Jako terapeut se jim snažím dát prostor k tomu, aby situaci porozuměli a mohli se rozhodnout, jak půjdou dál. Pokud se rozhodnou pro cestu ke vztahu, můžeme společně hledat, co by jim pomáhalo, a když se jeden nebo oba rozhodnou odejít, jak se s tím vyrovnat, a jsou-li tam děti, jak nenarušit společné rodičovství. Pomůže jim to zpracovat celou situaci bez pocitů viny, vzteku a zraněnost se zredukuje, jak to jen jde. A zároveň díky této situaci spíše porozumí tomu, jak k rozkolu přispěli, aby to neopakovali v případném dalším partnerství. Podporuji celistvé vztahy, na kterých je třeba pracovat.

Setkala jsem se s párem, jemuž párový terapeut poradil řešit vleklou a opravdu hlubokou partnerskou krizi dalším dítětem.

Doufám, že dnes už nikdo nic takového partnerům v krizi neradí. Tohle není záchrana vztahu, ale popření problému.

Zmínil jste před chvílí asistovanou reprodukci. A stejně jako dítě se projektem může stát třeba nový dům. Když se to podaří, dítě se narodí, dům stojí…, partneři se rozejdou. Co se stalo, že vztah nevydržel?

Postupují společným projektem a cestou se ztratí, jsou tak zahledění do dálky, že nejsou tady a spolu. Vždycky když pracuji s páry, snažím se je vést k tomu, aby si vzájemně řekli, co je trápí, bolí… Jednou tu u mě seděli muž a žena. Žena byla smutná, že na ni muž nemá ve svém životě prostor, a muž jí říkal: „Vydrž. Už jenom šest let. Šest let, a bude to dobrý.“ – „Mám vydržet dalších šest let? Ale vždyť to už trvá pět let. Já už nemůžu…“ V zájmu cíle projektu takto někdo systematicky, vědomě či nevědomě, umrtvuje své partnerství. Zmizí hravost, spontánnost, pestrost, není šance si aspoň na chvíli od cíle, který jsme si stanovili spolu, odpočinout.

Žijeme dlouho a někteří z nás mají za sebou desítky let v jednom vztahu. Co je důležité pro to, aby vztah vydržel?

Mám moc rád příběhy starých, devadesáti až stoletých lidí, kteří říkají, že vztah stojí na toleranci a respektu. Tolerance znamená vydržet, bojím se, že něco takového dnešní třicátníci říkat nebudou. Devadesátiletí lidé měli v mládí jinou představu, nebyla tak pestrá. Záleží samozřejmě na každém z nás, na tom, jak se snažíme sami sebe poznávat, jak se vyvíjíme. Dlouhodobé vztahy se musejí vyvíjet, musí se na nich pracovat. Bez dobře zvládnutých konfliktů je to těžké. O vztah se musíme starat jako o zahradu. Když si na ni vzpomeneme jednou za pět let, nesmíme se pak divit, co tam najdeme.

Názory k článku (0 názorů)
Žádné názory zatím nejsou. Vložte první!




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.